LUCky.luKA

•          Václav II. (27. září 1271 – 21. června 1305 Staré Město) byl šestý český a první polský král z dynastie Přemyslovců.

Byl synem českého krále Přemysla Otakara II. a jeho druhé manželky Kunhuty. Po otcově smrti v bitvě na Moravském poli roku 1278 se z důvodu následníkovy nedospělosti stal jeho poručníkem Ota V. Braniborský, který se pro uchování kontroly nad situací rozhodl odvézt chlapce do Braniborska. Po několika letech zmatků, hladomoru a nejisté politické situace souhlasil Ota s Václavovým návratem zpět do Čech. Teprve dvanáctiletý Václav se konečně ujal vlády. Hlavní roli však hrál nový partner Václavovy matky Záviš z Falkenštejna. Závišův vliv byl pouze dočasný, dospívající Václav jej uvěznil a po jeho popravě zahájil expanzi do Polska, kde se mu podařilo podmanit Malopolsko a také získat kontrolu nad většinou Horního Slezska. Po smrti svého tchána Rudolfa Habsburského nepodpořil kandidaturu svého švagra Albrechta na římský trůn, ale prosadil volbu hraběte Adolfa Nasavského. Adolf však nesplnil své sliby a Václav se podílel na jeho pádu a volbě Albrechta Habsburského. V následujících letech pokračoval Václav v politice územní expanze, když v roce 1300 získal polskou korunu a o rok později pro svého syna Václava III. i korunu uherskou. Růst přemyslovské moci vedl k zformování protičeské koalice, v níž kromě římského krále Albrechta stanul i pretendent uherského trůnu Karel Robert z Anjou a soupeř přemyslovské moci v Polsku Vladislav Lokýtek. Na podzim 1304 vtrhla nepřátelská vojska do Čech a oblehla Kutnou Horu. Albrechtovi se nepodařilo Václava strhnout k rozhodující bitvě a po neúspěšném dobývání se dalo jeho vojsko s blížící se zimou na ústup. Toto vítězství nedokázal Václav zužitkovat, protože zhoršující se tuberkulóza, která mu již po nějakou dobu činila značné zdravotní potíže, způsobila jeho předčasnou smrt. Během své vlády se Václav spoléhal spíše na umění diplomatické než válečné, využíval rozsáhlého nerostného bohatství, zejména stříbra, jež se v té době v Čechách nacházelo. Zavedením pražského groše se podařilo stimulovat hospodářský vývoj a zahraniční obchod, vytvořením nového horního zákoníku Ius regale montanorum se definovala role státu ve vztahu k hornické činnosti. Václav sám byl literárně činný a byl i velkým mecenášem minesängrů.

Dětství - Václav II. se narodil jako mnoho let očekávaný syn a dědic českého krále Přemysla Otakara II. V době jeho narození byl Přemysl na vrcholu své moci. Kromě zděděných českých zemí získal postupně Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Furlansko. Situace se změnila, když byl 1. října 1273 zvolen německým králem Rudolf Habsburský. Ten zahájil velký revindikační program ve snaze vybudovat novou rodovou základnu. Proto ihned po volbě nařídil Přemyslovi, aby mu odevzdal Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Chebsko. Když se Přemysl nepodřídil, vyhlasil nad ním Rudolf říšskou klatbu. Spor poprvé vyvrcholil v roce 1276, kdy se oslabený Přemysl Otakar II. poddal Rudolfovi a souhlasil s rozhodčím řízením. Výsledná smlouva znamenala ztrátu alpských zemí a Chebska s výjimkou části Rakouska na levobřežní straně Dunaje. Součástí dohody bylo i to, že dědic českého království Václav měl být zasnouben s některou z dcer Rudolfa Habsburského. Uklidnění bylo jen zdánlivé. Brzy následovalo nové kolo sporu mezi znepřátelenými panovníky, které vyvrcholilo v bitvě na Moravském poli, ve které Přemysl Otakar II. padl.

Zlá léta - V prvních okamžicích po bitvě na Moravském poli viděla královna Kunhuta hlavní nebezpečí v osobě Rudolfa Habsburského a hledala oporu u Oty Braniborského. Kromě příbuzenských vztahů zde sehrály roli i dřívější osobní dohody mezi Přemyslem Otakarem II. a Otou V. Navíc bylo i v zájmu braniborských markrabat zamezit v další expanzi římského krále. Rudolf mezitím rozpustil většinu svého vojska a začal přebírat moc na Moravě. Rudolfovu vládu uznala mnohá moravská města (Znojmo, Olomouc, Brno, Hlubčice, Jihlava) a podařilo se mu pro spolupráci získat i olomouckého biskupa Bruna. Dočasný zábor Moravy byl zdůvodněn náhradou dluhů ve výši 40 000 marek stříbra, které musel Rudolf obětovat na zajištění obrany před vpádem českých vojsk. Jeho politika vůči českým zemím se držela osvědčeného schématu konsensuální politiky vůči biskupům, šlechtě a městům. Otovo chování po příchodu do Čech královnu zaskočilo a o pomoc požádala dalšího Přemyslova příbuzného vratislavského vévodu Jindřicha Probuse, který byl v dětství vychováván na pražském dvoře. Ten se i s vojskem objevil na Čáslavsku a podařilo se mu získat podporu i části zřejmě východočeské šlechty.

Vývoj situace zneklidnil Rudolfa natolik, že se rozhodl k tažení do Čech. Požádal své říšské spojence o pomoc a po překročení česko-moravského pomezí se i s vojskem utábořil na Čáslavsku. Zde s ním navázala spojení královna Kunhuta a spolu se svými dětmi slíbila příjmout ochranu římského krále. Požadovala však, aby byl vratislavský vévoda uznán poručníkem malého dědice trůnu. Ota Braniborský se Rudolfa nezalekl a spolu se svými českými spojenci přitáhl ke Kolínu a zahradil mu cestu ke Praze. Hrozící srážku odvrátila dohoda, která určila další vývoj. Poručnictví nad Václavem (a vládu v Čechách) získal na pět let braniborský markrabě, Moravu na stejnou dobu Rudolf Habsburský a Jindřich Probus získal na blíže neurčenou dobu Kladsko. Kunhutě pak byly určeny příjmy na Opavsku. Toto rozhodnutí bylo zaměřeno proti nemanželskému synu zemřelého krále Mikuláši, který měl už dříve na Opavsku zaručené příjmy, a který předpokládal, že těchto peněz bude moci využít k vykoupení z uherského zajetí. Uzavřenou dohodu měly také garantovat plánované manželské aliance mezi Habsburky, Přemyslovci a Askánci. Po pěti letech se mělo české království obnovit v čele s Václavem II. Jindřich Probus poté v rozporu s úmluvami zabral i Broumovsko. V zimě také došlo v Čáslavi k dvojitým dětským zásnubám či sňatku mezi Václavem a Gutou Habsburskou a mezi Anežkou a Rudolfem Habsburským. Když byl Václav po návratu do Prahy spolu se svou matkou začátkem února 1279 převezen na hrad Bezděz, využila po nějaké době královna svolení k návštěvě hrobu zemřelého Přemysla Otakara II. ve Znojmě a syna zanechala v péči Oty Braniborského.

Zde se kolem královny konstituoval malý dvůr, v němž byla zastoupena většina představitelů lokálních elit v čele s Milotou z Dědic, Vokem z Kravař a Herbortem z Fulštejna. V průběhu roku 1280 se královna vdova sblížila se Závišem z Falkenštejna a nejpozději na začátku následujícího roku jej jmenovala purkrabím na Hradci u Opavy. Po návratu Mikuláše Opavského z uherského zajetí a poté, co se na Opavsku ujal svých práv, musel Záviš s Kunhutou Opavsko opustit. Pravděpodobně v roce 1282 se dvojici na neznámém místě na Moravě narodil syn Jan. Aby nemohlo dojít k osvobození Václava z braniborského zajetí, byl z Bezdězu na konci roku 1279 převezen nejdříve do Žitavy a později do Berlína a Špandavy. Mnoha autory tak oblíbené Václavovo strádání v zajetí je nutno poněkud zpochybnit. Zbraslavská kronika vznikla zřejmě za účelem Václavova svatořečení a pozdější královy přátelské vztahy s Otou Braniborským nevypovídají o týrání hladem a zimou. V tu dobu také ještě žila Václavova teta a Otova matka Božena. Po stížnostech královny Kunhuty u římského krále se v roce 1280 uskutečnila nová výprava Rudolfa Habsburského do Čech. Jejím cílem bylo vytlačení braniborských vojsk a obnova legitimní vlády. Protože však stále nezanedbatelná část šlechtických elit byla zájmově spojená s Otou Braniborským, byl jediným výsledkem tažení Otův příslib, že Václava přiveze zpět na Pražský hrad. Svůj slib však nedodržel. Probíhající válečné události a s nimi spojená nejistota způsobily už od roku 1280 nedostatečné obhospodařování polí a následné snižování zásob obilí. Situace vyvrcholila na jaře 1282, kdy došlo v Čechách i na Moravě k hladomoru. Žalostný stav rozvráceného království aktivizoval část šlechty, která si vynutila Václavovo vydání zpět do Čech. Ota smlouval dlouho a stále zvyšoval nároky, nakonec obdržel část severních Čech. Rudolf Habsburský, Václavův rádce, tchán a ne nezištný příznivec, ovšem Otovy nároky neuznal, a tak ho o ně připravil. Návrat krále Václava II. v květnu 1283 se pak v této situaci jevil jako příslib lepších časů.

Boj šlechtických stran - Po návratu krále Václava II. převzala vládu šlechtická skupina, která se podílela na jeho vykoupení z internace. Patřili mezi ně pražský biskup Tobiáš a jeho příbuzní Čeněk z Kamenice a Dobeš z Bechyně. Dále pak Purkart z Janovic, Zbyslav z Třebouně, Zdeslav z Lemberka, Beneš z Vartemberka a jiní. V této době také Rudolf Habsburský rozhodl, že Václav II. není vázán vynuceným slibem a není povinen zaplatit Otovi Braniborskému žádné odstupné za správu Čech. Poté, co se k svému synovi vrátila královna Kunhuta, vymohla si královu přízeň i pro svého milence Záviše a jejich syna Ješka. V souvislosti s královniným návratem došlo na dvoře i k pokojnému převratu, kdy významné úřady obsadili Závišovi příbuzní a přátelé Vítek z Krumlova, Ojíř z Lomnice, Hroznata z Húžic, ale i Hynek z Dubé, Lichtenburkové, Šternberkové a další. Opoziční šlechtická skupina se sice na jaře pokusila dobýt zpět ztracené pozice, ale bez úspěchu. Po zprostředkování Rudolfa Habsburského došlo ke smíru a slibu zachování dané situace na čtyři roky. Soupeřící šlechtické skupiny snad mimo Vítkovců měly spíše podobu momentálních nahodile utvářených účelových koalic než pevných šlechtických aliancí. Pravděpodobně někdy v této době se Záviš z Falkenštejna oženil s královnou vdovou. V lednu 1285 se v Chebu konalo slavné završení Václavova sňatku s Gutou a následně došlo také k dalšímu sblížení mezi Habsburky a Mikulášem Opavským, kterého Rudolf zjevně chápal jako protiváhu Záviše z Falkenštejna. Ještě v únoru toto sblížení stvrdil i sňatek Mikuláše s Rudolfovou vzdálenou příbuznou Adelheidou. Poté, co Václav složil Rudolfovi lenní hold, odvedl si Rudolf svou dceru zpět. Václav se začal titulovat králem Čech a markrabětem moravským. Přestože v září 1285 zemřela královna Kunhuta, jejím skonem nedošlo ve vztahu mezi Václavem a Závišem k žádné změně, otčímovo privilegované postavení nebylo nijak narušeno. Naopak v říjnu 1285 obdaroval král Záviše a jeho syna Ješka rozsáhlým územím ve východních Čechách. Brzy poté společně zahájili tažení na Moravu, kde se snažili obnovit královskou autoritu. Při této příležitosti bylo pobito několik stovek lapků sužujících různé části Moravy.

Konec Záviše z Falkenštejna a odboj Vítkovců - Změna situace nastala v roce 1287, kdy na přelomu června a července konečně dorazila do Čech Václavova manželka Guta. S příchodem královny začal Záviš z Falkenštejna pomalu ztrácet svůj vliv u dvora. Aby situaci změnil, rozhodl se, se souhlasem krále, posílit svou pozici novým sňatkem se sestrou uherského krále Alžbětou. Na klesající Závišův vliv ukazuje přepadení jeho svatební výpravy do Uher Jindřichem z Lichtenburka koncem roku 1287. Záviš se musel zachránit útěkem do Opatovic. S královou pomocí připravil novou výpravu a strávil v Uhrách čtyři měsíce, během kterých se nejen oženil s Alžbětou, ale navázal i blízký vztah s uherským králem Ladislavem. Šlechtická opozice soustředěná kolem královny Guty využila Závišovy několika měsíční nepřítomnosti ke své aktivizaci. Královna se již od svého příchodu do Prahy úspěšně snažila vzbudit nedůvěru mezi králem a Závišem. Zdá se, že někdy na přelomu let 1288 a 1289 byl Záviš zatčen. O velikonocích roku 1290 Václav spolu se svou manželkou navštívil v Erfurtu římského krále Rudolfa, který mu potvrdil právo volby římského krále a také „čísnický úřad“. Zaroveň také vyhověl Václavově prosbě o pomoc a poslal s ním zpátky do Čech nejen svého syna Rudolfa a bamberského biskupa Arnolda, ale i početné vojsko, které mělo pomoci při pacifikaci povstalých Vítkovců. Brzy po příchodu do Prahy sice Rudolf nečekaně zemřel, ale jeho bojovníci v Čechách zůstali. Potlačování povstání napomohly i okolnosti – v krátkém sledu zahynuli jak vratislavský vévoda Jindřich Probus, tak i uherský král Ladislav. Vítkovská vzpoura tak ztratila oporu v zahraničí. Záviš zůstal nadále v zajetí až do léta 1290, kdy byl postaven před soud a odsouzen. Na radu římského krále jej Václav využil k získání jihočeských hradů pod kontrolou Vítkovců. Mikuláš Opavský, který vojsko vyslané proti vzbouřeným Vítkovcům vedl, vždy pod pohrůžkou Závišovy popravy donutil hejtmany jednotlivých tvrzí, aby mu každou z nich vydali. Situace se vyhrotila ve chvíli, kdy Mikulášovo vojsko stanulo před hradem Hluboká hájeným Závišovým bratrem Vítkem. Vítek nehodlal ustoupit, mimojiné i díky tomu, že držel jako rukojmí Čeňka z Kamenice, bratra biskupa Tobiáše. Královská strana ovšem taktéž nebyla ochotná k vyjednávání – 4. července byl Záviš na louce poblíž Hluboké popraven stětím. Záhy nato jej následoval i Čeněk z Kamenice, jehož život ukončil Vítek v odvetě za smrt svého bratra. Závišovo tělo poté převzala jeho rodina, aby jej uložila ve vítkovském rodovém klášteře ve Vyšším Brodě.

První léta samostatné vlády a struktura Václavova dvoru - Václav se ujal samostatné vlády již po zajetí Záviše z Falkenštejna. Prvním zásahem do správy státu byla výměna Závišových lidí dosud působících v nejvyšších úřadech země za jemu loajálnější velmože. Na počátku ledna 1289 opustili posty ve státní správě Vítek z Krumlova a Závišův švagr Hroznata. Jejich místo a místa dalších Závišových lidí nyní zaujali šlechtici prohabsburské orientace jako Albrecht ze Žeberka nebo přeběhlíci z řad Závišových příznivců, například Hynek z Dubé, který prostřídal funkce nejvyššího komorníka a purkrabího Pražského hradu. Další část dvora nyní tvořili nemanželští potomci Přemysla Otakara II. a jejich příbuzní, mezi něž patřili Mikuláš Opavský nebo Jan, zastávající úřady probošta vyšehradského a kancléře království. V následujích letech se ke dvoru připojili i významní lidé pocházející zejména z duchovenstva. Jistě ne náhodou se na králově dvoře objevil po náhlém skonu Jindřicha Proba míšeňský probošt Bernard z Kamence, který pomohl Václavovi při expanzi do Polska a při ovlivnění volby římského krále roku 1292. Jeho předchůdcem byl Arnold Bamberský, který se spolupodílel na uklidňování českých pánů po zatčení Falkenštejna. A zřejmě od roku 1296 oba tyto zkušené diplomaty vystřídal Petr z Aspeltu a cisterciáčtí opaté Konrád s Heidenreichem. Zásadní vliv mezi královskými rádci měl pražský biskup Tobiáš, který byl již vůdčí osobností protizávišovské opozice. Po jeho smrti, jakkoliv Václav udržoval s biskupským stolcem přátelské vztahy, již nikdy biskupové takového vlivu na Václavova rozhodnutí nedosáhli.

Jedním z prvních cílů, jež před Václavem vyvstanul, bylo zklidnění poměrů v království. Začalo opětovné nastolování pořádku a trestání těch, kteří porušovali zemský mír. Zároveň začal královský dvůr vymáhat zpět majetek nelegálně získaný za Závišovy vlády a předávat jej Václavovým příznivcům a loajálním šlechticům. V některých případech byl ale Václav nucen takto znovu nabyté bohatství rozdat, aby si zajistil podporu významnějších velmožů. Například centrální část bývalého Závišova panství odstoupil Dobeši z Benešova, značné odměny získal i biskup Tobiáš. Ani většinu Vítkovců nezasáhly významnější represe, čehož dosáhl obratným vyjednáváním jeden z tehdejších nejvýznamnějších členů rodu Jindřich z Rožmberka, jenž se poté zařadil i k Václavově dvoru. Vyjma Závišových bratrů, jimž bylo umožněno výměnou za jejich majetek uprchnout, došli ostatní Vítkovci s královskou mocí k dohodě. Od roku 1290 se tak v Čechách i na Moravě dosud napjatá situace postupně uklidnila. Roku 1292 ohlásil Václav svůj plán vystavět na Zbraslavi cisterciácký klášter k poctě panny Marie. K formálnímu založení kláštera došlo o rok později. Zde se král oddával zbožnému rozjímání, uzavíral smlouvy, případně se uvnitř klášterních zdí projednávaly i významné státní záležitosti. Další důležitou rolí, jež klášter hrál ve Václavově životě, byla funkce kláštera jako místa věčného odpočinku pro českého krále i jeho příbuzné – Zbraslav se měla stát novým přemyslovským pohřebištěm.

Expanze do Polska - Ukazatelem změny v dosavadní české zahraniční politice byla lenní přísaha Kazimíra Bytomského, jednoho z knížat v Horním Slezsku, v lednu 1289. Česká expanze od nynějška neměla směřovat na jih do rakouských zemí, ale spíše do Polska, rozděleného na řadu menších knížectví. Drobnější kroky k propojení polských a českých zemí byly podniknuty již za Přemysla Otakara II. a sám Václav na ně navazoval, ovšem v daleko větším měřítku. Do čela přemyslovské východní politiky se postavil Bernard z Kamence, zkušený diplomat, jenž za svého předchozího působení ve Vratislavi a dalších zemích dobře poznal polské poměry a byl tedy Václavovi II. v zahraniční politice velkou oporou. Právě za jeho příchodu na pražský dvůr se českému králi otevřela možnost důrazněji se v Polsku prosadit.

O dědictví Jindřicha Proba (†1290), jež zahrnovalo zejména Vratislavsko a Krakovsko, vypukl boj, jehož se hodlal zúčastnit i Václav. Zatímco Vratislavsko připadlo lehnickému vévodovi Jindřichovi Tlustému, Krakovsko původně získal vévoda Přemysl II. Velkopolský, ovšem jeho vláda v těchto zemích trvala jen krátce. Český král, jenž na základě závěti dostal nazpět Kladsko, uzavřel dohodu s purkrabím hradu Skála na Krakovsku Jindřichem ze Wstowa a získal jako spojence i vévody Boleslava Opolského a Měška Těšínského, čímž pod svůj vliv dostal většinu Horního Slezska. Plánovalo se vojenské tažení, i když se hledaly i možnosti smírného řešení. To se skutečně naskytlo, neboť Přemysl Velkopolský měl zájmy i na dalších polských územích. Předně se střetával s vlivem braniborských Askánců v Gdaňském Pomoří. Na podzim 1290 toto území získal, a sice na základě lenního slibu pomořanského knížete Mstivoje II. a tamější šlechty. Za této situace došlo mezi Václavem a Přemyslem k dohodě. Výměnou za nároky na Malopolsko dostal Přemysl finanční odškodnění. Český dvůr se patrně angažoval i při uzavření sňatku mezi ním a dcerou braniborského markraběte Markétou, čímž si územní zisky v oblasti Pomoří zajistil, přestože se braniborští Askánci nároků na tuto oblast plně nevzdali. Roku 1291 vtáhlo do Krakovska české vojsko a získalo je pod Václavovu vládu. Zdejší polská nobilita zpočátku neprojevovala příliš velkou podporu novému vládci a naopak upínala své naděje k sandoměřskému knížeti Vladislavu Lokýtkovi, který Sandoměřsko získal po smrti svého bratra Leška Černého. I sám Lokýtek se pokoušel o získání Krakovska a pořádal proto na toto území loupeživé nájezdy. Tím si ovšem krakovské velmože znepřátelil a naopak je nechtěně dovedl do tábora českého krále. Nicméně Václav v této chvíli ještě proti Lokýtkovi podporovanému také uherskými vojsky zasáhnout nemohl, protože pozornost české diplomacie se nyní upírala do svaté říše římské, kde mělo po smrti římského krále Rudolfa Habsburského dojít k volbě nového panovníka. Přes tento neúspěch měl Václav II. v rukou Krakovsko, jež dal do správy Boleslavu Opolskému. Spolu s tím i specifikoval v několika listinách principy přemyslovské vlády na nově získaných územích. Nejvýznamnější z nich je takzvaná první polská magna charta zaručující bezpečnost obyvatelstva, zejména církevních institucí. Dokument dále stanovoval radu složenou z krakovského biskupa, vyšších úředníků a předních velmožů, jež se měla podílet na správě země. Zároveň král přislíbil, že nevypíše žádné další daně. Své postavení v Polsku si dále pojistil sňatkem své sestry Kunhuty s plockým knížetem Boleslavem, protivníkem Vladislava Lokýtka.

Volba římského krále - Římský král Rudolf Habsburský zemřel 15. července 1291 ve Špýru, kde byl také pohřben. Správu říše za nebožtíka dočasně převzal falckrabě Ludvík Rýnský. Václav nastalé situace využil a při jednání s říšským správcem se mu podařilo získat Chebsko, jež mělo pro české země důležitou strategickou a ekonomickou polohu. Na podzim 1291 Václav získal podporu saského vévody Albrechta II. a braniborského markraběte Oty V. Dlouhého. Oba kurfiřti proklamovali své rozhodnutí následovat ve věci volby nového krále rozhodnutí českého panovníka. Padly i pochybnosti ohledně volby Albrechta, syna Rudolfa Habsburského, který se pro pošlapávání svobod šlechty ve svých zemích netěšil v říši velké popularitě. Jeho pozice také podkopávaly povstání proti habsburské vládě v Rakousích a Štýrsku, i když ta dokázal s úspěchem potlačit. Taktéž útok uherského krále Ondřeje III. skončil nezdarem. Větších úspěchů dosáhly až tři alpské oblasti Uri, Schwyz a Unterwalden, jež se spojenými silami dokázaly Habsburkům ubránit. Tyto země posléze stály u zrodu dnešního Švýcarska. Václav po dlouhou dobu taktizoval a pravděpodobně i určitou dobu předpokládal případnou volbu Albrechta Habsburského. Zpočátku i celková politická situace v říši nasvědčovala tomu, že Albrecht skutečně římským králem zvolen bude. Samotná volba proběhla ve Frankfurtu nad Mohanem v dubnu 1292. Václava II. zde zastupoval Bernard z Kamence doprovázený předními velmoži království – Hynkem z Dubé, Dobešem z Bechyně a Albrechtem ze Žeberka. Jednání ovšem neprobíhala tak přímočaře, jak prohabsburská strana očekávala, protože část kurfiřtů ovlivněná českými vyslanci se vyslovila proti zvolení Albrechta Habsburského.

Mezi kurfiřty se rozhořely spory způsobené mimo jiné neochotou Bernarda z Kamence ustoupit a zvolit za nového krále Albrechta Habsburského. Nastalá situace měla být vyřešena předáním všech hlasů do rukou mohučského arcibiskupa. Ten pak k překvapení prohabsburského falckraběte Ludvíka, jenž očekával podporu habsburské strany, zvolil novým králem hraběte Adolfa Nasavského. Zde již předtím zapůsobily předchozí dohody mohučského duchovního s kolínským arcibiskupem a kurfiřtem Siegfriedem, jenž Adolfa s pomocí dalšího kurfiřta, trevírského arcibiskupa Bohemunda, na místo nového krále prosadil. Adolf Nasavský pocházel z nevýznamného šlechtického rodu, navíc se nemohl opřít o větší pozemkové domény jako Habsburkové a byl tedy pro kurfiřty přijatelným kandidátem. Průchodnost volby tohoto nového kandidáta měl zajistit i ozbrojený doprovod, který překvapil další říšská prohabsburská knížata, jež se sjela na místo volby ve slavnostních oděvech.České diplomatické misi se v této chvíli výměnou za podporu arcibiskupova kandidáta, jež byla v daném okamžiku rozhodující, podařilo docílit významných zisků a priviliegií. Především došlo k ujednání sňatku mezi Adolfovým synem a Václavovou dcerou Anežkou. Václav II. si později na králi vymohl, že nebude obsazen prázdný markrabský trůn v Míšeňsku, zemi ležící po proudu Labe a tedy obchodně významné pro České království, dokud by na něj Václav případně neprokázal své dědické nároky.

Nové územní zisky - Václav se v nové politické situaci pokusil vytěžit z výsledku volby co nejvíce. K původním požadavkům byly nyní připojeny i případné Václavovy nároky na Rakousy, Štýrsko a Korutany.V tomto směru se měl nový římský král zasadit o narovnání poměrů mezi Václavem, Albrechtem a Menhardem II. Tyrolsko-Gorickým nejpozději do svátku Tří králů, skutečnost však nakonec byla zcela jiná. Hrozící konflikt mezi Adolfem Nasavským a původním pretendentem trůnu Albrechtem Habsburským byl vyřešen dohodou, na základě níž se rakouský vévoda novému králi poddal a na oplátku získal v léno všechny své země. Tím se posílilo jak Adolfovo postavení v říši, tak Habsburků v jejich vlastních zemích. Jak tento vývoj Václav přijal, není známo. V té době byl plně zaměstnán tažením do Malopolska, kde stále v oblasti Sandoměře konkuroval přemyslovské moci Vladislav Lokýtek. Přemyslovské vojsko se sešlo v srpnu 1292 do vojenského tábora poblíž Opolí, kde Václav od braniborského vládce Oty Dlouhého společně s dalšími šlechtici obdržel rytířský pás a přijal lenní hold opolských knížat. Samotné tažení netrvalo dlouho. Sandoměř záhy padla a Lokýtek byl donucen uprchnout do Sieradzu, kde byl po dobytí města 28. září zajat. Po následných jednáních se Vladislav Lokýtek zřekl svých nároků na Krakovsko a Sandoměřsko a složil Václavovi slib věrnosti. Při správě nově získaných území zavedla česká administrativa řadu reforem dotýkajících se soudnictví, mincovnictví a správy. Královým zástupcem se v těchto zemích od nynějška stal takzvaný capitaneus (starosta či též hejtman) zastávaný předními velmoži z Václavova okolí. Přes vytvoření tohoto nového systému nedošlo ke zrušení stávajících zemských úřadů, ty byly naopak udělovány příslušníkům loajální polské šlechty. Instituce starosty přežila i pozdější zhroucení přemyslovské moci a v různých obdobách se v Polsku zachovala i nadále.

Samostatnou kapitolou byl vztah Václava II. s nejvyššími zástupci malopolské církve. V tomto ohledu bylo důležité zejména krakovské biskupství, jehož vliv byl v zemi nezanedbatelný. Po smrti biskupa Pavla nastoupil do úřadu Prokop, jenž se snažil domoci náhrad za vojenské ztráty a potvrzení práva na příjmy z obchodu se solí. Pražský dvůr na požadavky přistoupil, nicméně Václav nechal prosadit za Prokopova nástupce na biskupském stolci vratislavského rodáka Jana Muskatu, jehož pročeská orientace umožnila dále upevňovat českou vládu na polském území. Dalších úspěchů se Václav dočkal v Míšeňsku, kde se stal biskupem významný člen jeho dvora Bernard z Kamence. Ten sice musel po nástupu do úřadu kontakty s českým králem omezit, nicméně jeho zájmy nadále podporoval a v létě 1294 mu prodal hrad a město Pirnu, střežící cestu k Drážďanům. Drážďanský pán Fridrich, dosud bezdětný, navázal s Václavem klientské vazby. Spolu s tím slíbila tamější šlechta předání zemí pod českou vládu v případě Fridrichovy  smrti.

Vztahy s Adolfem Nasavským a nastolení Albrechta Habsburského - Právě Míšeňsko se stalo místem, jež mělo v budoucnu změnit politickou orientaci českého krále v rámci Svaté říše římské. Adolf Nasavský, nemaje značného majetku, díky němuž by mohl vést politiku nezávislou na říšských kurfiřtech a další šlechtě, se rozhodl po vzoru Rudolfa Habsburského získat pro sebe a svůj rod vlastní doménu. Tou se měly stát dvě země dosud v držení rodu Wettinů – Durynsko a Míšeňsko. Při zisku druhé ze zmiňovaných oblastí ovšem do budoucna musel počítat s nároky českého krále, jemuž již dříve míšeňské území přislíbil, dodá-li Václav právní podklady ke svým nárokům. K tomu již mělo dojít za změněné situace v říši, neboť spory mezi Václavem a Albrechtem Habsburským, dřívějším Adolfovým protivníkem, se v letech následujících po Adolfově volbě začaly urovnávat. Ale i přesto, že Adolfovy plány ohrožovaly případný Václavův zisk Míšeňska, panovaly po jistou dobu mezi českým a říšským králem korektní vztahy.

Zároveň se pravděpodobně prostřednictvím své ženy Guty český král začal usmiřovat se svým příbuzným Albrechtem. V povstání rakouské šlechty proti svému pánovi tak zachoval neutralitu. Rakouskému vévodovi se pak skutečně podařilo po překonání nemoci vypuknuvší na podzim 1295 následující rok odpor šlechty zdolat a mohl začít plánovat sesazení dosavadního římského krále. Náznaky nového kursu české diplomacie se projevily během sňatku Albrechtovy dcery Anny se synem Oty Dlouhého Heřmanem, jehož dojednání byl Václav nápomocen. K definitivnímu urovnání sporu došlo někdy mezi lety 1293 až 1296 při rituálu smíření napodobujícím prvky lenní přísahy, kdy Albrecht poklekl před Václavem k zemi. Tím získal svého švagra jako potenciálního spojence v boji proti římskému králi Adolfovi.Navíc za Bernarda z Kamence nyní nastoupil schopný diplomat Petr z Aspeltu, jenž měl s domem Habsburků dlouholeté zkušenosti, které získal jako osobní lékař a rádce Rudolfa Habsburského. Mezitím posiloval své postavení Adolf Nasavský. Od durynského lantkraběte Albrechta Nezdárného odkoupil nároky na Durynsko i Míšeň a proti jeho synům, kteří se rozhodnutí svého otce rozhodli bránit se se zbraní v ruce, zorganizoval válečnou výpravu. Původní dohody nicméně mezi českým i římským králem nadále platily. Při další vojenské výpravě roku 1296, během níž se Adolfovi podařilo získat podstatnou část území Albrechtových synů, se Adolf s Václavem sešel v Grünhainu. Znovu přislíbil přezkoumání Václavových nároků na Míšeňsko a zároveň vyslal svého syna Ruprechta Nasavského s českým králem do Prahy, kde došlo k uzavření sňatku mezi ním a Václavovou dcerou Anežkou. Ruprecht měl být zároveň jakožto rukojmí zárukou, že k předání Míšně skutečně dojde. Tento plán však ztroskotal, když o několik měsíců později Anežka zemřela.Václava tím nepoutaly k nasavskému rodu žádné svazky a Ruprecht byl odeslán zpět.

Adolf si v říši získával pro svou politiku v Míšni i v zahraničí stále více odpůrců. Jeho nevybíravá snaha při prosazování svých požadavků na Durynsko a Míšeň a stejně tak i ochota bojovat za anglickou úplatu proti francouzskému králi Filipu Sličnému se stala terčem ostré kritiky. Příležitost k dokončení plánů na konečné svrhnutí dosavadního římského krále se naskytla během Václavovy korunovace konané 2. června 1297 v Praze. Mezi významnými hosty, kteří se na slavnosti objevili, nechybělo vedle Albrechta Habsburského množství významných říšských šlechticů. Na následných jednáních se s největší pravděpodobností ujednaly další kroky pro nastolení Albrechta novým římským králem. Úspěchy jednání a zejména samotné korunovace však zkalila smrt Václavovy manželky Guty Habsburské. Poslední dohody mezi Václavem a Albrechtem proběhly ve Vídni v únoru 1298 při příležitosti zásnub českého kralevice Václava a uherské princezny Alžběty. Na základě nich slíbil Albrecht českému králi odevzdat do zástavy Plíseňsko, Chebsko a skupinu hradů ležících na bavorsko-českém pomezí. Ve smouvě nadále stálo, že český král nemusí plnit vůči říši žádné povinnosti, ale zároveň měl právo účastnit se významných porad týkajících se říše samotné. Mimoto byly potvrzeny českým zemím další privilegia udělená předchozími římskými krály. Na základě podpory českého krále, podepřené Václavem zaslanými finančními prostředky na získání vojska, a dalších kurfiřtů se rozhodl Albrecht k otevřené konfrontaci s Adolfem Nasavským. 23. června 1298 se v Mohuči sešli kurfiřti a prohlásili Adolfa za sesazeného. Namísto něj následující den zvolili jako nového vládce Svaté říše římské Albrechta Habsburského. Na počátku července téhož roku v bitvě u Göllheimu nasavská vojska prohrála a sám Adolf zde během bojů zahynul. Albrecht se následně římské koruny vzdal, dokud neproběhla nová řádná volba. Po jejím úspěšném zakončení a jednomyslném zvolení rakouského vévody byl Albrecht 24. srpna 1298 v Cáchách korunován římským králem. Epizoda vlády nasavského rodu v říši tak definitivně skončila. Fridrchovy smrti.

Autor LUCky.luKA 18.Říjen 2010 v 17:10 | Permalink