LUCky.luKA

•          Václav III. (6. října 1289, Praha – 4. srpna 1306, Olomouc) byl sedmý král český, král polský (1305–1306) a uherský (1301–1305), poslední český panovník z dynastie Přemyslovců.

Původ - Václav III. byl druhorozeným synem Václava II., českého a polského krále, a Guty Habsburské, dcery římského krále Rudolfa I. Habsburského. Pocházel z dvojčat (sestra Anna zemřela v útlém věku). Přeživšími sourozenci byli (druhá) Anna Přemyslovna, Eliška Přemyslovna, Markéta Přemyslovna a nevlastní sestra Anežka.

Uherská koruna - 12. února 1298 byl Václav ve Vídni zasnouben s jedinou dcerou uherského krále Alžbětou. Ondřej III. se nedočkal dalšího potomstva a roku 1301 zemřel. Rod Arpádovců jím vymřel po meči. Bylo nutné najít nového panovníka, v jehož těle by kolovala arpádovská krev. Uherští magnáti nechtěli přijmout kandidaturu Karla Roberta z Anjou a hledali jinou možnost. V úvahu připadal Ota III. Dolnobavorský, Arpádovec po matce a Václav III., vnuk Kunhuty Haličské a snoubenec desetileté osiřelé Alžběty. Nakonec rozhodlo bohatství českého krále. Václav II., přes nesouhlas královské rady, začal pro syna usilovat o získání uherského trůnu a uherští páni byli uplaceni kutnohorským stříbrem. 27. srpna 1301 byl dvanáctiletý Václav III. po mnoha jednáních ve Stoličném Bělehradě korunován uherským králem a v hierarchii uherských králů získal jméno Ladislav V. Faktický vliv však měl mladičký král pouze na Slovensku a na západě dnešního Maďarska.

Už v září 1301 se v Budíně objevil papežský legát Mikuláš Boccasini, pozdější papež Benedikt XI., zastupující zájmy Karla Roberta a tlumočící názor, že jen papežská kurie má právo rozhodnout o uherském králi. Později papež Bonifác VIII. Václava II. osočil, že se neprávem zve polským králem a zároveň jej vyzval, aby do půl roku předložil doklady synových nároků na svatoštěpánskou korunu. K tomu vyzval i Anjouovce. Opozice v Polsku i Uhrách proti přemyslovskému soustátí rostla. Římskoněmecký král Albrecht I. Habsburský se postavil na stranu papeže Bonifáce, který jediný z něj eventuálně mohl udělat císaře (byť s Václavem II. byli dosud spojenci a český král mu pomohl k německé koruně). Václav II. se marně snažil získat vojenskou podporu francouzského krále Filipa Sličného, který také neměl s papežem dobré vztahy. 31. května 1303 přiřkl Bonifác VIII. svatoštěpánskou korunu Karlu Robertovi z Anjou. Všechny poddané Václava III. zprostil přísah věrnosti. Václav II. samozřejmě odmítl. Jeho syn v Uhersku začal rychle ztrácet podporu šlechty ve prospěch Karla z Anjou a nakonec zůstal obležený v Budíně. Roku 1304 ho otec musel vojensky hájit a Václav III. za otcovy vydatné armádní pomoci odjel i s uherskou korunou a rukojmími do Čech.

Samostatná politika - Roku 1304 Přemyslovci vládli území většímu než samotná Svatá říše římská, během dvou let se jejich moc zhroutila úplně.Po smrti otce roku 1305 zdědil Václav III. českou a polskou korunu. Proti králi se dvěma korunami ovšem stál Albrecht I. Habsburský v říši a v Polsku Vladislav I. Lokýtek. Mladý král zrušil zasnoubení s Alžbětou v říjnu 1305, údajně čtyři dny po svatbě s Violou Těšínskou. Jednalo se o nerovný sňatek, jehož důvody nejsou příliš zřejmé. Ačkoliv pozdější kronikáři popisují Violu jako půvabnou, důvodem zřejmě nebyla právě její krása. Snad sehrála roli strategická poloha Těšínska na cestě z Prahy do Krakova. Alžběta byla tou dobou ve Vídni pod habsburskou kuratelou.

10. října Václav ještě použil titul uherského krále a to na listině v Bruntále. Poté se titulu vzdal a společně s uherskými korunovačními klenoty jej předal bratranci Otovi Dolnobavorskému, který se v převlečení vydal do Uher. Václav uzavřel mír s Albrechtem Habsburským, kterému postoupil některá území (Chebsko, Plísensko a Míšeňsko), čímž si uvolnil ruce pro udržení polské koruny. Na jaře 1306, snad ke konci února či v březnu dobyl Vladislav Lokýtek královský hrad v Krakově držený českou posádkou (přestože již 26. ledna 1306 uzavřel v Toruni s „plnomocníky českého krále“ příměří, které mělo trvat „až do sv. Michala“, tedy do 29. září téhož roku). Mladý král začal na přelomu června a července 1306 sbírat zemskou hotovost. Někdy po 5. červenci (toho dne ještě v Praze vydal listinu ve prospěch pražského měšťana a kutnohorského obchodníka) vytáhl z Prahy. Nevíme, kterého dne dorazil do Olomouce; jisté je, že ve čtvrtek 4. srpna 1306 po poledni odpočíval v Olomouci v domě bývalého olomouckého děkanství (v sousedství dnešního dómu sv. Václava) a byl zabit - neznámo kým, ale vina dlouho zůstala na jistém Konrádovi z Botenštejna - třemi ranami do hrudi. Byl zavražděn v necelých sedmnácti letech, dožil se tak nejnižšího věku ze všech českých panovníků. Svými současníky nebyl příliš vysoko ceněn.

Zbraslavská kronika o Václavovi píše, že v opilosti rozdával královský majetek a vůbec byl příliš rozmařilý. Možná byl ale autor kroniky k Václavovi příliš kritický - bujaré pitky pořádal i jeho otec, o tom však kronikář mlčí. Ve skutečnosti byla jeho krátká vláda vcelku rozumná a prozíravá, mohla přinést během několika let výsledky, ke kterým se Václav II. už nestihl dopracovat. Špatná pověst opilce a povaleče však už Václavovi III. zůstala.

4. srpna v Olomouci - Vražda šestnáctiletého Václava III., kterým vymřela legitimní větev Přemyslovců, sice zůstává neobjasněná, pravděpodobné ovšem je, že Konrád z Botenštejna (z Mulhova) vrahem nebyl. Pravý vrah možná podplatil stráže, aby Konráda (který snad chtěl ohlásit vraždu) ubili. Strážím snad stačilo i to, když ho viděli s nožem. Za iniciátory vraždy byli často označováni Habsburkové nebo Vladislav I. Lokýtek, kteří z Václavovy smrti těžili. Josef Žemlička naopak tvrdí, že mezi českými historiky spíše převládá názor o jakési kolektivní vině české šlechty, ale zřejmě se jednalo o promyšlenou akci určité zájmové skupiny. Václav byl nejprve pohřben v kryptě katedrály svatého Václava v Olomouci (1306-1326), odkud jej o dvacet let později nechala sestra Eliška převézt do zbraslavského kláštera a uložit vedle ostatků otce Václava II. Přemyslovské pozůstatky se bohužel ztratily nejen v průběhu husitských válek, kostra Václava III. se nedochovala vůbec.

•      Viola Alžběta Těšínská (asi 1290 – 21. září 1317) byla manželkou Václava III. a českou a polskou královnou.

Královna Viola - Viola pocházela z vedlejší a méně významné linie hornoslezských Piastovců. Byla dcerou těšínského a osvětimského vévody Měška I., který byl formálně vazalem svého zetě Václava III. Jednalo se tedy o sňatek společensky nerovný. Vévoda Měšek byl českým spojencem už od roku 1291. Violiným dědem byl Vladislav Opolský a jejím strýcem byl Vladislav Lokýtek. Není známo, zda se Viola s Václavem potkali před svatbou, která proběhla pravděpodobně 5. října 1305 v Brně. Důvody sňatku nejsou příliš zřejmé. Ačkoliv pozdější kronikáři popisují Violu jako půvabnou, důvodem zřejmě nebyla právě její krása. Snad sehrála roli strategická poloha Těšínska na cestě z Prahy do Krakova. Václav kvůli sňatku s Violou zrušil dlouholeté zasnoubení s Alžbětou, dcerou uherského krále Ondřeje III., a zároveň se vzdal nároků na uherskou korunu.

Po násilné Václavově smrti v srpnu příštího roku (1306) je Violin osud neznámý. Zřejmě se ocitla bez prostředků, jelikož jí pro případ vdovství nebyl připsán žádný majetek ani důchody (nebo o tom alespoň neexistují žádné písemné zprávy). Oproti princeznám Anně, Elišce a královně vdově Elišce Rejčce se také nezapojovala do bojů o trůn a zřejmě žila v některém z klášterů.

Druhé manželství - V době uvěznění Jindřicha z Lipé za tzv. „války královen“ v roce 1316 se díky aktivitě Elišky Přemyslovny a jejího manžela Jana Lucemburského Viola provdala za Vítkovce a předního šlechtice království, nejvyššího komořího Petra I. z Rožmberka. Tím se snažil královský pár připoutat mocného šlechtice více ke dvoru a zavázat si jej.

Sňatkem s královnou-vdovou Violou se Petr I. z Rožmberka vyšvihnul vysoko nad hranice svého společenského stavu. Do té doby byl Rožmberk zasnouben s neznámou dcerou pána z Lipé, ale kvůli královně vdově Viole zasnoubení zrušil a upustil od podpory pána z Lipé. Manželství s Rožmberkem bylo kratičké a skončilo Violinou smrtí 21. září 1317. Je pochována v rodovém cisterciáckém klášteře Rožmberků ve Vyšším Brodě. Obě manželství zůstala bezdětná.

• Alžběta (před 1305 - před VI/1347) byla nemanželskou dcerou posledního přemyslovského krále Václava III. a neznámé matky.

9. ledna 1332 získala tato Alžběta papežský dispenz, aby mohla přestoupit z cisterciáckého kláštera v Pohledu do benediktinského kláštera u sv. Jiří v Praze. Vzhledem k datu listiny a přibližnému věku, v jakém tehdy Alžběta musela být, je tedy pravděpodobnější, že byla dcerou Václava III., ne Václava II. Z této listiny také víme, že v době Alžbětina narození byl Václav III. ještě svobodný, což znamená, že se musela narodit před Václavovým sňatkem s Violou Těšínskou. Levobočná dcera dostala jméno po své tetě, po otcově sestře Elišce nebo také Alžbětě Přemyslovně, aby se zdůraznila sounáležitost Alžběty s královským dvorem. Dispenz, jak bylo uvedeno, se týkal přestupu z kláštera v Pohledu. Nejspíš právě tam byla Alžběta vychovávaná a zůstala zde i v dospělosti. Jako důvod žádosti o přestup byla uvedena debilitas corporis - nejspíš nějaká obecná fyzická slabost či onemocnění. Alžběta si přála přestoupit k benediktinkám u sv. Jiří, protože tento řád byl méně přísný. Ačkoliv jí bylo formálně umožněno přijmout v klášteře jakoukoliv hodnost či úřad, muselo být jasné, že u sv. Jiří se abatyší nestane. Fyzická slabost něco takového předem vylučovala. V roce 1340 olomoucký biskup Jan Volek (nemanželský syn Václava II., který u papežského stolce vyřizoval výše zmíněnou dispenz) založil první ženský benediktinský klášter na Moravě v Pustiměři. Pustiměřská fundace byla založena k uctění Volkovy nevlastní sestry Elišky Přemyslovny, s níž ho až do Eliščiny smrti v roce 1330 pojil vřelý sourozenecký vztah. Spolufundátorem byl markrabě Karel. Právě Alžběta se v klášteře zasvěceném ke spáse tetiny duše stala první abatyší, ve věku zhruba 35 let. Alžběta zemřela před začátkem června 1347 a kromě příslušníků opavské větve rodu Přemyslovců byla poslední Přemyslovnou.

•        Eliška Přemyslovna (20. ledna 1292 – 28. září 1330) byla dcera českého a polského krále Václava II. a Guty Habsburské, manželka Jana Lucemburského a česká královna (jako poslední Přemyslovec na českém trůně).

Václavovi II. jeho první manželka Guta porodila včetně princezny Elišky deset dětí. Kromě budoucí královny z nich dětství přežili Václav III., Anna Přemyslovna, Markéta Přemyslovna a nevlastní sestra Anežka.

Boje o trůn - Eliška byla vychovávána ve svatojiřském klášteře, kde byla abatyší její teta Kunhuta Přemyslovna, přičemž existuje teorie, že se Eliška měla stát následnicí své tety u sv. Jiří, čemuž samozřejmě zabránily následující události. Její psychická nevyrovnanost, jak se jeví z let, kdy byla královnou, snad mohla být způsobena tím, že o matku přišla už v pěti letech a byla svědkem otcova pomalého umírání. Když byl roku 1306 zavražděn Eliščin bratr Václav III., z Elišky jakožto jediné neprovdané Přemyslovny přiměřeného věku pro případný sňatek se stal důležitý aktér mocenských bojů. Z tahanic o český trůn mezi Jindřichem Korutanským, manželem Anny Přemyslovny, a Rudolfem Habsburským vyšel nejprve vítězně Rudolf. Ten dokonce Elišku vystěhoval z Pražského hradu.

Roku 1307 se na trůn vrátil Eliščin švagr Jindřich a sestra Anna. Ti ji chtěli provdat za bezvýznamného pána z Bergova Otu z Löbdaburgu, protože pro jejich vládu byla neprovdaná Přemyslovna rizikem. Tentokrát se však Jindřich nehodlal vzdát české koruny jen tak lehce. Z Korutan do Čech přitáhl houfec žoldnéřů, vedený maršálkem Konrádem z Aufensteinu, jemuž se podařilo obsadit Prahu a českou pokladnici Kutnou Horu, což dočasně posílilo královu vratkou moc.

Svatba ve Špýru - Proti Jindřichovi se začala utvářet opoziční skupina mocných pánů, jež své naděje na změnu vládce spojila s princeznou Eliškou. Přidali se i vlivní opati bohatých cisterciáckých klášterů Heidenreich Sedlecký a Konrád Zbraslavský. Ti se pak v roce 1309 stali iniciátory Eliščina sňatku se synem nového římskoněmeckého krále Jindřicha VII. Janem Lucemburským. Jindřich VII. požádal, aby mu byla Eliška do měsíce představena ve Špýru. Hrdá, půvabná a údajně snědá (jako její děd Přemysl Otakar II.) přemyslovská princezna Jindřicha i královnu Markétu okouzlila. Zájem o českou korunu překonal Jindřichovy obavy o jediného syna i to, že ženichovi bylo čtrnáct let a Eliška byla o čtyři roky starší (původně navrhoval, aby se provdala za jeho bratra Walrama, toho ale odmítli čeští zástupci). Svatba s Janem se konala 1. září 1310 ve Špýru, poté byl Jan nucen vojensky obsadit Čechy. Jindřich Korutanský s manželkou znovu utekli do Korutan. Korunovace v té době ještě oblíbeného Jana a Elišky se konala 7. února 1311.

První léta manželství - Manželství Jana a Elišky začalo dostávat povážlivé trhliny: v prvních relativně klidných letech manželství se narodily pouze dvě dcery a zklamaný Jan začal trávit stále více času v cizině. Eliška měla představu, že Jan obnoví velikost českého státu z doby jejího otce. Jan naopak narazil na tvrdou realitu českých zemí a odbojnou šlechtu. Eliška se navíc snažila uplatňovat svůj vliv v politice, nakonec i samostatně bez Jana. Eliška nesnášela svou nevlastní matku Elišku Rejčku i jejího životního druha Jindřicha z Lipé, který se začal objevovat po boku dvojnásobné královny vdovy. V zemi tak vykrystalizovaly dvě skupiny šlechty, jedna vedená Jindřichem a Rejčkou, druhá Eliškou Přemyslovnou a jejím spojencem Vilémem Zajícem z Valdeka. Jindřicha totiž mnozí považovali za většího ochránce českých zájmů než Lucemburka a ctižádostivou královnu Elišku. Královna Jindřicha nechala v roce 1315 zatknout. Janovi tím přivodila nemalé problémy a král se nakonec sblížil s Jindřichem i Eliškou Rejčkou.

Válka královen - Situaci mezi Eliškou Přemyslovnou a královnou vdovou Rejčkou vcelku výstižně charakterizuje pojem „válka královen“. Spory mezi šlechtou a králem postupně přerostly v otevřenou válku mezi ní a králem. Jan přistoupil na požadavky české šlechty, která vyvolala jeho odpor k zemi, které ale na mezinárodní scéně nakonec přinese nemalou prestiž. Roku 1319 se manželství rozpadlo úplně. Jan přepadl hrad Loket a vzal Elišce tři nejstarší děti. Královna společně s posledním spojencem, Vilémem Zajícem z Valdeka, obsadila Prahu, Janovo vojsko ovšem bylo silnější. Eliška se odebrala na Mělník.

Manželé se ještě nakrátko sblížili v roce 1321, kdy byl Jan těžce zraněn. Narodil se jim třetí syn, Jan Jindřich a později ještě dvojčata. Snad to byl Jindřich z Lipé, kdo králi řekl, že se ho Eliška Přemyslovna snaží společně se svým nevlastním bratrem, Volkem, připravit o korunu ve prospěch prvorozeného syna Václava. Mohla to být pravda, ovšem nikdy se to nepotvrdilo a Jan Volek doznal na mučidlech. V létě 1322 právě po mučení nevlastního bratra Jana Volka Eliška dokonce před Janem uprchla do Bavorska ke svému zeti a dceři Markétě a zde se jí roku 1323 narodila dvojčata Anna a Eliška. Jan ovšem manželku donutil k návratu zastavením výplaty důchodů. Eliška tak žila hlavně z podpory příbuzných, výjimečně vedle Jana vystupovala jako královna. Poslední Přemyslovna, byť se pokoušela například o svatořečení Anežky České, nebyla kvůli své hrdé a vznětlivé povaze schopná velkých politických skutků. Zemřela na tuberkulózu v osmatřiceti letech na Vyšehradě v domě Jana Volka. 1. října 1330 byla pohřbena na Zbraslavi.

Potomci -

• Markéta Lucemburská ∞ Jindřich II. Dolnobavorský
• Jitka/Bona Lucemburská (1315-1349) ∞ Jan II. Francouzský, budoucí francouzský král
• Václav/Karel IV. (1316 – 1378), český král a římský císař ∞ 1323 Blanka z Valois ∞ 1349 Anna Falcká ∞ 1353 Anna Svídnická ∞ 1363 Alžběta Pomořanská
• Přemysl Otakar (1318-1320)
• Jan Jindřich (1322–1375), moravský markrabě ∞ 1330 Markéta Pyskatá ∞ 1349/50 Markéta Opavská ∞ 1364 Markéta Habsburská ∞ 1366 Alžběta Oettingenská
• Anna Lucemburská (1323-1338) ∞ Ota Habsburský
• Eliška Lucemburská (1323-před 1330)

Autor LUCky.luKA 15.Říjen 2010 v 18:37 | Permalink