války o území Nové Francie, Nizozemí a Švédska v Americe

Nové Nizozemí (1624 – 1674) byla kolonie na území dnešních Spojených států Amerických, s hlavním městem Nový Amsterdam (Nieuw Amsterdam), později přejmenovaný na New York.

Ostrov Manna-hatta získali Nizozemci od domorodých indiánů výměnou za zboží v hodnotě cca 60 guldenů. V roce 1655 byla do Nového Nizozemí přičleněna švédská kolonie Nové Švédsko. Po válce s Velkou Británií celá kolonie připadla Britům, výměnou za budoucí jihoamerickou kolonii Nizozemská Guyana (dnešní Guyana a Surinam).

Nové Švédsko byla švédská kolonie v Americe na dolním toku řeky Delaware.

Dnes patří území Nového Švédska ke státům Delaware, New Jersey a Pensylvánie. Osadníci byli většinou Švédové a Finové, ale také Holanďané a severní Němci. Kolonie existovala od 19. března 1638 do 15. září 1655, kdy se celé jeho území stalo součástí nizozemské kolonie Nové Nizozemí.

Louisiana byla územně-správní součást francouzské kolonie Nová Francie.

Toto území, které bylo pod správou Francouzů po většinu 17. a 18. století, neslo své pojmenování po francouzském králi Ludvíku XIV.. Poprvé toto pojmenování použil francouzský objevitel Cavelier de La Salle. Zaujímala většinu hydrografického povodí největší severoamerické řeky Mississippi. Přibližné geografické vymezení Louisiany je: na severu Velká jezera, na jihu Mexický záliv, na západě Skalnaté hory a na východě Apalačské pohoří. Louisiana byla rozdělena do dvou regionů Dolní Louisiana a Horní Louisiana, přírodní hranice mezi těmito správními jednotkami byla řeka Arkansas. Jeden z dnešních států USA - Louisiana - nese své jméno po tomto historickém regionu, ale rozlohou zaujímá pouze malou část původní Louisiany ovládané Francouzi.

Louisiana se rozvíjela velmi pomalu kvůli nedostatku financí a lidských zdrojů a zároveň i kvůli velkým vzdálenostem. Prohra Francie v Sedmileté válce (její část odehrávající se na severoamerickém kontinentu je známa jako Francouzsko-indiánská válka) ukončené Pařížskou smlouvou v roce 1763 znamenala pro Francouze ztrátu kontroly nad Louisianou. Pařížská smlova (mimo jiné) přikazovala předat území východně od řeky Mississippi do rukou Velké Británie, na západ od řeky bylo území přiděleno Španělsku, které nově nabyté území začlenilo do svého místokrálovství Nové Španělsko. Francie obnovila svoji svrchovanost nad západní částí Louisiany v roce 1800, v roce 1803 ji však Napoleon Bonaparte prodal Spojeným státům americkým (viz. Koupě Louisiany), čímž definitivně skončila francouzská nadvláda nad Louisianou.

Nejsevernější část Louisiany byla v roce 1818 přenechána Spojenými státy Velké Británii. Toto území se nacházelo nad 49. rovnoběžkou severní šířky a dnes je součástí kanadských provincií Alberta a Saskatchewan. Na území dnešních USA se Louisiana rozkládala přes celé státy Iowa, Missouri, Arkansas, Oklahoma, Kansas, Nebraska, Jižní Dakota a na částech států Montana, Severní Dakota, Minnesota, Louisiana, Texas, Nové Mexiko, Colorado a Wyoming. Historické milníky -

1673 : Louis Jolliet a Jacques Marquette začínají prozkoumávat tok řeky Mississippi
1682 : Cavelier de La Salle doplul po proudu řeky až k ústí Mississippi.
1699 : Pierre Le Moyne d'Iberville prozkoumává břehy řeky.
1701 : Antoine de la Mothe Cadillac zakládá město Detroit.
1717 : oficiální začátek obchodování s otroky v Louisianě
1718 : založení New Orleans.
1723 : New Orlaens se stává oficiálním hlavním městem francouzské kolonie Louisiana
1763 : Pařížská smlouva, Francie ztrácí Louisianu
1764 : založení města St. Louis
1779 : založení města Chicago
1800 : Francie přebírá správu západní části Louisiany zpět od Španělska
1803 : Napoleon Bonaparte prodává Louisianu Spojeným státům

Nová Francie je označení pro území kolonizovaná Francií v Severní Americe v letech 1534-1761.

Kolonizaci zahájil Jacques Cartier svými výzkumy zálivu svatého Vavřince. V době svého největšího rozmachu (1712, před Utrechtskou smlouvou) se Nová Francie členila na 5 kolonií (Canada, Acadia, Hudson Bay, Newfoundland a Louisiana) a sahala od zálivu svatého Vavřince a Hudsonova zálivu až po Mexický záliv. V roce 1763 Francie odstoupila téměř veškeré zbývající území Nové Francie (s výjimkou ostrovů Saint-Pierre a Miquelon) Velké Británii.

Montmorencyho vodopády (francouzsky Chute Montmorency, anglicky Montmorency Falls) jsou 83 metrů vysoké vodopády u města Québec v Kanadě. Montmorencyho vodopády jsou o 30 metrů vyšší než slavné Niagarské vodopády.

Vodopády se nacházejí na řece Montmorency v jejím ústí do řeky svatého Vavřince naproti západnímu konci ostrova Île d'Orleans.

Řeka svatého Vavřince (anglicky Saint Lawrence River, francouzsky fleuve Saint-Laurent, mohawsky Kaniatarowanenneh) je řeka v Severní Americe, která zajišťuje odtok z Velkých jezer do Atlantského oceánu.

Částečně tvoří hranici mezi Kanadou (provincie Ontario) a USA (stát New York) a pokračuje kanadskou provincií Québec. Vlastní řeka svatého Vavřince je přibližně 1200 km dlouhá (od odtoku z Ontarijského jezera k ústí do zálivu svatého Vavřince). Délka celé říční soustavy od pramenů řeky Saint Louis (přítok Hořejšího jezera) v Minnesotě je 3350 km. Povodí má rozlohu 1 269 000 km².

Záliv svatého Vavřince představuje vyústění řeky svatého Vavřince do Atlantského oceánu.

Jde o největší nálevkovité ústí řeky na světě. Omývá břehy pěti kanadských provincií (Newfoundland a Labrador, Ostrov prince Edwarda, Nový Brunšvik, Nové Skotsko, Québec).

Ostrovy v zálivu -

Labrador je název oblasti na východním pobřeží Kanady. Společně s ostrovem Newfoundland tvoří kanadskou provincii Newfoundland a Labrador. Labrador (někdy také označovaný jako labradorské pobřeží) je součástí rozsáhlejšího poloostrova Labrador. Ze severu a západu je omýván Hudsonovým zálivem a z východu Labradorským mořem (z části jihu ho omývá Atlantický oceán) jinak je spojen s kanadskou pevninou. Kolem roku 1000 ho osidlovali Vikingové, kteří pak své kolonizované osady zbourali a vyplenili. Některá města tam stojí dodnes. Např.: Makkovík nebo Nain.

Stručná historie -

11. století : Pravděpodobně jej navštívil viking Leif Eiríksson
1492: Spatřil jej João Fernandes Lavrador
1498: Navštívil jej John Cabot
1500: Navštívil jej Gaspar Corte-Real
1534: Navštívil jej Jacques Cartier
1763: Ze součásti původně francouzské kolonie Canada se stává částí britské kolonie Newfoundland podle Pařížské dohody.
1774: Labrador je přičleněn (společně s ostrovy Anticosti a Magdaleniny ostrovy) ke Quebecu.
1791: Labrador se stává částí dolní Kanady, když je Quebec rozdělen na dvě kolonie.
1809: Labrador (od mysu Chidley k ústí řeky Saint-Jean River) je přičleněn zpět k Newfoundlandu.
1825: Severní pobřeží Zálivu svatého Vavřince západně od Blanc-Sablon a jižně od 52° severní šířky je odděleno od Labradoru a přičleněno zpět k Dolní Kanadě.
1927: Hraniční spory ustávají.
1949: Labrador se stává částí Kanady, když se Newfoundland připojil ke konfederaci.

2001: Provincie změnila název na Newfoundland a Labrador.

Montreal je druhé největší kanadské město a největší město provincie Québec. Samotné město leží na Montrealském ostrově, na soutoku řek Ottawy a Řeky Svatého Vavřince.

Francouzská nadvláda - Prvním Evropanem, který se dostal území dnešního Montrealu, byl Jacques Cartier, který 2. října 1535 vstoupil do vesnice Hochelega. O sedmdesát let později sem přijel Samuel de Champlain, ale vesnice Hochelega už dávno neexistovala. V roce 1611 založil La Place Royale, kožešinové obchodní místo, ale původní místní obyvatelé Irokézové své území úspěšně ubránili. První trvalé evropské osídlení Montrealského ostrova bylo vytvořeno až roku 1639 francouzským daňovým výběrčím Jérômem Le Royerem. Misionáři Paul Chomedey de Maisonneuve, Jeanne Mance a několik francouzský kolonistů založili 18. května 1642 vyslanectví pojmenované Ville Maria. Toto místo se stalo centrem obchodu s kožešinou a katolického náboženství. Irokézové pokračovali v útocích na osadu až do roku 1701, kdy byl uzavřen mír. Město zůstalo pod francouzskou nadvládou až do roku 1760, kdy Pierre François de Rigaud a Marquis de Vaudreuil-Cavagnal podlehli britské armádě pod vedením Jefreyho Amhersta. 18. května 1765 zničil požár jednu čtvrtinu města.

Britská nadvláda - Pařížský mír v roce 1763 ukončil Sedmiletou válku a území Nové Francie padlo do rukou Velké Británie. V tomto období se město již jmenovalo Montreal a rostlo díky přistěhovalectví z Velké Británie. Montreal byl povýšen na město roku 1832. Velký přísun anglicky mluvících obyvatel způsobil vznik dvou zhruba stejně velkých jazykových komunit. Z rostoucí anglické komunity vyplynula stavba jedné z nejstarších kanadských univerzit, McGillovy Univerzity.

Giovanni Caboto (znám též jako John Cabot; před 1450 - asi 1499) byl italský námořník a objevitel.

Je znám svými objevnými expedicemi vykonanými v anglických službách, při nichž pro Evropu po Erikssonovi znovuobjevil severoamerickou pevninu. Politický význam jeho cest tkví v tom, že se na nich zakládal nárok anglické koruny na Severní Ameriku.

Život - Caboto byl původem Ital, snad z Janova, nejpozději od roku 1461 žil v Benátkách, kde roku 1476 získal občanství a obchodoval v Levantě a podle vlastních slov prý dokonce navštívil Mekku. Roku 1484 se oženil a se ženou Matteou měl tři syny. Kromě obchodu také stavěl domy, ale silně se zadlužil a roku 1488 odešel před věřiteli do španělské Valencie. Tam působil jako stavitel a roku 1494 začal stavět most v Seville, kde mohl zažít návrat Kryštofa Kolumba z jeho první cesty 15. března 1493. Také Caboto sháněl prostředky na zámořskou výpravu, snad i v Portugalsku, a když nepochodil, odejel roku 1495 do Londýna. Jako Kolumbus chtěl Caboto také dosáhnout břehů Asie cestou na západ, ale rozhodl se pro plavbu v severním Atlantiku, kde je vzdálenost menší. V Londýně se – snad s podporou italského agustiniána Fra Giovanni de Carbonaris - dostal ke králi Jindřichovi VII., který mu v březnu 1496 udělil povolení pro plavbu pod anglickou vlajkou do dosud neobjevených zemí. To byla důležitá doložka, protože už 1494 si Španělsko a Portugalsko s papežským souhlasem rozdělily své sféry vlivu v Americe a Jindřich se s nimi nechtěl dostat do konfliktu.

Cesty - Caboto měl královské privilegium, ale potřeboval loď a peníze. Odebral se do Bristolu, což byl tehdy druhý největší přístav v Anglii a bristolští námořníci měli s Atlantikem jisté zkušenosti. O jeho první cestě je známo jen velmi málo. Vyplul patrně v létě roku 1496 s jednou lodí na sever, ale došly mu zásoby, dostal se do bouře a posádka ho přiměla k návratu. Na druhou cestu vyplul podle pozdější zprávy s malou lodí Matthew 2. května 1497 z Bristolu s asi 20 muži na palubě a 24. června 1497 přistál na ostrově Newfoundland, podle pozdější kroniky „objevil Ameriku“. Vystoupil na pobřeží (snad na Cape Bonavista), kde vztyčil benátskou, papežskou a anglickou vlajku a zemi prohlásil za anglickou državu. Se žádnými domorodci se ale nesetkal a strávil pak několik týdnů plavbou podél pobřeží. Na zpáteční cestě zamířil příliš na jih a přistál v Bretani, odkud se 6. srpna vrátil do Bristolu. Po návratu byl přijat s velkými poctami králem a dostal roční penzi 20 liber. Caboto se stejně jako Kolumbus domníval, že doplul na sever říše velkého chána. Při další plavbě se tak chtěl vydat na jih podle pobřeží a doplout do Kathaje popisované Marcem Polem a k Ostrovům koření. 3. února 1498 dostal královský patent na další plavbu a v květnu 1498 znovu vyplul s pěti loděmi, z nichž jedna se snad musela vrátit. O dalším osudu výpravy nebylo nic známo, a tak se předpokládalo, že všichni zahynuli na moři. Významná britská historička A. Ruddock však v 90. letech naznačila, že našla doklady o tom, že se Cabot dva roky plavil podél východního pobřeží Severní Ameriky a dospěl až do Karibiku. Výpravy se podle ní účastnili i italští augustiniáni z Londýna jako misionáři a výprava se prý 1500 vrátil do Bristolu. Tyto údaje však nepublikovala a než roku 2005 zemřela, nařídila své záznamy spálit. Přesto se odborníci domnívají, že její domněnky nebyly nepodložené a v jejím projektu pokračuje Bristolská univerzita.

Ohlas a význam - Ve své době neměly Cabotovy cesty velký ohlas, je nicméně zachován dopis, patrně adresovaný Kolumbovi, v němž o nich bristolský obchodník informuje. Pokud se Caboto skutečně dostal až do Karibiku, překročil tím meze svého oprávnění a mohl zavdat příčinu ke konfliktu se Španělskem. Protože král Jindřich právě vyjednával sňatek se španělskou princeznou, mohl mít důvody cestu spíše tajit. V pozdější době však Cabotovy objevy začaly hrát stále větší politickou roli, když jimi Anglie začala dokládat svůj primát a nárok na severoamerické državy. Dodnes je Cabot významnou postavou kanadských dějin a identity. Na Newfoundlandu i v Bristolu byla roku 1897 postavena Cabotova věž, je po něm pojmenován Cabotův průliv (Cabot strait) do Zálivu svatého Vavřice mezi ostrovy Newfoudland a Nova Scotia, planetka 2997, letadlová loď USS Cabot, řada ulic a náměstí, amrická univerzita v Římě a mnoho dalších.

Jacques Cartier (1491 Saint-Malo, Francie - 1. září 1557 Saint-Malo) byl námořní kapitán a objevitel, který ve službách francouzského krále podnikl tři cesty podél kanadského pobřeží v oblasti zálivu svatého Vavřince.

Významně ho inspiroval Giovanni da Verrazano, florentský cestovatel ve službách francouzského krále, který v roce 1524 dosáhl pobřeží Jižní Karolíny a poté cestoval k severu k pobřeží Nového Skotska. Verrazano jako první poskytl popis Severní Ameriky.

První cesta 1534 - Král Francie František I. poskytl Carterovi finance na malou výpravu o dvou lodích, s nimiž 10. května vyplul ze Saint-Malo s cílem hledat bohatství a objevit cestu k Pacifiku a dále do Číny. Do té doby Evropané prozkoumali velkou část severoamerického kontinentu, především východní pobřeží, ale dosud nikdo neuskutečnil cestu skrz kontinent. Cartier přistál na Newfoundlandu a prozkoumal záliv sv. Vavřince, setkal se se skupinami národů Irokézů a Micmaců a zabral okolní území pro francouzského krále. Cartier zkoumal život národa Irokézů v oblasti dnešního Quebeku. Toho času irokézské vesnice zabíraly celou oblast řeky sv. Vavřince od Gaspé po Ontarijské jezero. Po této cestě se Cartier vydal zpět do Francie, kam vzal i dva syny irokézského náčelníka Donnacona.

Druhá cesta 1535-1536 - Francouzské zájmy se zaměřily na oblast sv. Vavřince. Cartier se 19. května vydal na cestu s třemi loděmi a posádkou čítající 110 mužů. Cartier dosáhl indiánského města Hochelaga (dnes Montreal), kde hledal zlatonosné žíly, které tam podle pověstí měly být, a pojmenoval horu Mont Royal. Z této hory pozoroval celou oblast, objevil hřebeny blízkých hor, které pojmenoval Lachine Rapids, protože se domníval, že podél těchto hor leží Čína. Cíle nedosáhl, přezimoval v Quebecu, nebyl znalý studeného podnebí. Posádka onemocněla kurdějemi a přišel tak o 25 mužů. Domorodci pomohli Evropanům obnovit jejich zdraví, vařili jim nápoj z kůry a jehličí bílého cedru. Na jaře se Cartier vrátil do Francie spolu s náčelníkem Donnaconnem (který ve Francii roku 1539 zemřel). Tato druhá cesta byla velice důležitá, Cartier dokázal, že Newfoundland je ostrov a že záliv sv. Vavřince je průnikový koridor do nitra kontinentu, který mohl vést k Číně.

Třetí cesta 1541 - Válečný konflikt mezi Karlem V. a Františkem I. přerušil francouzské akce v Kanadě, a tak se Cartier mohl vydat na další cestu až 23. května 1541. Tato cesta byla vedena za účelem založení trvalé kolonie a rozšíření křesťanství. Cestu vedl Jean Francois de la Rocque, cestovali s 10 loděmi a posádka čítala 400 námořníků, 300 vojáků, ženy a skot. Cartier byl předvoj s 7 loděmi, aby založil novou základnu. Cartierova výprava byla opět sužována kurdějemi a mnoho mužů zemřelo. Jediné poklady, které Cartier našel, byl pyrit a křemen, jež pokládal za zlato a diamanty a velké množství jich přivezl do Francie. Útesy v Quebecu proto pojmenoval Cap Diamand.

Cartier strávil zbytek života v St. Malo a na svém blízkém statku, kde zemřel ve věku 66 let ve víře, že řeka sv. Vavřince je novou cestou do Číny. Jeho dědictví je velmi důležité, podal detailní popis oblasti a dláždil tak cestu pro další kolonizaci a zkoumání.

Historie Kanady - Archeologické studie datují první lidské osídlení do doby před cca 26 000 lety v případě severního Yukonu a před cca 9 500 lety v případě jižního Ontaria. První evropské osídlení založili na kanadském území Vikingové okolo roku 1000 v L'Anse aux Meadows, to však existovalo pouze krátce a z dlouhodobého hlediska nemělo žádný význam. Kanada (resp. její východní pobřeží) byla pro Evropu znovu objevena na přelomu 15. a 16. století výzkumnou plavbou John Cabota (1497), další výpravy sem podnikli Jacques Cartier (1534) a další. První dlouhodobé evropské osídlení zde založili Francouzi. Šlo o Port Royal (1605) a Québec (

Autor LUCky.luKA 28.Březen 2009 v 04:17 | Permalink

LUCky.luKA