Vikinské osídlení Ameriky
Vikinské osídlení Ameriky - historicky doložené Vikinské osídlení Ameriky.
Roku 1960 byly na severu Newfoundlandu na místě zvaném L'Anse aux Meadows objeveny stopy vikinského osídlení. Tento zatím jediný nález vikinského osídlení na území Ameriky byl jednak první skutečný důkaz že Vikingové na svých cestách amerického kontinentu skutečně dosáhli a zároveň podnítil myšlenku, zda toto není ona země z pověstí známá jako Vinland.
Dnes tedy panuje mezi odborníky všeobecná shoda že Vikingové amerického kontinentu dosáhli a že se toto promítlo do jejich pověstí jako ona země známá jako Vinland. Zatím však není znám žádný důkaz, že by právě naleziště v L'Anse aux Meadows mělo přímou spojitost s onou bájnou zemí vína/pastvin.
Existuje mnoho dalších míst, o nichž se odborníci domnívají že mohou být onou vikinskou bájnou zemí. Je mezi nimi například Nové Skotsko, Rhode Island či Cape Cod – místo, kde byla založena druhá stálá pokolumbovská kolonie na území Severní Ameriky (Plymouth, Massachusetts).
Vinland je země na území Ameriky kterou podle pověstí objevil vikinský mořeplavec Leif Eriksson pravděpodobně roku 1001 n.l.
L'Anse aux Meadows' (z fr.: L'Anse-aux-Méduses, do češtiny lze přeložit jako Zátoka medúz) je lokalita na nejsevernějším cípu ostrova Newfoundland, na níž manželé Helge a Anne Ingstadovi nalezli v roce 1960 pozůstatky vikinského osídlení, které zde krátkodobě existovalo okolo roku 1000. Jedná se o jedinou jednoznačně doloženou vikinskou osadu v Americe. Předpokládá se, že by se mohlo jednat o legendární Vinland Leifa Erikssona.
Místo od roku 1978 na Seznamu světového dědictví UNESCO. Byla zde znovu vybudována malá osada po vzoru původního osídlení, která je nyní populární turistickou atrakcí.
Leifr Eiríksson (někdy mezi 970 a 980 Island nebo Grónsko – cca 1020 neznámo kde) byl norský Viking, patrně první evropský objevitel Ameriky.
Byl synem Erika Rudého, který kolonizoval Island a Grónsko. Podle ság kolem roku 1000 koupil Leif loď od Bjarni Herjolfssona, a vydal se s dalšími mladíky najít zemi, kterou Herjolfsson na západě spatřil. Propátrali část pobřeží Severní Ameriky a přezimovali v zemi, kterou nazvali Vinland – Země vína. Vínem (které zběžně znal jen jeden účastník výpravy) byly nejspíš místní bobule divokých brusinek nebo angreštu. Podle archeologických výzkumů se patrně jednalo o Newfoundland, v jehož severní části byla osada, odpovídající popisům ság, nalezena. Objevil ji v roce 1960 norský badatel Helge Ingstad u dnešního L'Anse aux Meadows.
Podle jiných ság se Leif Eriksson na královský příkaz věnoval šíření křesťanství v Grónsku, kde díky jeho matce vznikl nejstarší kostel tohoto ostrova. Informace jsou kusé a pocházejí ze ság, zapsaných až o dvě století později.
Erik Rudý (ve staré norštině Eiríkr rauði, norsky Eirik Raude; kolem 950 – asi 1003) byl objevitelem a prvním osadníkem a průzkumníkem na pobřeží Grónska (asi roku 982). Úředně se jmenoval Erik Thorvaldsson (Eiríkr Þorvaldsson), svou přezdívku asi získal podle rudých vlasů a vousu, ale možná i podle své prudké povahy.
Historickým pramenem pro údaje o životě Erika Rudého je Sága o Eriku Rudém a islandská kronika Landnamabok. Protože ságy byly především literárním útvarem, nemusí být konkrétní události v nich popisované zcela přesně. Základní historická fakta však bezesporu obsahují.
- Erik vrahem
Erikův otec Thorvald Asvaldsson byl sedlák a žil na severozápadě Norska v okresu Jaeder. Kolem roku 960 se zapletl do nějaké vraždy a byl s celou rodinou ze země vyhoštěn. Rodina založila farmu v Haukadalu, v jednom ze západních zálivů na Islandu. Erik se podle Ságy oženil s Thordildou (nebo Thjodhildou?). Začal hospodařit v Haukadalu, ale kvůli vraždě (snad pomstě za zabití několika svých čeledínů) se musel přestěhovat, podle Ságy na ostrůvek Öxney v Breidafjordu. Zde se záhy opět projevila Erikova násilnická povaha. Když půjčil svému příteli a sousedovi Thorgestovi několik prken a nevracel je, Erik přišel a sám si je vzal. Při následném pronásledování Erik usmrtil dva Thorgestovy syny. Byl uznán vinným z dvojnásobné vraždy a althing ho asi roku 982 na tři roky vyhostil ze země.
- Vyhnanství
Erik se dostal do situace, kdy věděl, že ani po návratu na Island nebude mít v zemi dobrou pověst. Když si vzpomněl na vyprávění islandských mořeplavců, kteří slyšeli o útesových březích zhruba 500 km západně od Islandu, rozhodl se najít zemi, v níž by se mohl trvale usadit, v této oblasti. Útesy na západě spatřil takřka o sto let dříve Gunnbjorn, syn Ulfa Krakese, když sem byl přikolébán nevlídným větrem, a zemi pojmenoval Gunnbjarnarsker, po něm snad břehy Grónska spatřil jako první Nor Snäbjorn Galti.
Přesto je za skutečného objevitele Grónska považován Erik Rudý, který dorazil k severovýchodnímu výběžku ostrova a pak hledal při pobřeží půdu, která by byla vhodná k přežití. Zkoumá fjord za fjordem a nakonec připlul do jižních a jihozápadních oblastí Grónska, kde je podnebí zmírňováno Golfským proudem. Zde už byla země z velké části bez ledu a měla obdobné podmínky jako sever Norska. Podle Ságy strávil Erik první zimu na ostrově Eiriksey, druhou zimu v Eiriksholmaru a později v Hvarfsgnipa, poslední léto prozkoumal vzdálený sever od Snaefellu po Hrafnsfjord. Cele se věnoval úsilí o nalezení nejvhodnějšího místa pro trvalý pobyt.
- Osídlení Grónska
Když se po třech letech vyhnanství vrátil Erik asi r. 985 domů, začal propagovat myšlenku na kolonizaci ostrova. Zřejmě aby naladil své krajany, začal ostrov označovat jménem Zelená země (Groenland). Záměrně ho líčil v půvabnějších barvách a protože Island začal být relativně přelidněným a byl tu nedostatek dobré půdy, mnozí farmáři se rozhodli odplout s Erikem na zaslíbený ostrov. Islanďané vystavěli v Breidafjordu 25 lodí a už v létě se vydali na obtížnou plavbu.
Kolem 500 kolonistů včetně žen a dětí nalodilo veškerý svůj majetek včetně domácího zvířectva. I proto cíle v Grónsku dosáhlo jen 14 lodí. Některé byly zahnány zpět na Island, jiné ztroskotaly a potopily se. Nejbližším Erikovým druhem byl sedlák Herjúlf, jehož syn Bjarni Herjúlfsson se později proslavil takřka stejně jako Erik Rudý. Erik a Herjúlf se stali náčelníky dvou osad, které Islanďané založili. Obě ležely na západním břehu: severnější osadě Vestribyggd (Západní osada, dnešní Godthab) vládl Herjúlf, Erik založil Východní osadu, Eystribyggd, dnešní Julianhab. Archeologicky byla prokázána tzv. Střední osada mezi oběma současnými městy, ale mnozí historikové se domnívají, že jde o část Západní osady.
Islanďané museli v Grónsku čelit tvrdým podmínkám. Jako zemědělci se tu živli hlavně chovem dobytka, ale začali se zabývat i lovem zvěře a rybařením. Erik zřejmě věřil, že v Grónsku najde podmínky pro pěstování ječmene, ale semenu dovezenému z Islandu se příliš nedařilo. Chléb a pivo byly v Grónsku vzácností. Velkým problémem bylo stavební dřevo, neboť zakrslé břízy a vrby sotva postačovaly jako topivo. Přes tyto potíže osady rostly a z Islandu připlouvali další kolonisté. Archeologové vykopali především dosti velké stáje pro dobytek. Styky s domorodci – Inuity (Eskymáci) – nebyly příliš časté, ti žili tehdy severněji a obě komunity na sebe narážely jen při loveckých výpravách.
- Poslední léta
Erik Rudý měl se svou ženou údajně čtyři děti – dceru Freydís a syny Leifa, Thorvalda a Thorsteina. Leif Eriksson byl zřejmě prvním Evropanem, který přistál na americké pevnině a její severovýchodní pobřeží prozkoumal. Podle Ságy byl vyslancem norského krále Olafa Tryggvassona, který jej vyslal do Grónska jako křesťanského misionáře. Skutečně zde měl úspěch, třebaže se asi setkal s odporem svého otce; Erik zůstal do smrti pohanem. Sága ironicky poznamenává, že po tomto odmítnutí už s ním Leifova matka Thordilda odmítala sdílet lože. Časem se křesťanství v Grónsku upevnilo a v obou osadách bylo množství kostelů a dokonce dva kláštery.
Erik Rudý zemřel asi roku 1003, možná o několik let dříve. Údaje hovoří, že skupina imigrantů, kteří předtím připluli z Islandu, s sebou přivezla epidemii, která kolonii zdecimovala. Erik byl mezi jejími oběťmi.
- Grónsko
Grónsko je ostrov ležící na rozhraní Atlantiku a Severního ledového oceánu. Nachází se severovýchodně od Kanady a geograficky je součástí Severní Ameriky, ovšem historicky, politicky a ekonomicky se jedná o zemi velmi propojenou s Evropou. Jedná se o autonomní součást Dánského království, jehož hlavou státu je dánský monarcha, ovšem země je řízena vlastní vládou a parlamentem. Hlavním městem je Nuuk.
Grónsko je největší ostrov na světě, ale jen 15% jeho území (asi o velikosti Britských ostrovů) je trvale bez ledu. Zbytek pokrývá led dosahující místy mocnosti až 3 000 m. Tento ledovec (pokrývající přibližně 1,8 milionu km2) je po Antarktickém ledovci druhý největší na světě. Po jeho roztátí by hladina světového oceánu stoupla o 7 m.
- Historie
- Newfoundland
Newfoundland (fr.: Terre-Neuve, ir.: Talamh an Éisc) je kanadský ostrov v Atlantském oceánu. Tvoří ostrovní část provincie Newfoundland a Labrador (až do roku 2001 nesla provincie jméno Newfoundland a stále se tak v hovoru běžně označuje). Na ostrově žije většina obyvatel provincie a nachází se zde i hlavní město, St. John's. Původní jméno Terra Nova dal ostrovu italský mořeplavec Giovanni Caboto, který jej objevil v roce 1497. V severní části ostrova se patrně nacházel legendární Vinland.
Řeči zdejších osadníků se vyvíjely poněkud izolovaně a vytvořily svébytné dialekty (jde především o angličtinu, francouzštinu a irštinu). Dialekty přirozeně vymírají díky moderním komunikačním prostředkům a dopravním možnostem, které zlomily izolovanost oblasti, na vymření je zejména newfoundlandská irština, která má již méně než 100 přirozených mluvčích.
Na severu ostrova se nachází L'Anse aux Meadows, jediné místo v Americe, na němž bylo jednoznačně prokázáno vikinské osídlení (patrně již zmíněný Vinland). Lokalita je pod ochrannou UNESCO a byl na ní vystavěn vikinský skanzen.
- Island
Island je stát na stejnojmenném ostrově v severní části Atlantského oceánu. Jeho hlavní město je Reykjavík.
- Historie
Prvními obyvateli Islandu byli pravděpodobně Norové a Keltové (irští a skotští), kteří přicházeli koncem 9. a v 10. století. Vikinští náčelníci zakládali tzv. „thingy“, což byly místní sněmy, které veřejně urovnávaly spory a konflikty mezi osadníky. Kolem roku 930 byl založen Althing a tento národní sněm můžeme pokládat za nejstarší evropský parlament. Jeho rozhodnutím bylo v letech 999-1000 přijato křesťanství. Ve 13. století se islandští náčelníci podrobili norské nadvládě, v roce 1397 se Island společně s Norskem dostal pod nadvládu Dánska a poté následovalo dlouhé období hospodářského úpadku. Až v roce 1874 byla dosažena autonomie. V roce 1783 došlo v jižní části ostrova k erupci několika desítek menších sopek v okolí sopky Laki, které měly za následek hladomor a vymření až 25 % tehdejší populace Islandu.[2]
Následky výbuchu sopky Askja v roce 1875 zničily islandskou ekonomiku a způsobily velký hladomor. Během následujících 25 let 20 % obyvatelstva Islandu emigrovalo, hlavně do Kanady a Spojených států.
Poté se hospodářská situace země začala pomalu zlepšovat.
- Vikingové
Vikingové (přídavné jméno vikinský) byli skandinávští mořeplavci, kteří se v 8. – 11. století vydávali na „viking“ - loupeživé výpravy do mnoha evropských zemí. Pro konsolidující se evropské státy tehdy představovaly hrozivé nebezpečí. Z hlediska etnického původu představovali severní větev Germánů. V Evropě byli nazýváni Normany (Francie), Dány (Anglie), Ascomany (Německo) nebo Varjagy (Rus, Byzanc).
- Životní podmínky
Obyvatelstvo Skandinávie se živilo převážně lovem a rybolovem. Jejich obživu tvořily různé druhy masa, ale pojídali také stravu rostlinného původu. Zemědělství se věnovali pouze v některých oblastech, kde k tomu byly přírodní podmínky (švédské Skåne a Gotland Jekaterinsburg, norský Viken, Jutský poloostrov). Přes zimu si pak vyráběli nástroje, se kterými pak muži vyráželi za obchodem. Ženy, děti, starci a otroci zůstávali doma a starali se o hospodářství. Zajímavé je, že ženy Vikingů neměly ve společnosti zrovna nízké postavení. Samy se totiž musely o vsechno postarat.
- Expanze na jih
Ze Skandinávie (Norsko, Švédsko) se vypravili zhruba v 8. století, plenili pobřeží Británie (kláštery Iona a Lindisfarne) a také pobřeží Francie (zejména při ústí řeky Seiny) a to až do 11. století. Pirátské nájezdy spojovali s obchodem - obchodovali s kořistí i válečnými zajatci.
Důvody:
- nedostatek zemědělské půdy
- pravděpodobně i velké napětí mezi Franky a Dány
- obchody v Evropě (bohatá kořist)
- sociální změny
Vyvinuli si i své vlastní lodě - veslice, jinak přezdívané drakkary. Tyto lodě měly malý ponor, což byl pro Vikingy skvělý prostředek.
- Vpády Vikingů
Norští Vikingové se soustředili na sever a jih. Osídlili severoskotské ostrovy, přivlastnili si ostrov Man a dále se zachytili ve Skotsku a Irsku a prakticky na všech pobřežích okolo Skotského moře. Odtud pak dále postupovali do anglického vnitrozemí, kde se jejich zájmy střetly se zájmy Dánů, ale i do Francie a dokonce i do Středozemního moře. V mladší době Vikingů se dostali na Faerské ostrovy, Island, do Grónska a odtud potom do dnešní Ameriky (díky náčelníkovi Leifu Erikssonovi byli norští Vikingové okolo roku 985 prvními Evropany v Americe). Zbudovali zde dokonce minimálně jednu malou osadu v severní části Newfoundlandu (patrně legendární Vinland). Osada existovala jen krátce. Odtud se Vikingové vydávali pravděpodobně i dále na jih, ale kam až dopluli, se zatím odhalit nepodařilo. Dnes je tato lokalita pod ochranou UNESCO se na této lokalitě nachází vikinský skanzen (více viz L'Anse aux Meadows).
Švédští Vikingové (Varjagové) byli elitní družiny ozbrojených kupců, kteří se zaměřili na východ. Po vodních tocích a plochách pronikali z Finského nebo Rižského zálivu k Volze nebo Dněpru. Po těchto vodních cestách postupovali dále k jihu, po Volze do arabských zemí a po Dněpru do Černého moře a Byzance. Zastánci tzv. normanské teorie vzniku ruského státu považují Varjagy za zakladatele Kyjevské Rusi a její původní panovnické dynastie Rurikovců (zakladatel Rurik).
Dánští Vikingové se zaměřili na jihozápad. Pronikli do severní Francie a do Anglie a společně s norskými Vikingy dopluli až do Středozemního moře. Roku 911 udělil západofranský král normanskému náčelníkovi Rollovi v léno hrabství Rouen (později normandské vévodství). Ve druhé polovině 9.století kolonizovali také část Anglie. Největší z britských ostrovů byl proto v této době rozdělen na dvě království - na severu se nacházelo vikinské Danelaw a na jihu anglický Wessex. Byli též zaměřeni na západní Balt.
- Vikinské mýty a legendy
Ve Vikignských legendách se objevují různé nadpřirozené bytosti, jako například obři nebo trpaslíci. Trpaslíci byli výborní horníci, kteří v hloubi hor strážili poklad. Obři vytvořili vše neživé na zemi - lesy, hory, skály. První bohové Odin, Vili a Vé se narodili dvěma obrům Audumle a Buri. Tito první bohové vytvořili vše živé – zvířata a člověka. Odin byl neohrožený válečník. Jako ochranu nosil svoji přilbici a brnění, stejně tak jako sponu, kterou měl zavěšenou u pasu a která mu dávala desetkrát větší sílu. V boji ho doprovázeli dva vlci a neohrožené jezdkyně. Odin byl ale hlavně mudrc. Nejedl a pil jenom božský nápoj. Všichni Vikingové se ho báli a měl úctu i před ostatními bohy. Podle vikingů byl střed světa obrovský strom jasan. Mezi kořeny byl nepřátelský kmen Midgard a vysoko v korunách stromu sídlili bohové. Bájný jasan Yggdrasil měl tři hlavní kořeny. Tyto kořeny klesaly do hloubi Země. Ten první vedl až do posvátného pramene. Tento pramen hlídají bohyně (sudičky) splétající vlákna osudu: Norny. Když se jedno vlákno osudu zlomilo, zemřel jeden člověk. Druhý pramen vedl do Země jinovatky obývané obry. Třetí kořen vedl do Niflheimu, světa zemřelých. Vládce této říše byla bohyně Hel. Zde také pramenily všechny řeky. Na Yggdrasilu žila také různá bájná stvoření: spojení mezi bohy a podzemním světem vykonávala veverka Ratatosk. Na úplném vrcholku stromu seděl zlatý kohout, který měl varovat bohy před nebezpečím. Pomáhal mu bílý krahujec, který kontroloval celý svět. Na světě vyvolával zemětřesení had Jörmungandr, který na tento posvátný strom neustále útočil ve snaze zničit bohy.
- Vikinské lodě
Drakkar - v 9. století, válečná loď
Snekkar - v 9. století, válečná loď
Knarr - v 10 - 11. století kolonizátorská a obchodní loď
Langskip -9. století,válečná loď vhodná i na řeku
- Normané
Normané jsou potomci části Vikingů, kteří v 9. století obsadili severní Francii. V roce 911 západofranský král Karel III. zvaný Prosťáček udělil jejich náčelníkovi Rollovi v léno hrabství Rouen (Normandie), čímž vzniklo Normanské vévodství. Král se tímto způsobem pokusil řešit problém rozpínavosti a dravosti Normanů. Ti mu přísahali věrnost, přijali křesťanství a také galorománský jazyk.
Další výboje směřovali Normané do Anglie, kterou si roku 1066 v Bitvě u Hastingsu podmanil normanský vévoda Vilém Dobyvatel a stal se tak anglickým králem. V roce 1072 napadl Vilém Dobyvatel Skotsko a král Malcolm III. se mu byl nucen podrobit. Normané též usilovali o vládu ve Walesu a v Irsku.
Normané výrazně ovlivnili také dějiny Středozemí. Zúčastnili se řady bojů s Araby a byli za svou statečnost hojně odměňováni. Rainulf Drengot získal v Itálii roku 1030 od Sergia IV. Neapolského hrabství Aversa a příslušník rodiny Hauteville Guaimar IV. ze Salerna později získal dokonce Apulii a Kalábrii jako „vévoda z Apulie a Calabrie“. Guaimar okamžitě odměnil svého prvního velitele Viléma zvaného Železná paže knížectvím Melfi. Drengotův syn pak získal ještě knížectví Capuu. Tyto územní zisky byly završeny dobytím Sicílie a Malty z rukou Arabů. Roku 1130 pak vzniklo Sicilské království.
- Charakteristika Normanů
Normané by neměli být zaměňováni s Vikingy – skandinávskými nájezdníky, plenitely Anglie a ruských knížectví. Geoffrey Malaterra Normany charakterizoval jako vyznačující se svou prohnaností, pohrdající odkazy svých předků v naději na další veliká vítězství.
- Normané a Normandie
Zeměpisně se Normandie nachází v zhruba těch samých místech, jako stará církevní provincie Rouen, která se nazývala Brittanica Nova stejně, jako západní Flandry. Toto území nemělo přirozenou hranici, proto předtím tvořilo administrativní celek. Historicky bylo obyvatelstvo převážně francouzské. V oblasti se také natrvalo usadili vikinští osadníci, kteří začali oblast osidlovat kolem roku 880 a kteří byli rozděleni mezi malou kolonii ve východní Normandii a o něco větší usedlost v západní Normandii. Během 10. století se začali množit případy zkázonosných nájezdů Vikingů ze severu, pronikajících po řekách hluboko do vnitrozemí Galie, které se začali stávat jejich častým tábořištěm. S sebou si Vikingové brali i své ženy i osobní majetek. Část Vikingů se zde trvale usadila,jejich pohanské zvyky byli později nahrazeny křesťanstvím a Vikingové též přijali také Galo-románský jazyk místních obyvatel. Po jedné či dvou generacích se již potomci vikinských nájezdníků ničím nelišili od zdejšího francouzského obyvatelstva. Normané si v Normandii osvojili sílící feudální systém a stejně jako Normané v Anglii, tak v severní Francii zaujali své místo ve společenském žebříčku. Normanští válečníci se zcela lišili od místní francouzské aristokracie, která mohla leckdy vysledovat svůj původ až do karolinské doby, zatímco Normané zřídkakdy dokázali vystopovat své předky do doby před počátek 11. století. Většina rytířů zůstávala chudá a lačná po půdě. Rytířstvo v dobách před křížovými výpravami patřilo k nízké společenské třídě a rytíř býval často jen profesionální voják a jediným jeho majetkem byl jeho kůň. Mnoho anglických a francouzských Normanů se proto horlivě připojilo k myšlence křížové výpravy.
- Normanské výboje
Normané v Anglii - Normané
