LUCky.luKA

•      Vladislav II. (cca 1110 – 18. ledna 1174, Meerane) byl český kníže od roku 1140 a od roku 1158 do roku 1172 druhý český král z rodu Přemyslovců.

Mládí - Nejstarší syn Vladislava I. a Richenzy z Bergu prožil dobrodružné mládí. Za vlády svého strýce Soběslava I. neměl naději na trůn, odešel tedy roku 1133 do Bavorska, snad k příbuzným. V roce 1136 měl vést pomocný oddíl, který český kníže poskytl císaři; Vladislav přijal peníze na výpravu a uprchl do Uher.

Knížetem - Po smrti strýce Soběslava I. se jeho postavení zásadně změnilo. Roku 1140 byl velmoži povolán na knížecí stolec, přestože sami přijali před dvěma lety za nástupce syna Soběslava I., rovněž Vladislava. Vladislav byl vlastně kompromisní volbou a římský král nynější volbu českých velmožů potvrdil. Jednalo se o další porušení stařešinského nástupnického zákona (který jak vidno stejně prakticky neexistoval), podle něhož měl na trůn jako nejstarší Přemyslovec nastoupit Konrád II. Znojemský. V dubnu získal Vladislav od Konráda III. Čechy v léno. Už tehdy byl Konrádovým příbuzným, protože jeho manželka Gertruda Babenberská byla císařovou nevlastní sestrou. Nový kníže projevil nečekanou ráznost a vladařské schopnosti. Již roku 1142 se odehrál pokus o jeho svržení. Vladislav prohrál bitvu s vojskem moravských údělníků u Vysoké na Čáslavsku a poté spěchal ke Konrádovi pro pomoc, zatímco Prahu hájili před Konrádem Znojemským manželka Gertruda a bratr Děpolt I. (spisovatel Adalbert Stifter použil tyto události z počátků Vladislavovy vlády jako kulisu ke svému historickému románu Vítek). S pomocí římského krále se pak Vladislav udržel na trůně. Situaci v zemi pomohl uklidnit papežský legát Guido. Vladislav se tak mohl vydat s Konrádem III. v roce 1147, kdy už byly poměry v zemi stabilizované, na II. křížovou výpravu do Palestiny. Panovník absolvoval pouze část cesty, dorazil do Cařihradu. Zpáteční cestu volil přes Kyjev a Krakov a v létě 1148 se vrátil domů. Po smrti své první manželky Gertrudy Babenberské se Vladislav v roce 1153 podruhé oženil s Juditou, dcerou Ludvíka I. Durynského a sestrou Ludvíka II. Durynského.

Královský titul - Po nástupu Fridricha Barbarossy na římský trůn se vztahy ochladily, jelikož nový císař favorizoval potomky Soběslavovy. Poměrně záhy však oba muži našli k sobě cestu; ukazuje to jak Vladislavův druhý sňatek (s Juditou Durynskou), tak jeho taktika po Barbarossově římské jízdě v roce 1155. K vzájemnému smíření došlo až v červnu 1156 na svatbě Fridricha Barbarossy s Beatricí Burgundskou. Na smíření měl velký podíl pražský biskup Daniel. A byl to právě český kníže Vladislav, který v roli mluvčího shromážděných knížat zveřejnil na shromáždění v Řezně povýšení bavorské východní marky na rakouské vévodství. V následujícím roce pak pomáhal císaři v bojích v Polsku, ale hlavně Vladislav již dříve Barbarossovi příslíbil pomoc v jeho plánovaném boji se severoitalskými městy a především s Milánem. Pomoc byla odměněna na sněmu v Řezně v lednu 1158. Tento akt byl ale jednoznačně výhodnější pro Barbarossu. Získal pomoc a nic jej to nestálo. Vladislav tak jako druhý Přemyslovec (po Vratislavu II.) získal královskou hodnost, byť oba jen za věrné služby císaři. Snad byl jeho titul dědičný (prameny nedovolují jednoznačný soud) – alespoň Vladislav sám ho tak chápal – nicméně udržet ho se pod trvalým tlakem Říše nepodařilo. Jeho syn byl opět jen knížetem.

Vladislavova politika - Král Vladislav po obdržení titulu doprovázel osobně císaře do Itálie a v bitvě u Milána vynikl svou statečností. V šedesátých letech se výtečně uplatnil v uherských sporech. Po smrti biskupa Daniela v roce 1167 se vztah mezi římským císařem a českým králem začal kalit, zejména když se Vladislavův syn Vojtěch stal příštího roku salcburským arcibiskupem. Stalo se tak totiž bez souhlasu císaře a Vojtěch se navíc přiklonil na stranu necísařského papeže. Post si neudržel, i když Vladislav za to nabízel značné sumy. Roztržka s císařem Vladislava oslabila při řešení nástupnické otázky. Dlouhá Vladislavova vláda přinesla českým zemím nemalý rozkvět. Jeho rodinné a politické styky se zahraničím otevřely cestu mnohým kulturním vlivům, které přicházely do Čech ze západu. Na počátku Vladislavova panování se v Čechách usadily tzv. reformované řády, premonstráti a cisterciáci, později i johanité. Byla založena řada klášterů (Strahov, Plasy, Pomuk, Želiv, Doksany). V Praze nechal v letech 1160–1172 postavit kamenný most. Protože se tak stalo z popudu královy druhé ženy Judity Durynské, dostal jméno Juditin. Na druhé straně se pouze dynastické motivy ztotožnění s politikou říše ukázaly jako příliš úzké. Dokazuje to následující čtvrtstoletý úpadek panovnické moci, s Vladislavovou vládou nerozlučně spojený.

Durynský exil - Poněkud smutně vyznívá konec Vladislavovy vlády. Ve snaze zajistit nástupnictví svému nejstaršímu synu Bedřichovi rezignoval Vladislav koncem roku 1172 na svůj úřad a uvedl syna jako českého knížete. Neučinil tak ani cestou sněmovního shromáždění, ani přijetím knížectví od císaře. Ve strahovském klášteře si upravil obydlí na dožití. Vladislavovo ztotožnění s politikou říše ovšem Bedřichovi neusnadňovalo složitou situaci uvnitř početné přemyslovské dynastie. Starý král dokonce musel opustit Čechy a odebrat se do Durynska, na statky své druhé manželky, kde v Meerane již v lednu 1174 zemřel. Byl pohřben v míšeňské katedrále, později byly jeho ostatky přeneseny do Strahovského kláštera konventního chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Začal 25 let trvající boj o post českého knížete. O nejvyšší post v zemi se hlásili také synové Soběslava I. – na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich a Václav. Oporu našli u císaře Fridricha I. Barbarossy (Vladislav II. očividně přecenil vděk císaře, kterému léta věrně sloužil), který v září 1173 zbavil Bedřicha moci. Ten musel ustoupit ve prospěch Soběslava II., který se stal knížetem.

Potomci - V roce 1140 se Vladislav oženil s Gertrudou Babenberskou († 1150), se kterou měl čtyři děti:

• Bedřich (1141? – 1189), český kníže   ∞ 1157 Alžběta Uherská
• Anežka († 1228), abatyše u sv. Jiří
• Svatopluk († po 1169)
• Vojtěch († 1200), salcburský arcibiskup

V roce 1153 se Vladislav oženil podruhé, s Juditou Durynskou (po 1135 – po 1174), se kterou měl tři děti:

• Přemysl Otakar I. (1155? – 1230), český král    ∞  1178  Adléta Míšeňská,    ∞  1199 Konstancie Uherská
• Vladislav Jindřich (1160? – 1222), český kníže a moravský markrabě ∞ Heilwida
• Richsa (1165? – 1182)   ∞ 1177 Jindřich I. z Mödlingu, syn Jindřicha II. Jasomirgotta
•              Gertruda Babenberská (asi 1118 - 4. srpna 1150 Praha) byla první manželkou Vladislava II. a českou kněžnou.

Gertruda byla dcerou rakouského vévody Leopolda III., později svatořečeného, a jeho manželky Anežky z Waiblingenu. Z matčiny strany byla nevlastní sestrou římskoněmeckého krále Konráda III., syna Anežky z prvního manželství, a vnučkou císaře Jindřicha IV., jehož dcerou Anežka byla. Jejími bratry byli rakouští vévodové Leopold IV. Babenberský a Jindřich II. Jasomirgott. Gertrudina sestra Anežka se provdala za polského knížete Vladislava II. Vyhnance. Gertruda se provdala za českého knížete roku 1140. V době obležení Prahy roku 1142 uhájila se švagrem Děpoltem Pražský hrad před Konrádem II. Znojemským, zatímco Vladislav žádal o pomoc Konráda III. Často bývala přítomna Vladislavově zakladatelské činnosti. Byla to prý právě Gertruda, díky komu Vladislav pozval do země nové církevní řády - premonstráty a cisterciáky, později i johanity. Pro ně Vladislav vybudoval nové kláštery, např. Strahov, Plasy, Pomuk, Želiv, Doksany). Roku 1144 se Gertruda podílela na vzniku ženské premonstrátské kanonie v Doksanech. Zemřela v roce 1150. Manželovi porodila čtyři děti, zemřela po deseti letech manželství ve věku asi 30 let.

•     Judita Durynská (asi 1135 - 9. září po 1174) byla druhou manželkou Vladislava II. a od roku 1158 druhou českou královnou.

Sňatek s Vladislavem II. - Vladislav se s Juditou, dcerou durynského landkrabětě Ludvíka I. a jeho choti Hedviky z Gudensbergu, oženil v roce 1153, tři roky po smrti své první ženy Gertrudy Babenberské. Juditu Durynskou mu doporučil knížecí rádce, biskup Daniel I. Ještě předtím se ovšem do Čech vdala Cecílie, Juditina starší sestra, a to za Oldřicha, syna Soběslava I. V roce 1152 se císařem stal Fridrich I. Barbarossa, jehož sestru Juditu měl za za manželku bratr Judity Durynské a Cecílie, Ludvík II. Železný. Oldřich se tehdy přihlásil u Barbarossy, svého nového příbuzného, s nároky na český trůn. Nakonec se ale musel spokojit s údělem ve východních Čechách. Mezi Barbarossovými příbuznými tedy našel biskup Daniel další vhodnou nevěstu - Juditu Durynskou, které bylo v době svatby nejspíš osmnáct let. Vladislav byl asi o patnáct nebo dvacet let starší. Asi dva roky po svatbě se narodil první syn, Přemysl. Protože ve středověku rozhodovaly o jménech dětí spíše matky, je pravděpodobné, že byl právě Juditin nápad pojmenovat syna po legendárním zakladateli přemyslovské dynastie.

Královna Judita - Kronikář o Juditě píše jako o paní znamenité krásy, ducha neobyčejného a téměř mužského, mysli smělé a podnikavé, milovnici nauk a literatury, sběhlé i v řeči latinské a ve věcech politických. Vzdělaná Judita prý ovládala slovem i písmem latinu. Často zastupovala krále ve státnických záležitostech v době jeho nepřítomnosti. Podle Josefa Žemličky si pěstovala dvůr s vlastními hodnostáři.Když v lednu 1158 obdržel Vladislav II. od Barbarossy královský titul, stala se Judita po jeho boku druhou českou královnou. Její korunovace sice není písemně doložena, prameny o ní ale mluví jako o královně.

Královna jako stavitelka - V roce 1157 strhla velká povodeň dřevěný most, který stával v blízkosti starého brodu pod hradem v Praze. Iniciátorkou stavby nového mostu byla prý právě Judita. Vladislav i biskup Daniel jistě z italských tažení znali výhody kamenných mostů z jihu Evropy, který v Evropě střední ještě zvykem nebyly. Most, po královně zvaný Juditin a zřejmě postaven na počest korunovace královského páru, byl vystavěn zhruba v místech, kde se dnes nachází Karlův most. Měřil 514 m a široký byl 6,8 m. Vznikl údajně jen za tři roky a byl delší a reprezentativnější než zbylé dva kamenné mosty ve střední Evropě v Řezně a Würzburgu . Dokončen byl zřejmě v roce 1172 a stál až do února 1342, kdy jej strhla povodeň. Judita následovala Vladislava do durynského exilu v Meerane, když se v roce 1172 vzdal vlády ve prospěch syna Bedřicha. Vladislav zemřel o dva roky později. O dalších osudech Judity může napovědět jen místo jejího posledního odpočinku. O Juditě jako o zakladatelce teplického kláštera se zmiňuje Dalimilova kronika a podle ní byla královna pohřbena právě v Teplicích. Královniny pozůstatky byly objeveny při archeologickém výzkumu tamní románské baziliky a kláštera, které Judita založila na počátku 2. poloviny 12. století. Snad právě z tomto městě strávila poslední roky života. Průzkumy antropologa Emanuela Vlčka naznačují, že se Judita dožila snad i osmdesáti let a zemřela až po roce 1210. V tomto případě by ještě zažila vládu svého nejstaršího syna Přemysla.

•   Bedřich (* okolo 1141/2 - 25. března 1189) byl syn krále Vladislava II. a český kníže z rodu Přemyslovců od konce roku 1172 do září 1173 a od konce června 1178 do 25. března 1189. Jeho vládou začal čtvrtstoletí trvající státní úpadek, část problémů ale souvisela už s vládou jeho otce, jehož ztotožnění se s politikou říše se ukázalo jako příliš úzké.

Král Vladislav II. si zajistil podporu šlechty a na sklonku roku 1172 předal podle principu primogenitury vládu svému synovi Bedřichovi. V českých zemích ovšem platilo ještě v té době nástupnické právo seniorátu, proto nebyl Bedřich dle tohoto práva právoplatným nástupcem svého otce. O nejvyšší post v zemi se tak hlásili synové Soběslava I. – na Přimdě vězněný Soběslav (II.), nejstarší tehdy žijící Přemyslovec, Oldřich a Václav. Oporu našli u císaře Fridricha I. Barbarossy (Vladislav II. očividně přecenil vděk císaře, kterému léta věrně sloužil), který v září 1173 zbavil Bedřicha moci a za českého knížete určil Oldřicha. Ten však předal otěže moci staršímu bratrovi Soběslavovi, vládnoucímu s knížecím titulem. V březnu 1187 vyvrcholily rozpory Bedřicha s jeho bratrancem – pražským biskupem Jindřichem Břetislavem. Císař jmenoval biskupa říšským knížetem, což znamenalo přímou podřízenost německému panovníkovi. Stát se tak rozpadl na České knížectví, Moravské markrabství a pražské biskupství. Bedřich se krátce před smrtí chystal podpořit císaře na III. křížové výpravě, ale 25. března 1189 zemřel. Nahradil jej Konrád II. Ota a Čechy s Moravou byly opět sjednoceny.

•     Přemysl Otakar I. (asi 1155/67 – 15. prosince 1230) byl český kníže (1192/3 a 1197/8) a třetí český král (1198–1230) z rodu Přemyslovců, první český král, kterému se podařilo dědičně zajistit královský titul i pro své potomky.

Narodil se jako nejstarší syn druhé manželky krále Vladislava II., Judity Durynské. V letech 1173–1179 pobýval ve vyhnanství, kde se oženil s Adlétou Míšeňskou. Po návratu z vyhnanství v roce 1179 zastupoval svého vládnoucího staršího bratra Bedřicha na Olomoucku ve funkci markraběte. V následných bojích o český trůn stál vždy na straně svého staršího bratra. V letech 1192–1193 se poprvé stal českým knížetem, ale poté, co se dostal do sporu s pražským biskupem (a svým strýcem) Jindřichem Břetislavem i císařem Jindřichem VI., trávil léta 1193–1197 opět ve vyhnanství. Novým českým knížetem se stal pražský biskup Jindřich Břetislav. Po jeho smrti a po dohodě se svým mladším bratrem Vladislavem Jindřichem nastoupil Přemysl v roce 1197 podruhé na český trůn. Aktivně se zapojil do bojů o císařskou korunu mezi Štaufy a Welfy. Proslulou sérií změn svého stranictví během těchto bojů získal postupně Přemysl potvrzení dědičného královského titulu nejen od obou válčících stran (1198 Filip Švábský a 1203 Ota IV. Brunšvický), ale v roce 1204 i od papeže Inocence III. Přemyslova situace v této době byla komplikována rozchodem s první manželkou Adlétou a novým sňatkem s Konstancií. Za jistý vrchol Přemyslova snažení bývá tradičně vykládán zisk Zlaté buly sicilské, privilegia upravujícího poměr českých zemí k Říši a zaručujícího dědičnost českého královského titulu. V dalších letech své vlády se Přemysl Otakar I. soustředil především na konsolidaci domácích poměrů a také na zajištění bezproblémového nástupnictví pro nejstaršího syna z druhého manželství Václava. Při dosahování svých cílů postupoval často nekompromisně a neváhal (často velmi tvrdě) odstraňovat překážky, které bránily jejich dosažení.

•       Vladislav Jindřich (asi 1160/1165 – 12. srpna 1222, Znojmo) byl český kníže v roce 1197 a markrabě moravský (1192-1194 a 1197-1222), druhorozený syn Vladislava II. a jeho druhé manželky Judity Durynské.

Mládí - Vladislav Jindřich prožil své mládí v době rozepří uvnitř přemyslovského rodu. Poprvé se připomíná ve svědečné řadě knížecího privilegia v roce 1187. V roce 1191 se účastnil povstání svého staršího bratra Přemysla proti knížeti Václavovi II. Skutečným režisérem událostí byl ve skutečnosti pražský biskup Jindřich Břetislav, který roku 1192 zajistil u římského císaře, aby Vladislav Jindřich obdržel do správy Moravu, kdežto jeho starší bratr Přemysl vrchní knížecí vládu v Čechách. V roce 1192 Vladislav Jindřich pobýval ve Frankfurtu nad Mohanem již jako moravský markrabě. Kontroloval však zřejmě jen Znojemské a možná i Brněnské údělné knížectví. O rok později se ocitl kníže Přemysl v potížích, ve kterých mu ale jeho bratr patrně nijak nepomohl. Po odchodu Přemysla do vyhnanství roku 1193 se novým knížetem stal dosavadní pražský biskup Jindřich Břetislav.V roce 1194 kníže Vladislava Jindřicha při svém tažení na Moravu zbavil úřadu a moci nad Moravou. Vladislav Jindřich byl odveden na Pražský hrad, aby ho měl kníže pod kontrolou. Příští léta tedy žil pod dozorem v Praze a po nezdařeném pochodu Přemysla na Prahu se ocitl v roce 1197 ve vězení.

Vladislav Jindřich knížetem - Když 15. června 1197 Jindřich Břetislav zemřel, česká šlechta osvobodila Vladislava Jindřicha a 23. června 1197 si jej zvolila za knížete. Knížecí titul si samozřejmě nárokoval také Vladislavův starší bratr Přemysl Otakar I., který v prosinci roku 1197 znovu vtrhl do Čech. Schylovalo se k válce mezi bratry, když se jejich vojska 6. prosince 1197 setkala. Tehdy Vladislav Jindřich po poradě s biskupem Danielem a velmoži, aby zabránil bratrovražednému boji, se večer před bitvou sešel se svým bratrem.  Tímto smírem se ukončilo čtvrtstoletí bojů o český knížecí trůn a zemi nastaly konečně klidnější časy.

Markrabě moravský - Vladislav Jindřich se stal znovu po rodinné dohodě z 6. prosince 1197 moravským markrabětem. Zatímco jeho panování v Čechách bylo jen epizodní, na Moravě vládl dohromady (s přestávkou) 27 let. Z počátku však opět ovládal jen Znojemsko a možná i Brněnsko. Znojmo bylo také jeho sídelním městem, respektive zdejší hrad. Zde si vydržoval dvůr, na kterém měl podobné úředníky, jako tehdejší knížata. Olomoucko se ocitlo po smrti zdejších údělníků ve správě Přemysla Otakara I. Teprve mezi lety 1209 až 1213 pak byla vláda na celé Moravě sjednocena pod Vladislavem Jindřichem. Dle Zlaté buly sicilské z roku 1212 byla zřejmě Vladislavovi Jindřichovi Morava svěřena jako říšské léno do dědičného držení. Dle jiných Vladislav Jindřich obdržel od císaře symbolicky část Saska, aby se nadále mohl řadit mezi říšská knížata. Titul markraběte však znamenal rovnocennou úroveň s tituly říšských knížat. Roku 1204 nebo 1205 založil markrabě s olomouckým biskupem Robertem cisterciácký klášter na Velehradě. Chtěl tímto naznačit spojitost s Velkou Moravou a klášter se měl současně stát hrobkou moravských markrabat. Politicky Vladislav Jindřich zpravidla spolupracoval se svým bratrem, knížetem a později králem českým. Jsou však známá jeho vlastní samostatná rozhodnutí. Například obsadil vojensky zlaté doly v oblasti dnešních Zlatých Hor, které patřily vratislavským biskupům. To vyvolalo i stížnosti samotného papeže. Roku 1213 založil nejstarší královské město na Moravě Autor LUCky.luKA 11.Listopad 2010 v 23:49 | Permalink