Vpád Pasovských 1611
Vpád Pasovských bylo vojenské obsazení Prahy, v jehož důsledku byl nucen na český trůn abdikovat císař Rudolf II., který přenechal země Koruny české svému bratru Matyáši Habsburskému.
Ačkoliv byl roku 1608 uzavřen Libeňský mír, vzájemné soupeření mezi Rudolfem II, jeho bratrem Matyášem a českými stavy neskončilo. 1. května 1609 se sešli čeští stavové v doprovodu svého vojska na Novoměstské radnici, což bylo reakcí na odmítnutí sněmovního jednání ze strany českého krále Rudolfa II. Hledali přitom podporu u krále Matyáše Habsburského i u německých protestantských knížat. Hrozba odboje donutila Rudolfa II. vyhlásit 9. července 1609 Majestát. Rudolf se však boje s českými stavy nevzdal. Na počátku roku 1611 se nechal zlákat nabídkou svého bratrance, arciknížete Leopolda Pasovského, a pod záminkou, že mu bude v Praze vyplacen žold za vojenské služby ve sporech o dědictví po Janu Vilémovi z Jülichu-Cleve, povolal do Čech pasovské vojsko.
30. ledna 1611 překročili Pasovští české hranice a postupně obsadili České Budějovice, Český Krumlov, Tábor a Beroun. Stavové vyhlásili zemskou hotovost a jejich vojsko obsadilo Pražský hrad. 12. února se první oddíly Pasovských objevily před Prahou. Začalo vyjednávání a o dva dny později byli stavové ubezpečeni, že pasovské vojsko odejde. 15. února však Pasovští vpadli nečekaně na Malou Stranu a pokračovali k Vlašské ulici a ke Karlovu mostu. Došlo ke krvavým střetům, v nichž padlo nebo bylo zraněno 1400 mužů. Pasovští se chtěli zmocnit i Starého Města, ale podle dobových zprávy byly zastaveni desetiletým chlapcem, který vystřelil z děla, a spuštěním mříží v mostecké bráně. Jezdci, kteří přejeli na druhou stranu, byli pobiti nebo utonuli ve Vltavě.
Nastalého zmatku v Praze využila lůza, která začala rabovat kláštery na Starém a Novém Městě pražském. Byly zpustošeny kláštery u Panny Marie Sněžné, Na Slovanech, Zderaze, Karlově a další. Večer 15. února vjel na Malou Stranu arcikníže Leopold. Pasovské vojsko mezitím rabovalo v obsazených částech Prahy. Stavové byli nuceni opustit i Pražský hrad.
Koncem února se začal o situaci zajímat i král Matyáš, který vypravil ku Praze vojsko. Jeho zájmem bylo, aby si zajistil po bratru Rudolfovi císařský trůn. 28. února 1611 vytáhlo Matyášovo vojsko z Jihlavy a arcikníže Leopold chtěl proti nim vyslat své pasovské vojsko. Vojáci se však bouřili, protože jim nebyl vyplacen slíbený žold. Rudolf II. požádal české stavy o pomoc proti králi Matyášovi a zároveň slíbil, že vyplatí Pasovské, aby odešli z Prahy. Svůj slib však nesplnil. Pasovský plukovník Ramée pohrozil Rudolfovi, že žold vyplatí z jeho pokladu, který si vzal do zástavy. Tento poklad se však stavům podařilo získat zpět. Situace se komplikovala a nastal rozklad pasovského vojska. Rudolf II. začal znovu vyjednávat o jejich odchodu a slíbil, že žold bude vyplacen v Českých Budějovicích. Dne 6. března 1611 dorazilo k Praze hlavní Matyášovo vojsko. V noci na 11. března opustily Prahu poslední pasovské oddíly, které stavové do patřičné vzdálenosti od Prahy pronásledovali. Stavovským vojskem byl obsazen i Pražský hrad.
Krátce po těchto událostech se sešel v Praze sněm, na kterém Rudolf II. abdikoval a vzdal se koruny ve prospěch svého bratra Matyáše.
Masakr 14 františkánů pražského kláštera při kostele Panny Marie Sněžné proběhl při vpádu pasovských roku 1611. Masakru se dopustil dav pražské spodiny, která klášter přepadla. V současné době probíhá beatifikační proces, který by mohl vést k prohlášení zabitých řeholníků za blahoslavené mučedníky. V roce 1611 vpadla vojska katolického pasovského biskupa do Čech s cílem podpořit slábnoucí moc císaře Rudolfa II. Vojska se dopouštěla násilností, takže se jejich činnost setkala s odporem katolíků i protestantů. 14. února 1611 pasovští dobyli Malou Stranu, a to byla pro některé protestanty záminka k útoku na katolíky, především kláštery, ve kterých předpokládali úkryty pasovských. 15. února, tedy na masopustní úterý, podnikli útok na jezuitskou kolej u Karlova mostu (Klementinum), jezuité se však vlastními silami dokázali ubránit. Také zaútočili na konvent minoritů při staroměstském kostele kostele sv. Jakuba. Minority však ubránili místní lidé. Úspěšný byl útok na františkánský klášter u novoměstského kostela Panny Marie Sněžné, uskutečněný téhož dne. Tamním mnichům nepomohl nikdo. Vikář kláštera P. Bedřich Bachstein OFM vydal bratřím příkaz, aby se nikdo z kláštera nevzdaloval. Šest mladších bratří poté odvedl na kostelní půdu, kde byli přece jen trochu v bezpečí. Klášter zakrátko oblehl ozbrojený lid a záhy se dostal dovnitř. Přímo v kostele byli zabiti velice krutým způsobem tři řeholníci (dva kněží a jeden bratr laik), v klášteře pak další čtveřice řeholníků. Zabiti byli i ukrytí na půdě, tedy všech šest bratří a klášterní vikář Bachstein.
Oběti zůstaly zohavené a nepohřbené až do soboty, kdy byly uloženy v dolním klášterním ambitu. V květnu 1611 byli někteří viníci popraveni, hlavní organizátoři masakru řeholníků však unikli.
Pasov (německy Passau, latinsky Castra Batavia) je město v Bavorsku, na jihu Německa, u hranice s Rakouskem. Má okolo 50 000 obyvatel. Město má postavení městského okresu (Kreisfreie Stadt), zároveň je to správní středisko zemského okresu Pasov.
Pasov se zdárně ekonomicky rozvíjel díky výhodné poloze na dunajské cestě, díky níž byl od nepaměti dopravním uzlem, spojujícím sever s jihem i východ se západem. Ve středověku tudy procházela Zlatá stezka, důležitá obchodní cesta, která vedla mimo jiné do Prahy. Pasovem procházeli obchodníci se solí, těžené v alpském podhůří i kupci ze středomořské oblasti. Proto zde byl roku 1133 vystavěn dřevěný most přes řeku Inn, 1278 následoval kamenný most přes Dunaj. Roku 1255 získal Pasov významná privilegia, nicméně zůstal dále v majetku biskupů. Další pokusy bohatých měšťanů (1298, 1367) o dosažení nezávislosti nebyly úspěšné. Roku 1552 uzavřeli v Pasově dohodu o vyznání císař Karel V. Habsburský a protestantský kurfiřt Mořic Saský, která předznamenala pozdější vydání augsburského míru (1555). Roku 1676 se zde konala svatba Leopolda I. Habsburského s Eleonorou Magdalenou Falcko-Neuburskou. Roku 1683 se císař uchýlil do města znovu v době obléhání Vídně Turky. Tehdy navštěvoval nedávno vystavěný poutní kostel Mariahilf a modlil se zde za odvrácení tureckého nebezpečí. V letech 1634 a 1650 zasáhla město morová epidemie. 1662 a 1680 ho citelně poškodily požáry. Biskupové poté povolali do svých služeb italské architekty, kteří zde postavili mnoho nádherných barokních staveb. Například roku 1668 zahájil Carlo Lurago dostavbu dómu sv. Štěpána (St.-Stephan-Dom), v letech 1712 - 1730 byla postavena nová biskupská rezidence (Neue Residenz) ad.
Rudolf II. Habsburský (18. července 1552, Vídeň – 20. ledna 1612, Praha) byl římský císař, král český, uherský a chorvatský. Byl synem císaře Maxmiliána II. a Marie Španělské. Jeho rodiče byli bratranec a sestřenice, Rudolfovi dědové byli bratři.
Rudolf ztrácel také podporu moravských stavů a vojevůdců, kterým nevyplácel žold. Moravští stavové se nakonec připojili k Matyášovi také. Ten roku 1608 sestavil vojsko, se kterým táhl na Prahu. Čeští stavové oproti tomu sice souhlasili s tím, že Rudolf není dobrým vladařem, zároveň však byli toho názoru, že dobrým nástupcem není ani Matyáš. Připojením se k rakousko-uhersko-moravské opozici by navíc ztratili své privilegované postavení, kterého se jim dostávalo v rámci Koruny české. Rudolf nakonec s Matyášem uzavřel Libeňský mír, kterým se vláda v monarchii rozdělila. Matyáš získal Moravu, Rakousko a Uhry, zatímco Rudolfovi zůstaly Čechy, Slezsko a Horní a Dolní Lužice. Z nastalé situace se snažily vytěžit také české stavy, které požadovaly zrušení Svatojakubského mandátu a uzákonění České konfese, proti čemuž se však postavila zejména katolická šlechta a katoličtí církevní hodnostáři. Nepokoje v Praze nakonec pohnuly Rudolfa k tomu, aby vydal 9. července 1609 Majestát, kterým povolil svobodu vyznání. Rudolf se nicméně se stávajícím stavem nesmířil a snažil se Matyášovi pomstít, v čemž ho vydatně podporoval Leopold Pasovský, který nakonec roku 1611 za Rudolfova souhlasu vtrhl do Čech, což vyděsilo dokonce i české katolíky, papežského nuncia i španělského vyslance. Probíhalo drancování pražských objektů bez rozdílu konfese jejich majitelů, avšak Pasovským se nepodařilo překročit Vltavu a obsadit Staré ani Nové Město. Nedostatek peněz však nakonec Leopolda Pasovského donutil se stáhnout, Jindřich Matyáš Thurn donutil Rudolfa k abdikaci a v Praze byl uvítán jako nový vládce Matyáš, který byl 23. května 1611 korunován českým králem. Rudolfovi byl pak do jeho smrti přenechán v užívání Pražský hrad. Když 20. ledna 1612 zemřel, byly jeho sbírky zapečetěny. Po provedení nedůstojné pitvy za hojné účasti české šlechty a ledabylém nabalzámování byl Rudolf pohřben v pražské katedrále.
Matyáš Habsburský (24. února 1557, Vídeň – 20. března 1619, tamtéž) byl císař římský (1612–1619), král český (1611–1619), uherský a chorvatský a arcivévoda rakouský (1608–1619) z dynastie Habsburků.
V r. 1606 byl Matyáš tajně jmenován rodinnými příslušníky hlavou rodu a postupně se začal angažovat na územích svého staršího bratra Rudolfa II. (tzv. svár bratří v domě habsburském). V roce 1608 Matyáš za slib náboženské a politické svobody získal podporu stavů a převzal tak vládu nad Rakouskem, Uhrami a Moravou. Rudolfovi zůstaly věrné Čechy (i přes Matyášova vojska u Prahy), Slezsko a obě Lužice. Téhož roku byla sepsána kompromisní libeňská smlouva mezi oběma bratry, která určovala sféru jejich vlivu. V roce 1611 se Rudolf pokusil o převrat (vpád pasovských), avšak neuspěl a Matyáš, kterého české stavy požádaly o vojenskou pomoc, se stal českým králem. Po smrti svého bratra v roce 1612 usedl i na císařský trůn Říše.
Libeňský mír je mírová smlouva, která byla uzavřena 25. června 1608 v Libeňském zámku, tehdy na předměstí Prahy, mezi římským císařem Rudolfem II. a jeho mladším bratrem, arcivévodou Matyášem Habsburským.
Od počátku 17. století se u císaře Rudolfa opakovaně objevovaly příznaky duševní choroby, pokusil se dokonce i o sebevraždu. Roku 1606 proto Matyáš uspořádal tajně ve Vídni schůzi arcivévodů, jimiž byl neformálně uznán za hlavu habsburského rodu. V situaci přetrvávající války s Osmanskou říší a po vypuknutí protihabsburského povstání pod vedením Štefana Bočkaje svěřil Rudolf Matyášovi úřad místodržitele Uher. Současně mu dal i plnou moc vyjednávat o příměří jak s Turky, tak s povstalci. Matyáš mír skutečně také v září 1606 vyjednal, avšak za podmínek nevýhodných pro Rakousko; císař Rudolf proto mírové smlouvy nechtěl podepsat. Napětí mezi bratry proto vzrůstalo, až na konci roku 1607 Matyáš získal vojenskou podporu moravských, uherských a rakouských stavů výměnou za příslib náboženské tolerance. Vojsko pod vedením Matyáše přitáhlo k Praze a rozložilo se poblíž Štěrbohol a Malešic; otevřenému konfliktu zabránila podpora českých stavů, Rudolf II. však byl přinucen podepsat smlouvu dnes označovanou jako Libeňský mír. Ve smlouvě Rudolf Matyášovi svěřil vládu nad Moravou, Uhry a Rakousy, ve svojí oblasti vlivu si ponechal jen Čechy, Lužici a Slezsko, a přislíbil mu stát se nástupníkem českého trůnu. Tak se později také stalo když v dubnu roku 1611 Rudolf abdikoval. Rudolf II., aby si zachoval podporu českých stavů, pak roku 1609 vydal svůj majestát jímž náboženskou svobodu v českých zemích zavedl také.
