LUCky.luKA

•          Vratislav II. († 14. ledna 1092) byl český kníže od 28. ledna 1061 do dubna 1085 a poté první český král z rodu Přemyslovců. Zároveň byl titulárním polským králem v letech 1085–1092. Jako kníže byl Vratislavem II., jako král Vratislav I.

Rodina - Vratislav byl druhorozený syn knížete Břetislava I. a Jitky ze Svinibrodu, bratr Spytihněva II., Konráda I. Brněnského, Oty Olomouckého a biskupa Jaromíra. Vratislavovu první manželku neznáme jménem, spekuluje se pouze o jejím německém původu. Známý je ale její příběh. Když se Vratislav dostal do sporu se svým bratrem Spytihněvem II., rozhodl se opustit Olomouc, kde sídlil, a útočiště hledal u uherského krále Ondřeje I. Svou první ženu, šlechtičnu, která byla v už pokročilém stupni těhotenství, raději nechal v Olomouci. Spytihněv tuto ženu ale uvěznil a ta nakonec zemřela při předčasném porodu, když po propuštění odjížděla za manželem do Uher. Podruhé se tedy Vratislav oženil s Ondřejovou dcerou Adlétou, uherskou princeznou z rodu Arpádovců, zřejmě v roce 1057. Vratislav tak získal silného spojence a Spytihněv II. mu vrátil olomoucký úděl. Když se Vratislav stal po smrti staršího bratra Spytihněva v roce 1061 knížetem, Adléta se z titulu kněžny dlouho neradovala a zemřela už počátkem příštího roku. Asi rok po smrti Adléty se Vratislav oženil potřetí, se Svatavou Polskou. Potvrdil tak přátelství s polským knížetem Boleslavem II. Smělým (se kterým ale Vratislav později bojoval o česko-polské hranice).

Zahraniční politika -Vratislav II. byl především významným spojencem císaře Jindřicha IV. při konfliktech s Poláky, Míšní a Jindřichovým protikrálem Rudolfem Švábským, podnikal také vpády do Rakous. Rok poté, co polský kníže Boleslav II. obsadil Kyjev a byl povzbuzen tímto úspěchem, zaútočil roku 1070 na Čechy (pokoušel se změnit hranice). Vratislav byl ovšem úspěšnější. Jindřich IV. obě knížata nabádal k urovnání sporu a pohrozil, že zaútočí na toho z nich, kdo příště poruší mír. Přísahu porušil Boleslav. 19. května 1073 Jindřich vyhlásil výpravu proti Polsku, která ale kvůli vnitřním problémům neproběhla. Polský stát začal v tomto období sílit a Jindřich Vratislava potřeboval k obraně proti jeho vládcům. Rovněž roku 1073 nový papež Řehoř VII. potvrdil používání mitry českému vládci, který se tak stal duchovním vůdcem své země. Německý král i papež očividně chtěli Vratislava získat na svoji stranu do pozdějšího boje o investituru, tedy zda má světský panovník právo volit a uvádět do funkce církevní hodnostáře. Polsko a Uhry stáli při papežovi, zatímco Vratislav zůstal věrný Jindřichovi. Spojenectvím s Jindřichem Vratislav přinesl svému panství územní zisky – od Jindřicha získal, i když jen dočasně, tituly markraběte saského východní marky (Lužice), Míšeňska. V roce 1081 se ale změnila dohoda. Míšeňsko a Lužici věnoval Jindřich původním rodům, náhradou mu udělil titul markraběte bavorské východní marky - Rakousko. Jednalo se ale především o politický tah, jelikož v Rakousku vládli Babenberkové.

Královská koruna - V dubnu 1085 se konal dvorský sjezd v Mohuči, který se významně zapsal do českých dějin. Vratislav II. obdržel od císaře Jindřicha IV. za své věrné služby královskou korunu (ovšem jen nedědičnou), byl zbaven povinných poplatků a povinován účastí českých vládců s družinou na korunovačních cestách německých panovníků do Říma. Postupně se tak uvolňovaly vazby českých a německých panovníků. 15. června 1085 na Pražském hradě trevírský arcibiskup Egilbert Vratislava korunoval králem, při této příležitosti je uváděn u Vratislava i titul krále polského.  U příležitosti korunovace vznikl Kodex vyšehradský.

Vnitropolitický vývoj - Po nástupu na knížecí stolec obnovil moravské úděly, které vrátil bratrům Konrádovi a Otovi. Nejmladší Jaromír byl předurčen pro duchovní dráhu, předpokládalo se, že se stane pražským biskupem, což znamenalo velmi prestižní a vlivný post. Mezi knížetem a Jaromírem vzniklo nepřátelství. Aby Vratislav II. omezil vliv pražského biskupství, rozdělil roku 1063 českou diecézi na dvě části – v Olomouci bylo zřízeno biskupství pro Moravu, podléhající arcibiskupství v Mohuči. Následujícího roku také povolal zpět do Sázavského kláštera vyhnané mnichy, ovšem obnovení slovanské liturgie papež nepovolil. Po smrti pražského biskupa Šebíře se konflikt vyostřil a dokonce hrozilo, že přeroste v ozbrojený konflikt. Jaromírovu kandidaturu totiž podpořila obě moravská údělná knížata. Vratislav odpověděl tím, že založil vyšehradskou kapitulu, která byla podřízena přímo Římu. Nepřátelství mezi Vratislavem a Jaromírem pokračovalo a postupně do něj vstoupili další dva činitelé – Svatá říše římská a Řím. Jaromír se snažil v knížectví o obnovení jediné diecéze. Spory dočasně utichly roku 1077, když se Jaromír stal kancléřem císaře Jindřicha IV. Roku 1085 císař také nařídil, aby pražské biskupství zahrnovalo i Moravu. Koncem 80. let 11. století Vratislav rozhodl o obnovení olomouckého biskupství. Jaromír odjel protestovat do Říma, ovšem cestou zemřel (1090).

Poslední léta života - Poslední léta Vratislavovy vlády přinesla konflikty v přemyslovském rodě. Po smrti Oty Olomouckého (1086) svěřil král olomoucký úděl svému synovi Boleslavovi. Práva Otových potomků naopak bránil Konrád I. Brněnský. Vratislav vpadl na Moravu (1091) a obléhal Brno, během obléhání ale došlo ke vzpouře v královském vojsku, kterou vedl Vratislavův syn Břetislav. Komplikovaná situace přiměla krále, aby podle stařešinského řádu určil za svého nástupce Konráda Brněnského a oba bratři se smířili. Břetislav raději prchl do Uher. V polovině ledna 1092 se král Vratislav II. zranil při lovu a zemřel. Byl pohřben ve vyšehradském kostele, jeho hrob se ovšem dosud nepodařilo najít. Jeho třicetiletá vláda byla ve znamení růstu prestiže a moci českého státu, což se však zanedlouho změnilo.

Potomci - Vratislavova první manželka zemřela při předčasném porodu. Jeho druhou manželkou se asi roku 1057 stala Adléta Uherská (1040?-1062), se kterou měl čtyři děti:

• Břetislav II. († 1100), český kníže  ∞ 1094 Lukarta z Bogenu
• Vratislav († 1061)
• Judita Přemyslovna (1056/58 - 1086), polská kněžna  ∞ 1080 Vladislav I. Heřman
• Ludmila († po 1100)

Asi rok po smrti Adléty, v roce 1062, se Vratislav oženil potřetí. Jeho manželkou se stala Svatava Polská (1046/1048 - 1126 ), se kterou měl pět dětí:

• Boleslav († 1091) , olomoucký údělník
• Bořivoj II. (1064? - 1124), český kníže  ∞ 1100 Helbirga Babenberská
• Vladislav I. († 1125), český kníže  ∞ 1111? Richenza z Bergu
• Judita Grojčská (1066? - 1108)  ∞ 1086 Wiprecht Grojčský
• Soběslav I. (1075? - 1140), český kníže  ∞ 1123 Adleyta Arpádovna
•     Adléta Uherská (asi 1040 – 27. leden 1062) byla druhou manželkou Vratislava II. a českou kněžnou v letech 1061-2.

Původ - Adléta byla dcerou Ondřeje I., od roku 1046 uherského krále. Historické prameny neuvádějí datum jejího narození, dnešní historici se kloní k roku 1040. Otázky panují i ohledně osoby její matky. Někteří historici mají za to, že jí byla Anastázie Rurikovna, dcera ruského velkoknížete Jaroslava Moudrého. Objevila se i druhá hypotéza, podle které byla Anastázie druhou Ondřejovou ženou a Adléta podle data narození pocházela z prvního manželství pozdějšího uherského krále. Tato teorie se opírá o fakt, že Jaroslav Moudrý by těžko dceru provdal za někoho, kdo neměl šanci na trůn. Reálná šance na zisk koruny přišla pro Ondřeje I. až kolem roku 1045 a v tom případě nemohla Anastázie být Adlétinou matkou, zřejmě ji ale vychovávala.

Manželka Vratislava II. - Když se Vratislav, budoucí Adlétin manžel, dostal do sporu se svým bratrem Spytihněvem II., rozhodl se opustil Olomouc, kde sídlil, a útočiště hledal právě u Ondřeje I. Svou první ženu, šlechtičnu neznámého původu, která byla v už pokročilém stupni těhotenství, raději nechal v Olomouci. Spytihněv tuto ženu ale uvěznil a ta nakonec zemřela při předčasném porodu. Podruhé se tedy Vratislav oženil s Adlétou, princeznou z rodu Arpádovců, zřejmě v roce 1057, kdy jí bylo asi sedmnáct let. Důvodem bylo spojenectví s Uhrami. Během asi pěti let manželství se Adlétě narodily čtyři děti: do českých dějin se zapsal kníže Břetislav II., dalšími byly Vratislav, který zemřel ještě v dětství, a dcery Judita a Ludmila. Juditu otec později provdal za polského knížete Vladislava I. Heřmana a stala se matkou jednoho z nejvýznamnějších středověkých polských panovníků, Boleslava III. Křivoústého. V roce 1061 se Vratislav stal po smrti svého bratra Spytihněva knížetem, Adléta se ovšem z titulu kněžny dlouho neradovala. Zemřela 27. ledna 1062 ve svých asi dvaadvaceti letech. Důvodem zřejmě byla právě rychlost, s jakou přivedla na svět své děti. Vratislavovou třetí ženou se o zhruba rok později stala Svatava Polská.

•         Svatava Polská (asi 1046-1048 - 1. září 1126) byla třetí manželkou Vratislava II. a od roku 1085 první českou královnou.

Původ - Svatava byla dcerou polského knížete Kazimíra I. a jeho choti Dobroněgy Kyjevské, dcery Vladimíra I. Kyjevského, a po prababičce Doubravce byla spřízněna s Přemyslovci. Jejími bratry byli polští panovníci Boleslav II. Smělý a Vladislav I. Heřman.

Svatba s Vratislavem - Ke sňatku Svatavy s Vratislavem došlo zřejmě v roce 1062, rok po smrti předchozí kněžny, Vratislavovy druhé manželky Adléty Uherské. Jeho první manželka zemřela při předčasném porodu poté, co ji Spytihněv II. věznil. Podle německých historicků bylo Svatavě v době sňatku asi 15 let, podle Oswalda Balzera 19 až 22. Důvodem ke svatbě bylo zachování neutrality Čech v polsko-německém konfliktu a Vratislav tak potvrdil přátelské vztahy se Svataviným bratrem, polským knížetem (později králem) Boleslavem II. Smělým, se kterým ale Vratislav později bojoval o česko-polské hranice.

Kněžna Svatava - K Vratislavovým čtyřem dětem Svatava přidala Boleslava, Bořivoje, Vladislava, Soběslava a Juditu. Nejmladší potomek, Soběslav, se narodil zřejmě v roce 1075. V té době už byla Svatava zralou ženou a matkou, proto snad měla k nejmladšímu synovi poněkud jiný vztah. Tři z jejích synů - Bořivoj, Vladislav a Soběslav - se stali knížaty v neklidných letech po smrti jejich otce, dceru Juditu její otec provdal za svého přítele a rádce Wiprechta Grojčského. O manželce knížete se ovšem nezachovalo z této doby příliš zpráv, snad jen ta, že podporovala vyšehradskou kapitulu.

Korunovace - V dubnu 1085 se konal dvorský sjezd v Mohuči, který se významně zapsal do českých dějin. Vratislav II. obdržel od císaře Jindřicha IV. za své věrné služby královskou korunu (ovšem jen nedědičnou), byl zbaven poplatků a povinnován účastí českých vládců s družinou na korunovačních cestách římskoněmeckých panovníků do Říma. Postupně se tak uvolňovaly vazby českých a německých panovníků. 15. června 1085 na Pražském hradě trevírský arcibiskup Egilbert Vratislava a jeho manželku korunoval králem a královnou, při této příležitosti je uváděn u Vratislava i titul krále polského. U přiležitosti korunovace vznikl Kodex vyšehradský.

Vdova - Vratislav si užíval titulu krále šest let, zemřel 14. ledna 1092. Svatava tak ovdověla a přihlížela poté bojům mezi členy přemyslovského rodu. V roce 1111 sehrála roli při jednání Vladislava I. s Boleslavem III. Křivoústým. Po králově smrti Svatava také usmiřovala své nejmladší syny Soběslava a Vladislava.V roce 1125 umírající Vladislav I. potvrdil jako svého nástupce Otu II. Olomouckého, jehož nástupnictví podporovala také Vladislavova manželka Richenza z Bergu. Teprve zásah královny matky jeho rozhodnutí změnil. Po velkém nátlaku, k němuž se připojil i Svatavin přítel biskup Ota Bamberský, se umírající kníže s bratrem smířil, i když velice nerad. Svatava, která byla více než 30 let vdovou, ještě zažila vítězství svého syna Soběslava v bitvě u Chlumce a zemřela 1. září 1126. Pohřbená je stejně jako její manžel na Vyšehradě v kostele sv. Petra a Pavla.

• Břetislav II. († 22. prosince 1100, Zbečno) byl český kníže (1092–1100) z rodu Přemyslovců, nejstarší syn knížete a krále Vratislava II. a jeho druhé manželky Adléty Uherské. Jeho manželkou byla Lukarta z Bogenu, dcera Aschwina z Windberg-Bogenu, nevlastními bratry knížata Bořivoj II., Vladislav I. a Soběslav I.

Břetislav nastoupil na trůn po krátké vládě Konráda I. Brněnského. Jeho rovněž nepříliš dlouhá vláda přinesla hned několik změn. Během své vlády se snažil omezit vliv Říše na český stát a zároveň upevnit svou knížecí moc – vybíral si proto například biskupy z ciziny, kteří neměli v Čechách oporu v nikom jiném než v knížeti, nebo vyhnal představitele rodu Vršovců. Roku 1094 zakázal pohanství které bylo stále vyznáváno (především mezi prostými lidmi). Posvátné stromy a háje byly vysekávány a páleny. O tři roky později (1097) byli ze Sázavského kláštera definitivně vyhnáni slovanští mniši, kteří zde stále uchovávali staroslověnský obřad - odkaz soluňských bratří Cyrila a Metoděje. Klášter poté obsadili benediktini latinského obřadu. Roku 1096 prošli Čechami účastníci 1. křížové výpravy a došlo k protižidovským pogromům. Roku 1098 Břetislav II. zkonfiskoval židovské majetky. Zahraniční politika byla zaměřena proti Polsku, konfliktní byla zejména slezská otázka, když Poláci neodváděli poplatek za to, že jim kníže Břetislav I. toto území odstoupil.

•  Bořivoj II. (okolo 1064 - 2. února 1124) byl český kníže v letech 1100–1107 a 1117–1120. Byl synem krále Vratislava II., pro kterého (a pro Jindřicha IV.) pomáhal společně s Wiprechtem z Grojče roku 1083 dobýt Řím, starším bratrem Vladislava I. a Soběslava I. a mladším (nevlastním) bratrem Břetislava II.

Situace se vyhrotila hned v roce 1101, kdy došlo k první válce o vládu nad českým knížectvím. Oldřich Brněnský vojensky vytáhl do Čech. Předtím si zajistil podporu císaře Jindřicha V., který ji však podmínil Oldřichovým uznáním v Praze. Hlavní město však Oldřicha nepodpořilo, vojenské tažení skončilo u Malína. Nakonec ale ustoupil i Bořivoj II. – Oldřichovi vrátil brněnský úděl, jeho bratrovi Litoldovi Znojemsko. Roku 1103 se Bořivoj II. zapojil do bojů o trůn v Polsku, ve kterém mu pomáhal bratranec Svatopluk Olomoucký. Bořivoj získal 1000 hřiven od Boleslava III. Křivoústého, aby nepodnikal další útoky. O tuto sumu se ale kníže s bratrancem nerozdělil. V roce 1105 Bořivoj podporoval císaře Jindřicha V. v Bavorsku. Toho využil Svatopluk Olomoucký a neúspěšně se pokusil dobýt Prahu. Pokus o převzetí moci mu vyšel až na druhý pokus roku 1107. Tehdy Svatopluk poslal k Bořivoji II. svého vyslance, který tvrdil, že přeběhl od Svatopluka na stranu Bořivoje. Pomluvil u knížete jeho přední rádce a spojence, že se prý sami spolčují se Svatoplukem. Bořivoj rázem ztratil oporu své moci, uprchl do Polska a poté do Říše, knížetem se stal Svatopluk.  Bořivoj se pokusil císaře uplatit a získat jeho podporu, ovšem Svatopluk nabídl větší sumu. Po zavraždění Svatopluka (1109) byl Bořivoj II. jedním ze tří kandidátů na post českého knížete (vedle Svatoplukova bratra Oty II. Olomouckého a svého bratra Vladislava). Vladislav získal podporu císaře Jindřicha V. Ten v lednu 1110 na setkání znepřátelených stran v Rokycanech potvrdil jeho vládu.  Teprve roku 1117 postoupil kníže Vladislav I. svému bratru Bořivojovi II. vládu, ale již za tři roky se z nejasných příčin opět vystřídali. Bořivoj II. odešel do Uher, kde o několik let později zemřel.

•  Vladislav I. (datum narození neznámé - 12. dubna 1125) byl český kníže od října 1109 do prosince 1117 a znovu od 16. srpna 1120 do své smrti.

Během Vladislavovy cesty do Říše, kam odjel přijmout Čechy v léno, obsadil Bořivoj II. Prahu. Vladislav ovšem rychle získal podporu císaře Jindřicha V. - za 500 hřiven stříbra. Jindřich v lednu 1110 na setkání znepřátelených stran v Rokycanech potvrdil Vladislavovu vládu. Kníže se poté tvrdě vypořádal se svými odpůrci, mladší bratr Soběslav I. uprchl do Polska, kde na svoji stranu získal krále Boleslava III. Křivoústého; postupně došlo k několika polským vpádům do Čech. Soběslav se nakonec díky Křivoústému mohl vrátit z exilu a získal do správy různé úděly.

V lednu 1114 dosáhl Vladislav I. významného diplomatického úspěchu. Na svatbě Jindřicha V. s Matyldou Anglickou v Mohuči zastával jako kníže úřad nejvyššího číšníka. Tato událost byla předstupněm pro právo českých panovníků náležet mezi kurfiřty a volit německého císaře.  Od roku 1115 se znepřátelení představitelé přemyslovského rodu postupně sbližovali. Soběslav se vrátil do vlasti a získal úděly Žatecko, Brněnsko a Znojemsko; Olomoucko bylo Otovi II. vráceno již dříve. V roce 1115 založil Vladislav I. kladrubský klášter.

•  Soběslav I. (kolem 1075^? – 14. února 1140, Debrné, část obce Mostek) byl českým knížetem od 12. dubna 1125 do 14. února 1140. Byl nejmladším ze synů Vratislava II. (I.) a Svatavy Polské.

Nastolení knížetem a bitva u Chlumce - Se svým bratrem Vladislavem I. měl Soběslav vleklé spory, které usmiřoval Boleslav III. Křivoústý a usmířili se až díky jejich matce Svatavě krátce před Vladislavovou smrtí. Soběslav se vrátil z vyhnanství zpátky do Čech 2. února 1125. Usmíření iniciovali královna matka Svatava a biskup Ota Bamberský a podle Kosmy k němu došlo ve středu o velikonočním týdnu. Vladislav nakonec přece jen uznal za svého nástupce Soběslava. Ten byl nakonec zvolen na knížecí stolec také českými velmoži. Vládu si však nárokoval Ota II. Olomoucký (Ota Černý) jako nejstarší Přemyslovec a získal si podporu německého krále Lothara III. Ten nároky Oty II. uznal a vyzval Soběslava k projednání do Řezna. Soběslav se však nedostavil. Místo sebe vyslal za králem pouze nepříliš reprezentativní delegaci. Lothar na to reagoval vojenskou výpravou do Čech. V řadách německého vojska byl vedle Oty II. i Albrecht Medvěd, budoucí braniborský markrabě. Lothar si zřejmě sliboval jednoduché vítězství, podcenil ovšem Soběslavovy vojenské schopnosti. Říšská vojenská výprava skončila katastrofální porážkou v bitvě u Chlumce 18. února 1126. Ota II. Olomoucký padl, Lothar III. i Albrecht Medvěd padli do Soběslavova zajetí. Vzápětí se Soběslav s Lotharem smířili a bylo uzavřeno spojenectví. Soběslav přijal české knížectví v léno a obdržel titul nejvyššího číšníka s právem hlasu při volbě německého panovníka.

Domácí politika - Soběslav, poté co upevnil svou vládu, „panoval chvalitebně, veda všemožnou péči o zvelebení země a bezpečnost její“. Ve 30. letech nechal Soběslav nově opevnit Pražský hrad a zahájil jeho stavební úpravy. Soběslav I. zbavil vlády potomky Oty II. Olomouckého – na Olomoucku vládl sám prostřednictvím biskupa Jindřicha Zdíka. Vrátil úděly Konrádu Znojemskému a Vratislavu Brněnskému (1126), ale již o dva roky později je jejich panství zbavil. Došlo k tomu v době, kdy se proti pražskému knížeti zformovala rozsáhlá opozice vedená biskupem Menhartem.  V létě 1130 bylo dokonce odhaleno spiknutí s cílem zavraždit Soběslava. Ten se se zatčenými krutě vypořádal: původce dal vedle tradičního oslepení také „čtvrtit a lámat kolem“, což byla v Čechách novinka. Dal oslepit i syna Břetislava II., rovněž Břetislava, který se spiknutí účastnil. Soběslav se snažil upevnit svoji moc již dříve. V bitvě u Chlumce zemřel Ota Olomoucký, zajati byli i jeho další odpůrci – Konrád II. Znojemský a zřejmě i Vratislav Brněnský. Po smrti Václava Olomouckého v roce 1130 Soběslav získal i Olomoucko. V roce 1130 tedy kníže držel nejen Čechy, ale také Znojemsko, Brněnsko a Olomoucko. To byl zřejmě důvod spiknutí.

Zahraniční politika - V zahraniční politice byl věrným spojencem Lothara III., na jehož straně se několikrát účastnil bojů proti Štaufům. Došlo také ke smíru s Uhrami. Naopak napjaté vztahy panovaly s Polskem. Po neúspěšné výpravě Boleslava III. Křivoústého do Uher v roce 1132 přišly vpády českého knížete do Slezska. Vztahy se upravily se až r. 1137, rok před smrtí Křivoústého. V květnu 1138 se Soběslav účastnil dvorského sjezdu v Bamberku, který svolal nový německý král Konrád III. Štaufský. Český kníže si vymohl udělení Čech v léno pro svého syna Vladislava. V červnu téhož roku svolal své stoupence do Sadské a donutil je potvrdit nástupnictví pro Vladislava. Soběslavův syn se však nakonec českým knížetem nestal, velmoži zvolili panovníkem Vladislava II., Soběslavova synovce, syna někdejšího knížete Vladislava I. Ten jim ovšem brzy dokázal, že rozhodně není snadno ovladatelnou loutkou.

Autor LUCky.luKA 18.Listopad 2010 v 23:14 | Permalink