Walter Raleigh (1552 - 1618)
- Sir Walter Raleigh (asi 1552 – 29. říjen 1618) byl anglický spisovatel, básník, voják, dvořan a cestovatel.
Vlivným se stal v době vlády Alžběty I. kdy byl na základě královského patentu zapojen do kolonizace Virginie v Americe. Poté, co se roku 1591 bez svolení královny oženil s jednou její dvorní dámou, byl na určitou dobu uvězněn. Po Alžbětině smrti byl na základě obvinění v účasti ve spiknutí proti králi Jakubovi I., který mu nebyl nakloněn, znovu uvězněn. Roku 1616 byl propuštěn, aby se účastnil druhé výpravy, která měla objevit bájné El Dorado. Tato výprava nebyla úspěšná a Raleighovi muži napadli posádku španělské základny v San Thomé. Po návratu do země byl na nátlak Španělů odsouzen a popraven.
Mládí - Není zcela jisté, kdy se narodil. Někteří historikové se domnívají, že to bylo roku 1552, jiní uvádějí rok 1554. Byl nejmladším synem Waltera Raleigha a jeho manželky Kateřiny Champernovnové. Ta byla neteří Kateřiny Ashleyové, Alžbětiny vychovatelky, která mladého Waltera uvedla ke dvoru. Raleighova rodina byla silně protestantská a v době panování Marie I. museli její členové čelit nebezpečí perzekuce. Walterův otec se musel jednu dobu ukrývat ve věži svého panství, aby se vyhnul popravě. V dětství tak Walter získal silný odpor ke katolicismu.
Irsko - V letech 1579 až 1583 se Raleigh podílel na potlačení Desmondova povstání. Účastnil se mimo jiné obléhání Smerwicku. Po porážce povstání došlo k rozdělování území mezi Alžbětiny příznivce, která tak chtěla omezit nebezpečí dalších vzpour v Irsku. Raleigh obdržel území o rozloze 160 km², včetně přímořských měst Youghal a Lismore. Tím se stal jedním z nejbohatších vlastníků půdy na jihu Irska. V období kdy vlastnil irská panství, trávil dost času na hradu Killulagh. Město Youghal považoval za svůj příležitostný domov a v letech 1588 až 1589 byl i jeho starostou. Správa jeho irských panství mu poté co se k němu obrátila štěstěna zády, přinášela problémy. Roku 1602 je prodal Richardovi Boyle, který byl významným dvořanem na dvoře Jakuba I. i Karla I.
Nový svět - Raleighovy plány z roku 1584 kolonizovat území Severní Ameriku (zahrnující současnou Severní Karolínu a Virgínii) skončily neúspěchem, ale vytvořily základ pro další kolonizaci. Tyto výpravy financoval Raleigh ze svých prostředků a s finanční podporou svých přátel a tak nebyl schopen zajistit příjem v té výši, která byla potřebná pro udržení koloniální správy dobytých území. Roku 1587 podnikl druhou výpravu a založil osadu na ostrově Roanoke. Osadníky tvořila různorodá skupina vedená Johnem Whitem. Po nějaké době se White musel vrátit do Anglie, aby sehnal další prostředky na provoz osady. Vzhledem k tomu, že Alžběta zakázala vyplutí jakékoli lodi z důvodu obavy útoku španělské Armady, byl White schopen se vrátit až po čtyřech letech. V době kdy zásobovací loď dorazila k ostrovu, byli osadníci pryč. Je možné, že se stali obětí domorodců nebo s nimi splynuli.
Pozdní období - V prosinci roku 1581 se Raleigh vrátil z Irska do Anglie. Účastnil se života na Alžbětině dvoře a stal se jejím oblíbencem. Roku 1585 byl povýšen do rytířského stavu, byl jmenován správcem Cornwallu a viceadmirálem Cornwallu a Devonu. V letech 1585 a 1586 zastupoval Devonshire v parlamentu. Raleigh obdržel od královny mnoho odměn, včetně Durhamského domu na Strandu, ale žádný výnosný úřad. Roku 1591 se tajně oženil s Alžbětinou dvorní dámou Alžbětou Throckmotovou, která v té době s ním byla těhotná. Následující rok byl tento sňatek odhalen a Alžběta nařídila Raleigha uvěznit v Toweru a jeho ženu vyhnala ode dvora. Z vězení byl propuštěn, aby pomohl rozdělit kořist ze zajaté španělské lodi Madre de Dios. Raleigh se vrátil na své panství do Sherbornu, kde nechal postavit nový dům. Roku 1594 se účastnil výpravy, jejímž cílem bylo najít pověstmi opředené město zlata. Objevil území, které je součástí dnešní východní Venezuely. Poté co se vrátil do Anglie, popsal svou výpravu v knize The Discovery of Guiana, která je považována za příspěvek k pověstem o El Doradu. Roku 1596 se účastnil přepadení Cádizu a následující rok i výpravy na Azory. Po Alžbětině smrti byl uvězněn. Byl souzen za účast ve spiknutí proti králi Jakubovi I. Raleigh se obhajoval s velkou zaníceností a to možná vedlo Jakuba k tomu, že ačkoli byl shledán vinným, nebyl popraven. Ve vězení napsal první díl své Historie světa (The Historie of the World), popisující starověké Řecko a Řím. Roku 1616 byl Raleigh propuštěn z vězení, aby se mohl připojit k druhé výpravě do Venezuely hledající El Dorado.
Smrt - V době výpravy jeho muži napadli španělské základny v San Thomé na Orinoku. Po jeho návratu do Anglie žádal španělský velvyslanec jeho přísné potrestání. Jeho požadavek byl přijat a Raleigh byl 29. října 1618 popraven. Jeho ostatky byly pochovány v Beddingtonském kostele.
Raleigh o nadvládě na moři - Počátkem 17. století Raleigh prohlásil: „whoever commands the sea, commands the trade; whosoever commands the trade of the world commands the riches of the world, and consequently the world itself.“ („kdokoliv ovládá moře, ovládá obchod; kdokoliv ovládá obchod, ovládá bohatství světa a tudíž svět samotný“).
-
Alžběta I. (7. září 1533 – 24. březen 1603) byla královnou Anglie a Irska od 17. listopadu 1558 až do své smrti. Byla pátou a poslední panovnicí z rodu Tudorovců a dcerou Jindřicha VIII. a jeho druhé ženy Anny Boleynové. Na trůn nastoupila po smrti své nevlastní sestry Marie za jejíž vlády byla pro podezření z podpory protestantského povstání téměř rok vězněna.
.svg){kind=small}
Alžběta dokázala sestavit kvalitní královskou radu a spoléhala se na rady svých poradců vedených Williamem Cecilem, baronem z Burghley. Jedním z prvních počinů její vlády byla podpora vytvoření protestantské církve. I když měla několik nabídek k sňatku, nikdy se nevdala. I když byla opatrná v zahraničních výbojích porážka španělské Armady roku 1588 ji přinesla nehynoucí slávu a tato událost bývá označována jako jedno z největších vítězství anglické historie. Asi dvacet let po smrti začala být oslavována jako panovnice zlatého věku. Období její vlády bývá uváděno jako alžbětinská doba a vyznačuje se mimo jiné rozvojem anglického divadla, jehož představiteli byli William Shakespeare a Christopher Marlowe, a vládou nad moři reprezentovanou Francisem Drakem, Johnem Hawkinsem a Walterem Raleighem.
Historici jsou nicméně opatrní v hodnocení jejich úspěchů. Často Alžbětu označují jako popudlivou a občas nerozhodnou panovnici. Ke konci její vlády některé ekonomické a vojenské neúspěchy snížily její popularitu. Nicméně Alžběta je označována jako charismatická a svéhlavá panovnice v období kdy vládci okolních zemí museli čelit vnitřním problémům, které vedly k ohrožení jejich pozice na trůnu. Po krátkém období vlády jejích nevlastních sourozenců Eduarda a Marie bylo 44 let, kdy byla na trůnu obdobím cenné stability pro království. Vláda Alžběty I. se většinou nespojuje s tudorovskou vládou ač byla Alžběta I. dcerou Jindřicha VIII. Tudora. Zpravidla se toto období nazývá jako alžbětinská doba čí zlatý věk Anglie.
-
Jakub I. Stuart (19. červen 1566 – 27. březen 1625) byl králem Skotska jako Jakub VI. a Anglie jako Jakub I.. Ve Skotsku vládl od 24. července 1567, kdy se ve věku jednoho roku stal nástupcem své matky Marie Stuartovny. Do roku 1578 jeho jménem vládli regenti. 24. března 1603 se stal nástupcem posledního panovníka Anglie a Irska z rodu Tudorovců Alžběty I. Vládl Anglii, Skotsku a Irsku 22 let až do své smrti roku 1625 a často používal titul král Velké Británie.
Za jeho vlády pokračoval zlatá éra literatury a divadla s takovými osobnostmi jako byli William Shakespeare, John Donne, Ben Jonson a sir Francis Bacon. Jakub sám byl literárně činný a je autorem Daemonologie, True Law of Free Monarchies a Basilikon Doron. Jakub se narodil 19. června 1566 v Edinburghu jako jediný syn skotské královny Marie a Jindřicha Stuarta, vévody z Albany, běžně známého jako lorda Darnleye. Jeho nástupnické právo bylo odvozeno od jeho prababičky Markéty Tudorovny, starší sestry Jindřicha VIII.
- Orinoco (španělsky Río Orinoco, v jazyce místních indiánů- Tamanaků Orinuku znamená řeka) je jedna z nejdelších a nejvodnatějších řek v Jižní Americe. Mohutný tok o délce 2 310 km protéká Venezuelou (státy Amazonas, Anzoátegui, Apure, Bolívar, Delta Amacuro, Guárico) a částečně tvoří její hranici s Kolumbií. Své povodí má v oblasti nazývané Orinoquia jejíž rozloha činí 880 000 km², 23,7% této oblasti je v Kolumbii, zbytek ve Venezuele, pramen je na hranicích s Brazílií.
Ústí jednoho z ramen řeky do Atlantiku objevil již Kolumbus při své třetí plavbě v roce 1498. V roce 1499 údajně jedno z ramen viděli účastníci španělské expedice Alonso de Ojeda a Amerigo Vespucci. V roce 1531 špěnělský objevitel Diego de Ordás jako první vyplul proti proudu řeky prozkoumal jeho část a dosáhl ústí Mety. V roce 1800 německý vědec Alexander von Humboldt a francouzský botanik Aimé Bonpland provedli cestu po řece a prokázali spojení jejího povodí s povodím Amazonky. Pramen Orinoka v Cerro Delgado-Chalbaud v horském pásmu Parima na venezuelsko-brazilské hranici, byl objeven v nadmořské výšce 1 047 m, až v roce 1951 venezuelsko-francouzským týmem. Hledání pramenů je i jedním z námětů knihy Julese Verna Na vlnách Orinoka.
