« Domů | Výsledky NHL 2011/12 » | Libye » | Jan Rokycana » | Vysídlení Němců z Československa 1946 » | Horatio Nelson » | Postupimská konference 1945 » | Jaltská konference 1945 » | Norodom Sihamoni - Kambodža » | Royal Navy - součastnost » | Royal Navy - historie »

Willem Barents ( 1550 - 1597 )

V roce 1594 velel jedné ze dvou lodí C. Naije hledaje Severovýchodní průjezd do Číny. V letech 1594, 1595 a 1596 vedl postupně další tři výpravy do dalekých severských vod při hledání Severovýchodního průjezdu. Objevil Špicberky a Medvědí ostrov a jako první zmapoval již dříve známou Novou zemi. Poté, co byla jeho loď u Nové země uvězněna ledem, rozebral ji a uskutečnil se svou posádkou první přezimování v Arktidě. Na sklonku jara 1597 Barentsova výprava vyrazila ze zimoviště ve dvou záchranných člunech k návratu domů. Zatímco většina mužů plavbu přežila, Barents na zpáteční cestě zemřel. V roce 1871 bylo na Nové zemi objeveno zachovalé obydlí Barentsovy výpravy.  Jméno Willema Barentse dnes nesou Barentsovo moře, Barentsův ostrov a osada Barentsburg na Špicberkách, jeho jméno nese rovněž pobočka Leeuwaardenské univerzity na Terschellingu.

Je to skupina ostrovů roztroušených na ploše od 74° do 81° severní šířky a 10° do 34° východní délky, také to je nejsevernější část Norského království. Přísně vzato se Špicberky (Spitsbergen) jmenuje pouze největší ostrov na západě souostroví, označování celého souostroví tímto jménem je ale značně rozšířené. Podle mezinárodní úmluvy Svalbardtraktaten ze dne 9.února 1920 je souostroví pod přímou suverenitou Norska a podle zákona ze dne 17.června 1925 rovněž částí Norského království (Kongeriket Norge). Trvale obývané jsou pouze tři ostrovy: Spitsbergen, Bjørnøya a Hopen.

Předpokládá se, že Špicberky byly objeveny někdy kolem 12. století Rusy a Vikingy. Poprvé byl "Svalbard" zmíněn v islandských historických písemnostech z roku 1194. Souostroví je popsáno rovněž v islandské zeměpisné "encyklopedii" Landnåmsboken z konce 12. století; neví se však, zda jsou v tomto díle popisovány opravdu dnešní Špicberky. V tradiční norštině se zdejší zemi říká Svalbarði – doslovný překlad by byl tedy „chladný okraj“. Opravdu nepopíratelným objevitelem se stal až Holanďan Willem Barents, který zde přistál v roce 1596, ale královské Holandsko respektovalo dánsko-norskou svrchovanost nad tímto územím. Mezi roky 1612-1720 se zdejší vody při západním pobřeží staly důležitou velrybářskou oblastí, lovili zde Dánové, Holanďané, Angličané, Francouzi a Norové. Odhaduje se, že samotní Holanďané vylovili něco okolo 60 000 velryb. Lov řídili ze základny Smeerenburg, kterou zde založili; ta jim také sloužila jako základna pro arktické expedice. V průběhu roku 1671 provedl kompletní pozorování místní flory a fauny německý lékař Friedrich Martens. Ostrovy byly kompletně geologicky zmapovány až mezi roky 1940-1980 geology z Cambridge a dalších univerzit vedených většinou Brianem Harlandem. Největším ostrovům v souostroví se říká Špicberky (Spitsbergen holandsky znamená „Zubaté vrcholky“), tento název se používá pro celé souostroví, přičemž hlavnímu a největšímu ostrovu se říká Západní Špicberky.

           

  • Medvědí ostrov (norsky Bjørnøya) je ostrov patřící Norskému království. Na ostrově je umístěna meteorologická stanice. Nachází se v Severním ledovém oceánu mezi samotným Norskem a Špicberky, s nimiž vytváří administrativní oblast Svalbard. Rozloha ostrova je 178 km2. V roce 2002 byl celý Medvědí ostrov s výjimkou 1,2 kilometru čtverečních kolem norské meteorologické stanice v Herwighamne vyhlášen přírodní rezervací, jejíž území sahá až čtyři námořní míle (7,4 kilometrů) do moře.

Ostrov byl objeven 10. června roku 1596 Barentsovou expedicí. Protože se jejím členům podařilo zde zabít ledního medvěda, byl ostrov pojmenován Medvědí ostrov. Ostrov byl zmapován švédskými a norskými výzkumníky.  V minulosti se ostrov stával základnou pro ruské a norské velrybáře, kteří zde přezimovávali. Trvalé osídlení zde nebylo až do roku 1916, kdy se na ostrově krátce těžilo uhlí.  Během druhé světové války a později i za studené války byly vody kolem Medvědího ostrova strategicky důležité pro lodě plující z Atlantiku do Murmansku a dalších přístavů v Bílém moři. Ačkoliv nebyly Špicberky během druhé světové války nikdy okupovány nacistickým Německem, tak zde Němci postavili několik meteorologických stanic. Roku 1941 byla na Medvědím ostrově umístěna radiostanice. Ve vodách kolem Medvědího ostrova německé síly několikrát zaútočily na atlantské konvoje s dodávkami pomoci pro Sovětský svaz. Konvoj PQ-17 zde v červnu 1942 utrpěl těžké ztráty. Vody jižně od ostrova byly dějištěm mnoha námořních bitev roku 1943. V listopadu 1944 Sovětský svaz navrhl zrušení tzv. Špicberské smlouvy se záměrem získat kontrolu na Medvědím ostrovem. Nicméně vyjednávání s norskou vládou v exilu však nevedlo k jejímu souhlasu až do konce války a sovětské návrhy nebyly nikdy realizovány. Sovětský svaz a později Rusko si však na Špicberkách udržovali svou přítomnost.

      

Nová země se skládá ze dvou hlavních ostrovů (Severní a Jižní) oddělených úzkým průlivem Matočkin, a několika menších ostrovů (Medžušarskij). Celková plocha oblasti je asi 90 650 km².  Historické zmínky o souostroví pochází už z 11. století a jsou spojeny s osadníky z Novgorodu. Prvním Evropanem, který stanul na půdě souostroví, byl anglický mořeplavec a objevitel Hugh Willoughby v roce 1553. Nizozemský mořeplavec Willem Barents v roce 1594 Novou zemi obeplul. Během let 18211824 bylo zmapováno celé západní pobřeží. První stálá osada Malyje Karmakuly byla založena roku 1870 a do roku 1926 byla hlavním městem. Od roku roce 1954 byla část území obou ostrovů používána jako hlavní sovětská jaderná střelnice.

Poznávání Arktidy začalo kolem roku 330 př. n. l., kdy se Pytheas z Massilie vydal na Britské ostrovy, odkud podnikl cestu na sever, k zemi Thule (dodnes se neví, co za zemi to mělo být), za kterou se rozkládá „mrtvý ledový oceán“. Prvními skutečnými objeviteli byli ovšem až Vikingové. Roku 850 n. l. objevili Faerské ostrovy, roku 865 objevili a osídlili Island, odkud se vydal Gunnbjörn do Grónska. Jižní a jihozápadní pobřeží Grónska bylo osídleno v dalších letech poté, co sem roku 981 se 14 loděmi dorazil Erik Rudý. Kolem roku 1001 se Leifr Eiríksson vylodil na pobřeží Labradoru. V roce 1114 objevili souostroví Svalbard (Špicberky; dánsky „Holé pobřeží“). Od 15. století zamrzal severní Atlantik (od Islandu ke Grónsku byl souvislý led), což způsobilo úpadek a zánik vikinských kolonií v Grónsku a New Foundlandu. Dalšími objeviteli v arktické oblasti byli především Portugalci, kteří kolem roku 1500 zkoumali jižní Grónsko, New Foundland a Labrador.  Hledání severovýchodního průjezdu bylo důležité zejména z ekonomických hledisek kratšího námořního spojení mezi Evropou a Asií. První pokusy o nalezení této cesty začaly již od poloviny 16. století. Na konci 16. století se neúspěšně vrátil např. Holanďan Vilém Barents, jenž chtěl plout přímo přes pól. Roku 1648 Rus Samion Děžněv plující z Novosibiřských ostrovů objevil nejvýchodnější bod Asie a obeplul ho (Děžněvův mys), celým průlivem však neproplul. To, že se jedná o průliv objevil až v letech 1725–1730 Dán v ruských službách Vitus Bering, jehož jméno dnes průliv nese. První celkový průjezd severovýchodní cestou vykonala v letech 1878–1880 švédská výprava lodi Vega, kterou vedl Nordenskjöld.

Mapa

  • Spojené provincie nizozemské oficiálně Republika spojených nizozemských provincií (či Republika sedmi spojených provincií, nizozemsky: Republiek der Zeven Verenigde Nederlanden) také označovaná jako Republika sedmi Nizozemských provincií, byla historickým státním útvarem na území dnešního Nizozemska, vzniklým dne 26. července 1581 a existující do 18. ledna 1795, kdy byla vyhlášena na Francii závislá Batávská republika.

Základem budoucích Spojených provincií nizozemských se stala utrechtská unie v roce 1579. Jako samostatný stát se útvar konstituoval v roce 1581 po sesazení Filipa II. v severonizozemských provinciích. Jejich nezávislost byla až v roce 1609 uznána Španělskem a v roce 1648 definitivně potvrzena Vestfálským mírem. Spojené provincie nizozemské byly republikou v čele s místodržícím (stathouder). Podle nejvýznamnějších z provincií byly též nazývány Holandskem nebo také Holandskou republikou. V roce 1795 byly spojené provinicie nizozemské obsazeny francouzským vojskem a přeměněny v Batávskou republiku.  Jednalo se původně o konfederaci složenou ze 7 provincií se značnou mírou nezávislosti, kterými byly Holandsko, Zéland, Frísko, Groningen, Utrecht, Gelderland a Overijssel. Kromě těchto zde byla 4 území pod přímou správou generálních stavů. K těmto územím patřilo Drenthe, Stavovské Flandry, Stavovský Brabant a Stavovský Limburk.  Konfederace holandských provincií se v roce 1789 transformovala do unitárního státu. Provinciím zůstala specifika ve formě vlastní státní správy, tradice atd. K centralizaci dochází až od roku 1795, především pak, ale až za vlády Ludvíka Bonaparta.

    

Holandské kolonie - Po vyhraných válkách za nezávislost nad španělskými Habsburky (tzv. osmdesátileté válce) se Nizozemsko stalo v průběhu 17. století jednou z nejvýznamnějších koloniálních mocností světa. V 17. století zde došlo k velikému ekonomickému růstu, rozvíjela se věda a umění, v této době také Nizozemci zabezpečovali přibližně polovinu světového obchodu; celé 17. století se proto označuje jako Nizozemský zlatý věk.

Na rozdíl od Španělska a Portugalska získávalo Nizozemsko stejně jako Velká Británie nová území prostřednictvím specializovaných společností (nejslavnější z nich je nizozemská Východoindická společnost), přičemž stát se přímo v koloniálních záležitostech angažoval až v pozdějších letech, kdy společnosti začínaly mít ekonomické problémy. S místními vládci nejdříve Nizozemci zavírali obchodní dohody a dohody o nájmu území, což jim později umožnilo odkup větších území a vytvoření monopolu na obchod s exotickými komoditami. Velká Británie obsadila mnohá území na úkor Nizozemska poté, co ho na konci 18. století obsadila napoleonská vojska. Samostatné Nizozemsko obnovené v roce 1814 svoje postavení světové mocnosti již ztratilo, na úkor Velké Británie a Francie. Nizozemští námořníci (např. Willem Barents, Henry Hudson nebo Abel Tasman) se také podíleli na evropském „objevitelském boomu“ 16. a 17. století, nově objevená rozsáhlá území se ale často součástí nizozemské koloniální říše nestávala.

SEVERNÍ  AMERIKA - Nové Nizozemí (16241674) byla kolonie na území dnešních Spojených států Amerických, s hlavním městem Nový Amsterdam (Nieuw Amsterdam), později přejmenovaný na New York. Ostrov Manna-hatta získali Nizozemci od domorodých indiánů výměnou za zboží v hodnotě cca 60 guldenů. V roce 1655 byla do Nového Nizozemí přičleněna švédská kolonie Nové Švédsko. Po válce s Velkou Británií celá kolonie připadla Britům, výměnou za budoucí jihoamerickou kolonii Nizozemská Guyana (dnešní Guyana a Surinam).

STŘEDNÍ AMERIKA - Nizozemské Antily - souhrnné pojmenování pro 6 ostrovů v Karibiku, které jsou dodnes součástí Nizozemského království. Skupinu ostrovů tvoří Aruba (1636 – současnost), Curaçao (1634 – současnost), Bonaire (1633 – současnost), Svatý Martin (pevně v nizozemských rukou až 1816 – současnost), Svatý Eustach (1636 – současnost), Saba (pevně v nizozemských rukou až 1816 – současnost). Ostrovy Curaçao, Bonaire a Svatý Eustach byly v období napoleonských válek obsazeny cizími vojsky. V současnosti je každý ostrov spravován samostatně, Nizozemské Antily jako správní jednotka oficiálně zanikly v roce 2010.

Nizozemské panenské ostrovy patřily pod nizozemskou korunu na počátku 17. století, dnes jsou rozdělené na dvě části jako Americké Panenské ostrovy a Britské Panenské ostrovy.

Tobago (16281677), dnes je součástí státu Trinidad a Tobago.

   

Nový Amsterdam (nizozemsky: Nieuw Amsterdam) bylo nizozemské koloniální město v Severní Americe, z něhož se později stal New York.

Město vzniklo v roce 1625 z osady za hradbami pevnosti Fort Amsterdam na ostrově Manhattan v oblasti Nového Nizozemska (1614 – 1664). Už v roce 1609 prozkoumal oblast Henry Hudson pro Nizozemskou východoindickou společnost. V roce 1625 byla zahájena stavba citadely.  Městská práva získala osada Nový Amsterdam v roce 1653 a v roce 1665 byla včleněna do New York, nyní je historie Nového Amsterdamu připomenuta i na oficiálním znaku New Yorku, kde rok 1625 (založení Nového Amsterdamu) nahradil původně uváděný rok 1664 (vydání rozhodnutí o městských právech pro Nové Nizozemce, reprezentované Petrem Stuyvesantem a jeho radou).   Postup kolonizace Nového Amsterdamu je dokumentován na mapách. Nejpodrobnější z nich je Castellův plán, na němž jsou podle všeho zachyceny prakticky všechny budovy tehdejšího města. Díky Seznamu Nicasia de Sille z roku 1660, obsahujícím soupis obyvatel Nového Amsterdamu s jejich adresami, je možné všechny objekty i dobře identifikovat.Existence těchto plánů velmi pomohla při archeologických výzkumech. Například nález základů radnice (Stadthuys) byl ulehčen s použitím Castellova plánu.

O autorovi

  • Jméno LUCky.luKA
  • Region Karlovarský kraj
Můj profil