LUCky.luKA

• Willem Hesselsz de Vlamingh (28. listopadu 1640, Oost-Vlieland, Holandsko - 1698 nebo později) byl holandský mořeplavec, který na konci 17. století zmapoval západní pobřeží Nového Holandska.

V roce 1688 se připojil k Východoindické společnosti a plul do Batavie. Po druhé v roce 1694 byl požádán, aby sestavil expedici a plul hledat loď východoindické společnosti Ridderschap van Holland, která se ztratila s 325 osobami na cestě do Batavie v roce 1694. Uředníci východoindické společnosti věřili, že ztroskotala na mělčinách Nového Holandska. V roce 1696 se ujal záchranné mise k západnímu pobřeží Austrálie. Expedice opustila Amsterdam dne 2. května 1696 a plula k ostrovu Tristan da Cunha a poté k afrického mysu Dobré naděje a do Nizozemské východní Indie. Celkem tři lodě: fregata Geelvink, které velel sám Vlamingh, lodi Nijptang velel Gerrit Collaert a loďi Weseltje jejiž velením byl pověřen kapitán Joshua de Vlamingh, syn Willema de Vlamingha. Plul k západnímu pobřeží Austrálie, objevil ostrov Rottnest a proplul asi 20 mil proti proudu řeky, kterou nazval Swan River. Pak sledoval pobřeží na sever. U ostrova, který nese název jeho krajana Dircka Hartoga prvního mořeplavce, který toto území navštívil nalezl desku, kterou zde Hartog k příležitosti objevení zanechal. Vlamingh desku vzal sebou do Holandska a nahradil ji vlastní deskou. Dále prozkoumal Žraločí záliv a Exmouth a v roce 1697 se vrátil do Batavie. Bohužel ztracenou loď Ridderschap van Hollan nenalezl. Vnitrozemí západní Austrálie na něj učinilo dojem úplné pustiny a jeho zpráva spolu se zprávou Williama Dampiera způsobila, že na dlouhá desetiletí bylo toto území opomíjeno a o jeho výzkum nikdo nejevil zájem.

• Willem Janszoon (okolo. 1570–1630) byl nizozemský mořeplavec a koloniální guvernér, který jako první Evropan spatřil pobřeží Austrálie. Jeho jméno je někdy zkracováno na Willem Jansz. (s nebo bez tečky na konci). Pravděpodobně se narodil v Rotterdamu v Nizozemsku.

První léta  - O mládí Willema Janszoona není nic známo. První zpráva informuje o zahájení jeho služby v Oude compagnie, předchůdci Nizozemské východoindické společnosti, jako pomocníka na lodi Hollandia, která byla součástí druhé flotily, vyslané z Nizozemska do Nizozemské východní Indie roku 1598. 5. května 1601 opět plul do Východní Indie jako první důstojník na lodi Lam, jedné ze tří lodí flotily Jorise van Spilbergena.  Potřetí se Janszoon vyplavil z Nizozemska do Východní Indie 18. prosince 1603 jako kapitán na lodi Duyfken (nebo též Duijfken, což znamená “Malá holubice”), což byla jednou z dvanácti lodí velké flotily Stevena van der Hagen. Ve Východní Indii byl Janszoon vyslán vyhledat další obchodní odbytiště, zvláště pak ve “velké zemi Nová Guinea a dalších východních a jižních zemích”.

Námořní průzkumy - 18. listopadi 1605 vyplula loď Duyfken z Bantamu k západnímu pobřeží Nové Guinee. Janszoon poté přeplul východní část Arafurského moře, bez toho, že by proplul Torresovým průlivem a vplul do zálivu Carpentaria. 26. února 1606 poprvé spatřil řeku Pennefather na západním pobřeží u mysu York v Queenslandu, v blízkosti území, kde se v současné době nalézá město Weipa. Toto bylo první zaznamenané spatření australského kontinentu. Janszoon pokračoval v mapování zhruba 320 km pobřeží, které, jak se domníval, bylo jižním výběžkem Nové Guinee. Země, kterou nalezl, byla močálovitá a lidé nepřátelští. Deset z jeho mužů bylo zabito během několika průzkumů pobřeží. U mysu Keerweer (“Turnabout”), jižní části Albatrosího zálivu se Janszoon rozhodl k návratu a do Bantamu připlul v červnu 1606. Zemi, kterou objevil nazval “Nieu Zelandt” po nizozemské provincii Zeeland, avšak toto jméno se nevžilo a později je použil Abel Tasman pro Nový Zéland. Duyfken se ocitla na začátku Torresova průlivu v březnu 1606, několik týdnů předtím, než jím Torres proplul. Janszoon poté, co se vrátil do Nizozemska věřil, že jižní pobřeží Nové Guinee je spojeno se zemí, podél které se plavil a holanské mapy reprodukovaly tuto chybu po mnoho let.

Druhá plavba do Austrálie - 31. července 1618 Janszoon přistál u ostrova na 22° j.š. ve vzdálenosti 22 a 240 mil jihojihovýchodně od Sundského průlivu. Za toto místo je obecně považován poloostrov od místa zvaného Point Cloates (22°43′ j.š. 113°40′ v.d. / 22.717° j.š. 113.667° v.d.) až po Severovýchodní mys (21°47′S 114°09′E / 21.783°S 114.15°E) na západním australském pobřeží. Janszoon jej považoval za ostrov, aniž by ho celý obeplul.

Kariéra - Janzsoon sloužil v Nizozemské východní Indii během několika období (1603–11, 1612–16 včetně doby, kdy byl guvernérem na Fort Henricus na Soloru, a 1618–28, během tohoto období sloužil jako admirál nizozemské flotily  a byl guvernérem Bandy (1923–27). Roku 1619 byl vyznamenán zlatým řetězem v ceně 1000 guldenů, za zadržení čtyř lodí Britské východoindické společnosti, které pomáhaly Javáncům při obraně města Jakarty proti Holanďanům. V červnu 1627 se vrátil do Batavie a brzy poté jako admirál flotily osmi plavidel odplul na diplomatickou misi do Indie. 4. prosince 1628 vyplul do Holandska a 16. července 1629 podal zprávu o stavu Indií v Haagu. V té době byl ve věku okolo šedesáti let a přál si odejít do důchodu po vysilující a úspěšné službě pro svou zemi. O jeho posledních letech není nic známo, pouze se předpokládá, že zemřel roku 1630.

Dochovalé záznamy  - Původní deníky a lodní záznamy napsané během Janszoonovy plavby roku 1606 jsou ztraceny. Mapa z Duyfkent, která ukazuje místo prvního přistání v Austrálii měla lepší osud. Existovala ještě v roce 1622, kdy Hessel Gerritsz vytvořil svoji mapu Tichého oceánu, a kam hodnoty z mapy z Duyfkenu zapracoval. Vytvořil tak první mapu obsahující některé části Austrálie. Tato mapa existovala ještě roku 1670, kdy byla vytvořena její kopie, která se nakonec dostala do Císařské knihovny ve Vídni a přetrvala zde zapomenuta dvě stě let. Tato mapa se částí Atlasu Blaeu Van der Hema a byla do Vídně přivezena roku 1730 princem Evženem Savojským.

• Willem Janszoon Blaeu (1571, Uitgeest nebo Alkmaar – 21. října 1638, Amsterdam), známý též pod zkráceným jménem Willem Blaeu, byl nizozemský kartograf, tvůrce atlasů a spisovatel.

Jako synovi zámožného prodavače sleďů mu bylo předurčeno pokračovat ve šlépějích svého otce, avšak jeho zájmy více směřovaly do oblasti matematiky a astronomie. V letech 1594 až 1596 studoval u dánského astronoma Tycha Brahe a byl vyškolen výrobcem glóbů.  Když se vrátil do Nizozemska, vyráběl mapy a glóby a jakmile měl k dispozici vlastní tiskárnu, byl schopen pravidelně vydávat mapy států v atlasovém formátu, z nichž některé se objevily v Atlasu Novum vydaném v roce 1635. V roce 1633 byl jmenován tvůrcem map Nizozemské Východoindické společnosti.  Byl také editorem a publikoval práce Willebrorda Snella, Adriaana Metia, Gerharda Johanna Vossiuse a historika a básníka Pietra Corneliszoona Hoofta.  Měl dva syny, Johanna a Cornelise, kteří po otcově smrti v roce 1638 pokračovali v tvorbě map a vydavatelské činnosti.

• Pieter Dirkszoon Keyser (1540 – září 1596) byl holandský mořeplavec. Pojmenoval společně s Frederickem de Houtmanem 12 souhvězdí na jižní polokouli. První plavecké zkušenosti získal při plavbách do Brazílie. Poté studoval u Petra Placia astronomii jižní oblohy, čehož využil při první holandské plavbě do Východní Indie. Až do Indie sice nedoplul, ale poté, co se museli zastavit pro zásoby na Madagaskaru a nějaký čas se zde zdržet, provedl mnohá pozorování, ze kterých vytvořil Petrus Plancius dvanáct novvých souhvězdí.  Je po něm pojmenována planetka Pietkeyser (10655).

• Nizozemská, či Holandská východní Indie byl název kolonie zřízené nizozemskou Východoindickou společností na území dnešní Indonésie, která se během 19. století stala nizozemskou královskou kolonií.

Průzkumy oblasti na konci 16. století vedené Janem Huyghen van Linschotenem roku 1582 a výzkumy Cornelise de Houtmana o deset let později vydláždily cestu Houtmanově plavbě do Bantenu (hlavního přístavu na Jávě) v letech 1595–1597, která vynesla jen velmi malý zisk. Holandské pronikání do Východní Indie (což častý je termín používaný pro oblast jihovýchodní Asie, naproti tomu výrazem „Západní Indie“ byla chápána oblast Karibiku) bylo relativně pomalé.

Nizozemská Východoindická společnost (nizozemsky Verenigde Oost-Indische Compagnie, VOC) roku 1602 soustředila do svých rukou veškeré obchodní úsilí Holanďanů pro oblast Asie. V roce 1605 ozbrojené holandské obchodní lodě dobyly portugalský přístav Ambonia na Moluckých ostrovech, který se stal bezpečnou základnou pro nizozemskou Východoindickou společnost. Následný „Dvacetiletý mír“ podepsaný roku 1609 v Antverpách znamenal ukončení válečného stavu mezi Španělskem, které ovládalo portugalské území a tím i jeho kolonie v zámoří, a Republikou spojených nizozemských provincií. Na severozápadním pobřeží Jávy byla v roce 1619 založena Batavia, dnešní hlavní město Indonésie Jakarta, jako centrum holandské koloniální moci v oblasti, ze kterého byl kontrolován holandský obchod v Asii. Pro indonéskou historii je důležité, že Nizozemská východní Indie byla založena spíše pro obchodní účely než jako důsledek holandské národní expanze.

Po zbytek 17. století Holanďané převzali velké obchodní přístavy ve Východní Indii: Malaccu roku 1641, původní království Achem (Aceh) roku 1667, Makassar o dva roky později a Bantam roku 1682. V téže době se v přístavech v Indii plošně pěstovala bavlna, kterou Holanďané vyměňovali za pepř, což byl základ obchodu s kořením.  Jak poznamenal Fernand Braudel, největší zdroj bohatství ve Východní Indii byl obchod v rámci indonéského souostroví, což Holanďané nazývali inlandse handel, kde jeden druh zboží byl vyměňován za jiný, se ziskem na každý obrat, například se stříbrem z Ameriky, které bylo na východě žádanější než v Evropě.  Vznikem monopolního postavení Holandska v obchodu s kořením začali Holanďané na svých územích podporovat monokulturu: Ambonii využili k pěstování hřebíčku, Timor k pěstování vonných dřev santálu, Bandaské ostrovy pro muškátový oříšek a Cejlon pro skořici.

• Nový Zéland je stát v jihozápadní části Tichého oceánu (Pacifiku). Tvoří ho dva velké ostrovy, Severní a Jižní, a spousta menších ostrůvků. Nejbližšího souseda Nového Zélandu, Austrálii, od něj dělí vzdálenost asi 2000 km.

Nikdo přesně neví, kdy se na Novém Zélandu usadili první Maorové. Mohlo to být v průběhu 9. století našeho letopočtu nebo ještě dříve. Prvním Evropanem, který roku 1642 objevil tyto ostrovy, byl holandský mořeplavec Abel Janszoon Tasman. Další návštěvník z Evropy, kapitán James Cook, sem dorazil až roku 1769.  V roce 1840 založili britští osadníci na Severním ostrově město Wellington a Nový Zéland, lukrativní pro Spojené království zejména pro úrodnou půdu a mírné klima, byl prohlášen jako závislé území Nového Jižního Walesu pod britskou ochranou. K tomuto postoupení suverenity ovšem mohlo dojít až po vyjednávání s náčelníky domorodých Maorů, kteří především díky misionářským snahám byli uchráněni před vyhubením. Ve smlouvě z Waitangi z roku 1840 je Maorům, tvořícím 12 % populace, zaručená rasová rovnost, jež je také základem novozélandské národní identity. Hlavní zásluhu na pevném spojení Nového Zélandu s metropolí mají skotští přistěhovalci, kteří byli proti zabírání půdy drobných rolníků velkostatkáři v jejich mateřské zemi, přivedli však jejich novou zem k prosperitě a hrdosti na toto společenství. 

• Nové Holandsko je historický název pro dnešní Austrálii. Jméno bylo poprvé pro tento kontinent použito nizozemským mořeplavcem a objevitelem Abelem Tasmanem (podle nizozemské provincie Holandsko) roku 1644 a užívalo se dalších 150 let.

Po založení osady v Novém Jižním Walesu se termínem Nové Holandsko označovala západní část Austrálie, která v té době nebyla na rozdíl od východní části do Nového Jižního Walesu zahrnuta. Jednalo se tedy zhruba o území, které se dnes nazývá Západní Austrálie.  Britský kartograf a navigátor Matthew Flanders roku 1804 doporučil používání názvu Austrálie místo termínu Nové Holandsko. Avšak až po roce 1824 byl britskou vládou tento název oficiálně schválen. V Nizozemsku se výraz Nieuw Holland používal pro australský kontinent až do konce 19. století, do dnešní doby však tento název téměř úplně vymizel.

NIZOZEMSKE KOLONIE - Po vyhraných válkách za nezávislost nad španělskými Habsburky (tzv. osmdesátileté válce) se Nizozemsko stalo v průběhu 17. století jednou z nejvýznamnějších koloniálních mocností světa. V 17. století zde došlo k velikému ekonomickému růstu, rozvíjela se věda a umění, v této době také Nizozemci zabezpečovali přibližně polovinu světového obchodu; celé 17. století se proto označuje jako Nizozemský zlatý věk.

Na rozdíl od Španělska a Portugalska získávalo Nizozemsko stejně jako Velká Británie nová území prostřednictvím specializovaných společností (nejslavnější z nich je nizozemská Východoindická společnost), přičemž stát se přímo v koloniálních záležitostech angažoval až v pozdějších letech, kdy společnosti začínaly mít ekonomické problémy. S místními vládci nejdříve Nizozemci zavírali obchodní dohody a dohody o nájmu území, což jim později umožnilo odkup větších území a vytvoření monopolu na obchod s exotickými komoditami. Velká Británie obsadila mnohá území na úkor Nizozemska poté, co ho na konci 18. století obsadila napoleonská vojska. Samostatné Nizozemsko obnovené v roce 1814 svoje postavení světové mocnosti již ztratilo, na úkor Velké Británie a Francie.

Nizozemští námořníci (např. Willem Barents, Henry Hudson nebo Abel Tasman) se také podíleli na evropském „objevitelském boomu“ 16. a 17. století, nově objevená rozsáhlá území se ale často součástí nizozemské koloniální říše nestávala.

JIZNI AMERIKA - Nizozemská Guyana (1667 – 1815): toto území získalo Nizozemsko po britsko-nizozemské válce od Velké Británie výměnou za Nové Nizozemí. Po napoleonských válkách bylo území rozděleno na nizozemský Surinam (nezávislost získal 25. listopadu 1975) a britskou Guyanu.

Nizozemská Brazílie (někdy také nazývaná jako Nové Holandsko, 1624 – 1654) byla kolonie na severu dnešní Brazílie; postupnými územními zisky měla pohltit zdejší portugalská území. V roce 1624 Nizozemci dobyli Salvador, tehdejší hlavní město portugalské Brazílie; roku 1636 se hlavním městem stalo Recife. Mezi lety 1630 – 1654 Nizozemci kontrolovali dlouhý pás pobřeží od města Sergipe po Maranhão. Nizozemsko oslabené po britsko-nizozemské válce však nemělo dostatek sil k udržení této kolonie a Portugalsko dobylo celé území zpět.

Nizozemsko nevlastnilo v Africe žádné souvislé území, pouze množství opěrných bodů, zakládaných od 17. století a roztroušených po celém africkém pobřeží od Senegalu po Mosambik. Nejdůležitější a nejpočetnější byly stanice v Ghaně (tzv. Nizozemské zlaté pobřeží), prodané Velké Británii v roce 1871.

AFRIKA - Mauritius (1598 – 1710): první trvalou osadu zde založili Nizozemci v roce 1638, kvůli nepříznivému klimatu ji opustili několik desetiletí poté.

Svatá Helena (1600 – 1651): nizozemští osadníci se v polovině 17. století přesunuli do nově založeného Kapského města.

Kapská kolonie (1652 – 1806): v roce 1652 bylo v blízkosti mysu Dobré naděje založeno Kapské město, původně sloužící pouze jako zásobovací stanice. Díky své strategické poloze se zdejší nizozemská kolonie v průběhu 17. a 18. století značně rozrostla. Na konci 18. století si na kolonii začali činit nároky Britové (kvůli vzrůstajícímu počtu britských kolonistů), od roku 1806 patřila již definitivně britské koruně.

ASIE - Nizozemská východní Indie (1602 – 1949) se rozkládala na území dnešní Indonésie a byla nejvýznamnější nizozemskou kolonií. Hlavním zdrojem bohatství, zejména v raných koloniálních dobách, bylo koření (její součástí byly Moluky, jimž se přezdívalo jako „ostrovy koření“). Před Nizozemci byli v této oblasti přítomni Portugalci, kteří však dokázali ovládat jen menší ostrovy Solor, Flores a Timor. Důležitým mezníkem bylo založení Batavie v roce 1619 (nynější Jakarta na ostrově Jáva), ze které Nizozemci postupně ovládli celou oblast. Území bylo původně pod správou nizozemské Východoindické společnosti (založené roku 1602), po jejím krachu na konci 18. století, likvidaci roku 1800 a po krátkém období britské nadvlády v letech 1811 – 1816 byla celá kolonie roku 1816 zestátněna. Indonésie bojovala za nezávislost od roku 1945, Nizozemsko ji po mezinárodním nátlaku (i ze strany Spojených států) uznalo jako nezávislý stát 27. prosince 1949.

Cejlon (začátek 18. století – 1796): tuto kolonii vlastnili původně Portugalci, od roku 1796 byla pod britskou nadvládou. Hlavním vývozním artiklem byla skořice a sloni.

Maledivy (1654 – 1796)

Malaka (1641 – 1806, 1816 – 1824): tuto oblast v dnešní Malajsii získalo Nizozemsko od Portugalska, v mezidobí let 1806 – 1816 a po roce 1824 patřila pod britskou korunu.

Dedžima (také Dešima, 1641 – 1859) byl malý uměle vytvořený ostrov v blízkosti japonského města Nagasaki, v tomto období byl Nizozemcům jako jedinému evropskému národu povolen přístup na japonské trhy.

Nizozemci měli velký počet opěrných bodů a obchodních stanic v Indii (především v průběhu 17. a 18. století), celý subkontinent poté postupně přešel pod britskou nadvládu. Nizozemsko vlastnilo také několik opěrných bodů na Blízkém východě: v Basře (dnešní Irák), v přístavu Mocha (Jemen) a také několik v Persii, z nichž nejvýznamnější byl opěrný bod v Isfahánu (1623 – 1747) a Bandar Abbasu (1623 – 1766). Malé nizozemské kolonie existovaly též na území dnešního Myanmaru, Tchaj-wanu, Thajska a Vietnamu.

Autor LUCky.luKA 12.Květen 2005 v 09:13 | Permalink