Willem Schouten ( 1567 - 1625 ), Jacob Le Maire ( 1585 - 1616 )
- Willem Schouten (1567 - 1580 Hoorn, Holandsko - 1625 záliv Antongil Bay, Madagaskar) byl holandský cestovatel a mořeplavec ve službách Východoindické společnosti. V roce 1615 se společně s Jacobem Le Mairem snažil zlomit monopol této společnosti tím, že se pokusili připlout do Indonésie přes Tichý oceán.
V roce 1601 se účastnil jako lodní chirurg jedné s prvních plaveb do východní Indie, kde byl ve službách Východoindické společnosti. Dne 14. června 1615 vydal spolu s krajanem Jacobem Le Mairem na lodích Eendracht a Hoorn do Tichomoří. Loď Hoorn shořela již na počátku cesty v Atlantiku . Při plavbě objevil ostrov poblíž Ohňové země a nazval je ostrovy Států (správněji by bylo ostrovy Stavů, to je Generálních stavů jak se tehdy nazývala Nizozemská vláda) a domnívali se o něm a mnozí mořeplavci i po nich, že se jedná o severní část Jižní země. V této části objevili i průliv, který nese název Le Maira. Dále 29. ledna 1616 znovuobjevili Hornův mys, který pojmenovali podle Schoutenova rodiště. Po proplutí průlivu do Tichého oceánu se vydali k souostroví Tuamotu. Dne 21. dubna 1616 byl prvním, kdo navštívil souostroví Tonga od západu. Do 24. dubna se věnoval průzkumu ostrovů Tafahi, Niuatoputapu a Niuafo'ou. Dne 28. dubna objevili Hoornův ostrov v souostroví Wallis a Futuna, kde byli velmi vřele přijat domorodci a zdrželi se zde až do 12. května. Po té pluli podél severního pobřeží Nového Irska a Nové Guinei k ostrovům, které jsou dnes nazývány Schoutenovi ostrovy, kam dopluli 24. června 1616. Odtud pluli k souostroví Moluky, kde byli 12. září 1616 na ostrově Ternate slavnostně přivítáni tehdejším guvernérem Laurensem Reaelem, admirálem Stevenem Verhagenem a guvernérem ostrova Ambon, Jasperem Janszem. Po nákupu koření odpluli do Batávie, kam dorazili 28. října s 84 z původních 87 členů posádky, což byl velký úspěch. Ačkoliv měli společně Jacobem Le Mairem úspěšnou cestu byli oba zatčeni za porušení monopolního obchodu s kořením na Molukách a loď byla zabavena.[1] Po propuštění se vrátil přes Indický oceán a kolem mysu Dobré naděje zpět do Holandska. V roce 1625 byl opět ve službách Východoindické společnosti vyslán do Indie. Po obeplutí jižního cípu Afriky zemřel v zálivu Antongil Bay na Madagaskaru.
- Jacob Le Maire (1585, Antwerpy nebo Amsterdam - prosinec 1616, Indický oceán) byl holandský kupec a mořeplavec. Dne 14. června 1615 se vydal spolu s krajanem Wilhelmem Schoutenem do Tichomoří.
Při plavbě objevil průliv mezi ostrovy Států a Ohňovou zemí, který nese jeho jméno. Dále 29. ledna 1616 znovuobjevil Hornův mys, který pojmenoval podle Schoutenova rodiště. Po proplutí průlivu do Tichého oceánu se vydal k souostroví Tuamotu. Dne 21. dubna 1616 byl prvním, kdo navštívil souostroví Tonga od západu. Do 24. dubna se věnoval průzkumu ostrovů Tafahi, Niuatoputapu a Niuafo'ou. Dne 28. dubna objevil Hoornův ostrov v souostroví Wallis a Futuna, kde byl velmi vřele přijat domorodci a zdržel se zde až do 12. května. Po té plul podél severního pobřeží Nového Irska a Nové Guinei k ostrovům, které jsou dnes nazývány Schoutenovi ostrovy, kam doplul 24. června 1616. Odtud plul k souostroví Moluky, kde byl 12. září 1616 na ostrově Ternate slavnostně přivítán tehdejším guvernérem Laurensem Reaelem, admirálem Stevenem Verhagenem a guvernérem ostrova Ambon, Jasperem Janszem. Po nákupu koření odplul do Batávie, kam dorazil 28. října s 84 z původních 87 členů posádky, což byl velký úspěch. Ačkoliv měli společně Wilhelmem Schoutenem úspěšnou cestu byli oba zatčeni za porušení monopolního obchodu s kořením na Molukách. Po té co byl propuštěn, vyplul na lodi Amsterdam zpět domů do Holandska ve společnosti holandského námořního důstojníka Jorise van Spilbergena.
Jacob Le Maire na této cestě umírá. Van Spilbergen byl u jeho smrtelného lože a Le Maire mu podal zprávu o jeho cestě, která byla zveřejněna v knize "Spieghel der Australie - navigatie door den wijd vermaerden zeeheldt J. Le Maire".
- Ohňová země (španělsky: Tierra del Fuego) je souostroví a také jeho hlavní ostrov (Isla Grande de Tierra del Fuego) u jižního cípu Jižní Ameriky. Nachází se mezi Magalhãesovým průlivem (ten ji odděluje od pevniny) a Drakeovým průlivem.
Ohňovou zemi objevil v roce 1520 Fernão de Magalhães a pojmenoval ji podle ohňů, které uviděl v noci na ostrovech. Od roku 1881 je Ohňová země rozdělena mezi Argentinu a Chile.
Magalhãesův průliv (podle španělského tvaru jména objevitele též Magellanův průliv) je průliv, nalézající se na jižním výběžku Jižní Ameriky a spojující Atlantský oceán a Tichý oceán. Průliv odděluje pevninskou část jihoamerického kontinentu od Ohňové země. Je významnou námořní cestou, spojující oba oceány; z důvodu nepříznivého klimatu je plavba průlivem obtížná. Průliv je pojmenován po portugalském mořeplavci Fernão de Magalhãesovi, který ve službách španělského krále jako první člověk roku 1520 proplul průlivem na své plavbě kolem světa. Magalhãesovy lodě vpluly do průlivu 11. listopadu na Den všech svatých. Průliv byl proto původně nazván průlivem Všech svatých (španělsky: Estrecho de Todos los Santos). Později ho španělský král přejmenoval na počest objevitele na Magellanův průliv (španělsky: Estrecho de Magallanes). Dne 25. března 1584 byla na břehu Magalhãesova průlivu založena Pedrem Sarmiento de Gamboa první osada Španělů v oblasti průlivu.V sedmnáctém století cestu průlivem ovládla Nizozemská Východoindická společnost. Od objevu průlivu, až do roku 1914, kdy byl otevřen Panamský průplav, byl Magalhãesův průliv jednou nejvýznamnějších cest z Atlantského do Tichého oceánu.
Drakeův průliv je průliv mezi jihoamerickou pevninou (Hornův mys) a Jižními Shetlandami (Antarktida). Leží jižně od Magalhãesova průlivu. Spojuje Atlantský a Tichý oceán. Byl pojmenován podle viceadmirála Sira Francise Drakea.
Horn, Hoornský mys je nejjižnější mys chilské části souostroví Ohňová země a je běžně považován na nejjižnější mys amerického kontinentu. Byl pojmenován podle nizozemského města Hoorn. Po mnoho let byl považován za hlavní milník při plavbě z Atlantického oceánu do Tichého oceánu. Během staletí získal pověst velmi nebezpečného místa pro lodní dopravu z důvodů častých silných bouří, mohutného vlnobití, mocných proudů a přítomnosti plovoucích ledovců. Po otevření Panamského průplavu roku 1914 se velmi zredukovala potřeba lodní dopravy okolo mysu Horn, avšak stále zůstává místem, kudy vedou tratě jachtařských závodů. Roku 1525 loď San Lesmes pod velením Francisca de Hoces, člena expedice Loaísa, byla zahnána vichřicí na jih před atlantický konec Magellanova průlivu a dosáhla 56° jižní šířky. Členové výpravy se domnívali, že dosáhli jižního konce americké pevniny. V září roku 1578 Sir Francis Drake, během své plavby okolo světa, proplul průlivem do Tichého oceánu. Předtím, než mohl pokračovat v plavbě na sever, byla jeho loď zasažena bouří a byla zahnána na jih Ohňové země. Na jih od Ohňové země nalezl otevřené moře a zjistil tak jednak, že Ohňová země jsou pouze ostrovy a pokud existuje jižněji větší kontinent, je mnohem dále, než se doposud předpokládalo. Drake nechtěným odchýlením se na jih také objevil druhou cestu z Atlantiku do Tichého oceánu, ale tento objev nebyl zprvu využíván a lodě do Tichomoří stále proplouvaly Magellanovým průlivem. Začátkem 17. století Nizozemská východoindická společnost získala monopol na veškerou holandskou dopravu Magellanovým průlivem. Výsledkem byla snaha o nalezení alternativní cesty do Tichého oceánu. Holandský obchodník Jacob Le Maire spolu s navigátorem Willemem Schoutenem se rozhodli prověřit Drakeův objev nové cesty do Tichého oceánu a hodlali vyplout na jih od Ohňové země. S pomocí představitelů holanského města Hoorn vypravili v květnu 1615 dvě lodě, Eendracht a Hoorn. Loď Hoorn byla nešťastně zničena v Patagonii, ale Eendracht v lednu 1616 proplula průlivem dnes nazývaným Le Maire a námořníci objevili na jihu dosud neznámý, vysoký ostrov, jehož jižní mys pojmenovali Kaap Hoorn, na počest města, které výpravu podpořilo. Extrémní povětrnostní podmínky a silné mořské proudy v okolí mysu Horn způsobily, že přestože tato nová cesta do Tichého oceánu byla velice často používaná, nebyla Antarktida, vzdálená pouhých 650 km od Drakeova průlivu, dalších téměř 200 let objevena.
- Tonga (Království Tonga) je stát v Oceánii. Království se rozkládá na souostroví Tonga v jižním Pacifiku. Skládá se ze 172 různě velkých ostrovů; 36 z nich je obydlených. Největším ostrovem je Tongatapu s rozlohou 257 km².
Tongané jsou potomky polynéských námořníků, kteří tuto oblast pravděpodobně osídlili zhruba kolem 10. století př. n. l. V roce 1616 obeplul část ostrovů nizozemský mořeplavec Jacob Le Maire. Na ostrovech však přistál až Nizozemec Abel Tasman v roce 1643. Roku 1773 a 1777 je navštívil Brit James Cook a nazval je Přátelské ostrovy, protože ho zdejší obyvatelé při jeho návštěvě srdečně přivítali. V 19. století tu zuřila občanská válka, při níž bojovaly o moc různé skupiny ostrovanů. Boje skončily v roce 1845, kdy byly ostrovy sjednoceny v jediné Tongánské království. V letech 1900 až 1970 byla Tonga pod nadvládou Velké Británie, přestože místní králové a královny stále hráli důležitou roli ve vnitřních záležitostech země. V roce 1958 byla rozšířena autonomie a roku 1970 byla vyhlášena nezávislost. Po vyhlášení nezávislosti zůstala Tonga královstvím v rámci Britského společenství národů, což je sdružení nezávislých států, jež kdysi tvořily součást britského impéria. V posledních letech došlo ke zlepšení styků mezi jednotlivými ostrovy a k rozvoji turistiky. Obyvatelé souostroví Tonga, Tongané, jako samostatný polynéský národ v počtu asi 100 tis. lidí, se sice teprve formují, ale svou zeměpisnou polohou a historickým významem mají centrální úlohu a jsou nyní příkladem ostatním polynéským etnikům.
Z analýz keramiky metodou rozpadu uhlíku 14 L. M. Grube ukázala, že prvním obydleným ostrovem polynéských ostrovů byl ostrov Tongatapu, a to již v letech 1140 před n. l. (Groube 197 1 :303). Archeologické důkazy ukazují, že první osadníci souostroví Tonga připluli z blízkého souostroví Santa Cruz, jež je částí Šalomounových ostrovů, jako část původní populace hovořící Austronéskými jazyky kultury Lapita. Lapita je název pro původní kulturu Tichomoří doloženou archeologickými nálezy v roce 1952. Samotný název je zřejmě zkomoleninou výrazu xaapeta (znamenající „vykopat jámu“) z místního jazyka souostroví Nová Kaledonie. Od 12. století se Tongané a tongánský nejdůležitější náčelník Tu'i Tonga velice proslavili v celé oblasti Polynésie, proto někteří historici mluví o tomto asi 400 let dlouhém období jako o období Tongánské říše. I když síť spolupracujících námořníků, navigátorů, náčelníků a dobrodruhů by možná mohla být lepším termínem. Je nejasné, zda náčelníci z jiných ostrovů přicházeli na Tongu pravidelně uznávat jejich suverenitu. Archeologické nálezy ukazují, že Tongané často cestovali do vzdálených míst v Mikronésii na Fiji a dokonce na Havaj. Tongané byli vůdčí silou známou po celém Pacifiku pro zastrašující zvuk jejich velkých bubnů s blánou z hovězí kůže, pro jejich vyhlášené námořnické umění, ale ze všeho nejvíc pro svou tělesnou velikost. Obrovská velikost některých jejich trůnních stolic ukazuje na to, že válečníci a králové dosahovali průměrné výšky přes 6 stop (cca 2 metry), některé dokonce i na 7 stop. Většina slavných válečných konfliktů byla s obyvateli Samoa, kteří byli častým cílem válečných nájezdů Tonganů. K různým ozbrojeným a válečným střetům docházelo poměrně často. Tonga vládla Samoe po čtyři sta let. V 15. století a opětovně v 17. století vypukla občanská válka. Oba incidenty měly co dělat s příjezdem prvních Evropanů. V roce 1616 projeli kolem ostrovů holandští objevitelé Willem Schouten a Jacob Le Maine. První kdo přistál na ostrovech byl ale v roce 1643 Abel Tasman, který objevil v oblasti Tichomoří kde co. Nejvýraznějším Evropanem v této době byl ale anglický kapitán „všudybyl“ James Cook. Navštívil Tonga opakovaně v letech 1773, 1774 a 1777 a nazval Tonga „přátelskými ostrovy“. První křesťanský misionář působící na ostrovech byl pravděpodobně Walster Lawry v roce 1822. V této době mnoho Tonganů konvertovalo k protestantské nebo katolické víře. Ostatní křesťanské denominace se začaly objevovat až později. Patří k nim Adventisté sedmého dne, Mormoni a další. Protestantští misionáři zaznamenali setkání s „domorodci“ v roce 1822 takto: »Dnes ráno jsme se setkali s domorodci při obřadu pití kavy a mluvili o míru. Maffe (mluvčí) řekl, že bílí lidé přišli jako špioni a jsou následování dalšími lidmi z Anglie, kteří by jim chtěli vzít Tongu pro sebe. „Pohleď“ řekl, „tito lidé se stále modlí k bohu Atuas, jako jiní misionáři modlí a jaké důsledky nám to přináší? Proč nás ničí války a všichni staří náčelníci byli zabiti? Malabow jeden z lidí Malaboll vyprávěl svůj sen, břemenem bylo, že náčelníci přišli minulou zpět z Boolotoo, a vidí je vzájemně spolu bojovat mimo jejich zahrady. „Co to znamená?“ Bylo jim odpovězeno, že jsou to bílí lidé. Řekl, že „bílí lidé se modlí za to abychom všichni pomřeli“. Tímto více když kdy před tím vyjádřili svou nespokojenost s působením Evropanů.«
V roce 1799 byl čtrnáctý pokračovatel trůnu Tuku’aho zavražděn, což uvrhlo Tongu na padesát let do občanské války. V roce 1845 byly ostrovy spojeny do společného Polynéského království mladým válečníkem, stratégem a řečníkem Tāufaʻāhau, který se přejmenoval na krále Georga Tupoa I. a stal se tak zakladatelem královského rodu, který vládne dodnes. Tongánský král panuje doživotně, královský titul je dědičný. Dlouholetou hlavou státu (1965-2006) byl král Taufa’ahau TUPOU IV. Po jeho úmrtí v září 2006 nastoupil na trůn jeho syn SIAOSI Tāufa’āhau Manumataongo Tuku’aho TUPOU V, v angličtině uváděn též jako George Tupou V. Král se narodil v r. 1948, korunním princem byl jmenován v r. 1966, v letech 1979 až 1998 byl ministrem zahraničních věcí. Je svobodný, má jedno dítě (dceru, která nebude moci zdědit trůn). Král Siaosi ‘George’ Tupou V složil královskou přísahu 11. září 2006. Formální korunovace se měla konat v r. 2007. Po nepokojích z konce roku 2006 však bylo oznámeno, že král se hodlá nejprve soustředěně věnovat rekonstrukci poničeného hlavního města, korunovace byla odložena na 1. srpen 2008. V roce 1875 s pomocí misionářky Shirley Baker bylo vyhláseno souostroví Tonga za konstituční monarchii, osvobozeni nevolníci, kodifikováno právo, držba půdy, deklarována svoboda tisku a omezena moc náčelníků. Tonga se stala britským protektorátem v roce 1900 tzv. „Paktem přátelství“. V této době se pokusili evropští osadníci a znesváření náčelníci vypudit krále ze země. „Pakt přátelství“ přestal platit v roce 1970 kdy se Tonga stala součástí britského Commonwealthu. V roce 1999 se stala členem Organizace spojených národů. Tongánští vojáci se účastní mírových misí OSN. Tonga v zásadě nikdy neztratila svou místní („domorodou“) vládu, což je v oblasti Pacifiku výjimečný jev a Tongané jsou na něho náležitě hrdi, stejně jako na svou monarchistickou tradici.
- Wallis a Futuna (francouzsky Wallis et Futuna) je francouzským zámořským společenstvím tvořeným skupinou tří vulkanických tropických ostrovů (Wallis (Uvea), Futuna a Alofi) s rozptýlenými útesy v jižním Tichém oceánu mezi Fidži a Samoou. Správním střediskem ostrovů je Mata-Utu.
Ačkoliv byly ostrovy objeveny Nizozemci a Brity v 17. a 18. století, první se na ostrovech usadili Francouzi. V roce 1837 přijeli na ostrovy francouzští misionáři a konvertovali původní obyvatelstvo na katolictví. 5. dubna 1842 po částečné vzpouře původních obyvatel byla Francie požádána o ochranu. 5. dubna 1887 královna Uvey souhlasila s francouzským protektorátem. Králové Sigave a Alo ležících na ostrovech Futuna a Alofi se připojili 16. února 1888. Ostrovy byly spravovány z francouzské kolonie Nová Kaledonie. V roce 1917 se vyčlenila jako samostatná kolonie Wallis a Futuna stále pod správou Nové Kaledonie. V roce 1959 se změnil status na francouzské zámořské teritorium. Ostrov Wallis je pojmenován po anglickém průzkumníkovi Samuelovi Wallisovi.
- Moluky jsou souostroví v Indonésii, nacházející se východně od Celebesu a západně od Nové Guiney. Jsou součástí širšího Malajského souostroví.
Rozloha Moluk je 74 505 km². Skládají se asi z 1000 ostrovů, z nichž největší je na severu ležící Halmahera (20 000 km²). Žije na nich přibližně 2,1 milionu obyvatel. Ostrovy jsou většinou hornaté, na některých jsou aktivní sopky a vyznačují se vlhkým podnebím. Vegetace je velmi bujná – charakteristické jsou deštné pralesy, ságo, rýže a koření – mj. muškátový oříšek a hřebíček.
