LUCky.luKA

• Záviš z Falkenštejna (asi 1250 – 24. srpna 1290) byl český šlechtic z mocného jihočeského rodu Vítkovců, prvorozený nebo druhorozený syn Budivoje z Krumlova a jeho choti Perchty z Falkenštejna, dcery Konráda II. z Falkenštejna.

Pocházel z krumlovské větve vítkovského rodu a jeho jméno je pravděpodobně odvozeno od hradu Falkenstein na řece Ranna v Horních Rakousích. Někteří historikové však uvádějí, že se jedná o jiný hrad téhož jména v okrese Valtice na dolním Dunaji či o Falkenstein v Bavorech a v některých materiálech je dokonce uváděn Sokolčí hrad na řece Černá, který v té době byl také nazýván Falkensteinem.

Pětilisté příbuzenstvo - Záviš z Falkenštejna patřil k rodu jihočeských Vítkovců. Ve znaku měl zelenou růži pánů z Krumlova, z nichž pocházel jeho otec, a sokola na památku hradu Falkenštejn, který vlastnili příbuzní jeho matky. Záviš byl pravděpodobně dědicem hradu,ač někteří historikové ( základ tomuto tvrzení položil Josef Šusta podle Vítka z Prčice, jenž byl prý úředníkem rodu Schonringu a Plankenbergů) se domnívají, že byl na tomto hradě pouze purkrabím ( opírají se o listinu RBM II. č. 917, v níž však nalézáme chyby). S největší pravděpodobností proto jde o omyl a Záviš byl skutečným držitelem hradu. Král Přemysl Otakar II. založil v jižních Čechách dva opěrné body své moci: roku 1263 klášter Trnová, později přejmenovaný na Zlatou korunu, a roku 1265 královské město České Budějovice. Ze strany Přemysla se nejednalo o žádný vpád do dominia Vítkovců, ale o snahu zpevnit spojnici z Čech do Rakouska a zabezpečit hranice od jihozápadu (čili od Wittelsbachům patřícího Bavorska, s nimiž byl Přemysl často ve válečném stavu). Město České Budějovice navíc zapadalo do sítě sídelních měst od Prahy přes Písek až po Kremži. Vítkovci ale s těmito kroky českého krále nesouhlasili a postavili se tvrdě proti nim, neboť Přemyslův postup považovali za zásah do území své svrchovanosti. Vzájemná nevraživost vyvrcholila v listopadu 1276 ve společné vzpouře Vítkovců s rakouskou a štýrskou šlechtou, z české strany se jí zúčastnili také páni z Rýzmburka. Oba tyto české rody byly kulturně a společensky spjaty, zejména vlivem sňatků, se Svatou říší římskou. Vítkovci začali plenit Budějovice a Zlatou korunu, Boreš z Rýzmburka obsazovat královské hrady. Přestože Přemysl Otakar II. šlechtě promyšleně rušil práva a výsady, jednalo se z její strany o porušení principu poslušnosti. Přemysl Otakar II. byl donucen uzavřít nevýhodný Vídeňský mír s římským králem Rudolfem Habsburským a vzdát se alpských zemí. Poté se v Čechách tvrdě vypořádal s domácím odbojem. Nejhůře dopadl Boreš z Rýzmburka. Podle některých pramenů byl za zradu popraven, podle jiných zemřel na útrapy věznění. I někteří Vítkovci (Záviš a Ojíř z Lomnice) se museli před Přemyslovým hněvem uchýlit na své statky, které se nacházely na území ovládaném římským králem Rudolfem Habsburským, pravděpodobně právě na Závišem vlastněný hrad Falkenstein. Jiní, jako např. Jindřich I. z Rožmberka byli omilostněni, stál za nimi mocný říšský rod Schaunbergů, z něhož pocházela Jindřichova matka. V tragické bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278 proti českému králi Vítkovci otevřeně nebojovali a Jindřich I. z Rožmberka se bitvy dokonce zúčastnil po Přemyslově boku.

Králův rádce - Po Přemyslově smrti Záviš okouzlil královnu vdovu Kunhutu Uherskou a po návratu jejího syna Václava z braniborského zajetí (1283) se mu díky tomu podařilo získat nebývalý vliv na sotva dvanáctiletého krále. Václav byl dědic českého království, faktickým vládcem byl ale Falkenštejn (do úřadů jsou jmenováni Vítkovci a jim věrní). Až tehdy se stal předním mezi Vítkovci, do té doby se mezi nimi téměř neprosadil. Usiloval o získání Opavska na úkor Mikuláše Opavského a svou nezávislou mocí znepokojil římskoněmeckého krále Rudolfa, svého dřívějšího spojence. Naneštěstí pro Záviše královna v roce 1285, brzy po jejich svatbě, zemřela pravděpodobně na tuberkulozu (společný syn Jan z Falkenštejna, zvaný Ješek, se později díky rozhodnutí nevlastního bratra, krále, stal komturem řádu německých rytířů).

Odpůrce Habsburků - Královnina smrt neznamenala okamžitou změnu vztahů mezi Václavem a jeho otčímem. Záviš ale hledal protiváhu pro zahraniční politiku, která se nyní orientovala na spojenectví Čech s Habsburky. Obrátil se proto do Uher a chtěl tento obrat v zahraniční politice zpečetit sňatkem. Vzhledem k tomu, že v královské rodině nebyl žádný jiný dospělý muž vhodný k ženění, dal Václav Závišovi svolení k další svatbě. Jeho třetí ženou se stala Alžběta Kumánka, sestra uherského krále Ladislava IV.. Politická situace v Uhrách však Záviše zdržela příliš dlouho mimo Čechy a Závišovi odpůrci tak ovlivnili krále Václava ve svůj prospěch. Stáli za tím zejména královna Guta Habsburská a také biskup Tobiáš z Bechyně, někdejší vůdce šlechtického uskupení, které stálo proti Vítkovcům v boji o moc v Čechách před rokem 1284. Závišovi příbuzní a příznivci nedokázali novou situaci zvrátit. Nevíme, zda se jim podařilo Záviše o nastalé změně informovat nebo se novým královým rádcům podařilo Vítkovce pozvolna odstavit. Jisté je, že se Záviš raději s novou manželkou usadil na svém hradě Svojanově. Záviš krále Václava v lednu 1289 pozval na křtiny svého novorozeného syna. Václav na oko souhlasil a požádal Záviše, aby jej přijel na křtiny pozvat osobně. Záviš byl při této příležitosti zajat a obviněn ze zrady a přípravy Václavovy vraždy. Záviš nic podobného nezamýšlel, nebylo to v jeho zájmu. Václav pouze naslouchal své ženě Gutě Habsburské a dalším Falkenštejnovým odpůrcům. Roli zřejmě hrál i králův zájem o Falkenštejnův majetek, který mu ovšem před lety po smrti Kunhuty sám daroval. Mezitím probíhala občanská válka s Vítkovci, kteří dokonce nabídli českou korunu Jindřichu IV. Probusovi.

Na Hluboké - Roku 1290 Mikuláš Opavský vyráží i se zajatým Závišem z Falkenštejna do jižních Čech. Hrad Hluboká patřil Vítkovi z Krumlova, Falkenštejnovu staršímu bratrovi. Vítek odmítl hrad vydat do Václavovy moci, a tak byl drahocenný vězeň pod hradem Hluboká na pravém břehu Vltavy popraven. Tělo Záviše z Falkenštejna bylo s královým svolením pohřbeno v kapitulní síni rožmberského rodového kláštera ve Vyšším Brodě. Pověst, že Záviš z Falkenštejna byl popraven prknem (jako první se o tom zmiňuje ve své kronice Přibík Pulkava z Radenína), vychází pravděpodobně ze slova „plkno“, což je popravčí sekyra (flanderská sekera) se širokým ostřím. Postupně se díky lidovému podání „plkno“ změnilo na prkno a odtud tedy pověst o popravě prknem. Závišův pád ukázal na meze šlechtické ctižádosti.

• Kunhuta Uherská (asi 1246 – 9. září 1285, Praha) nebo také Haličská či ještě spíš Mačevská byla druhá manželka Přemysla Otakara II. a česká královna, rakouská, štýrská, korutanská a kraňská vévodkyně.

Vnučka uherského krále - Kunhuta strávila dětství ve slavonské Mačvě (dnešní Srbsko), kterou Béla IV. svěřil zeti Rostislavovi, manželovi své dcery Anny. Rostislav byl uherským guvernérem (bánem) tohoto území. Když Béla IV. prohrál s českým králem bitvu u Kressenbrunnu, chtěl z něj protivník udělat spíše spojence než nepřítele. Původně Přemysl Otakar žádal o ruku Bélovy dcery Markéty. Jeptiška o sňatek nejevila zájem a Přemysla stejně jako mnoho nápadníků před ním a po něm odmítla. Místo Markéty tedy Béla IV. nabídl Přemyslovi svou vnučku Kunhutu. Kunhuta se za českého krále Přemysla Otakara II. vdala 25. října 1261 v dnešní Bratislavě. Rychlost, se kterou svatba následovala po Přemyslově rozvodu s Markétou, svědčí o tom, že se jednalo o dlouhodoběji připravovaný akt. 25. prosince téhož roku se konala okázalá pražská korunovace, která se stala velkou společenskou událostí pro celou tehdejší Evropu. Přemysl si Markétiným zapuzením znepřátelil rakouskou šlechtu, byť manželství s Kunhutou bylo motivováno především snahou o legitimního dědice a alespoň dočasný mír s Arpádovci - ten vydržel celé další desetiletí.

Česká královna - O Kunhutě se daleko za hranicemi mluvilo jako o temperamentní a výjimečně krásné ženě a Přemysla často doprovázela na turnajích. S Přemyslem Otakarem měla nejspíš šest dětí, mezi nimi dcery Kunhutu a Anežku, ale tak očekávaný dědic trůnu Václav se narodil až koncem září 1271. Lucemburské kroniky zmiňují ještě další tři děti: mluví o synech, jinde figuruje dcera Markéta. O královně v této době příliš slyšet není. Dá se tedy jen odhadovat, že Přemyslovi byla stejnou oporou jako kterákoliv jiná královská manželka. Některé dobové zápisy (především kronika Otakara Štýrského) o Kunhutě Haličské tvrdí, že to byla žena ctižádostivá (coby vdova skutečně přijímala audience jako vládkyně), že Otakara vehnala do bitvy s Rudolfem Habsburským (těžko říct, zda na něj měla takový vliv) a že její romance se Závišem z Falkenštejna začala už za Přemyslova života - o čemž většina historiků pochybuje. Falkenštejn se vzhledem k vztahu krále s Vítkovci jen stěží mohl s Kunhutou Haličskou setkat už na Přemyslově dvoře.

Po bitvě na Moravském poli - Po prohrané bitvě na Moravském poli (1278) se Kunhutě nepodařilo uchovat státní integritu a nezávislost. Zájemci o poručnictví Václava a tudíž správu země byli dva – braniborský markrabě Ota V. a vratislavský kníže Jindřich IV. Probus, oba spojeni s českým královským dvorem příbuzenskými vztahy. Snaha ochránit sebe a syna Kunhutu donutila navázat spojení s Rudolfem Habsburským a potvrdit mu slib o svatbě svých a Rudolfových dětí (součást mírových podmínek z roku 1276). Usilovala o poručnictví Jindřicha Probuse, Rudolf ho ovšem ponechal Otovi, sám si ponechal na pět let Moravu, Jindřichovi připadlo Kladsko, Kunhutě Opavsko (o které bude později neúspěšně bojovat s Mikulášem Opavským). Neshody s Otou vedly k internaci královny a dětí na Bezdězu, odkud se jí podařilo utéct – ovšem bez Václava. Právě skutečnost, že opustila syna a jediného žijícího Přemyslovce, nemohou mnozí historici Kunhutě zapomenout. Dá se ovšem pochybovat o tom, že Kunhuta v zajetí mohla synovi nějak pomoct. Bezděz navíc zřejmě nebyl těžkým žalářem a Václavovi dělala společnost chůva Eliška. Je ovšem pravda, že zápisy v kronikách královnin „chytrý“ útěk komentují s obdivem i odporem.

Paní z Falkenštejna - Na Opavském Hradci si královna-vdova zřídila dvůr, kam někdy v roce 1280 přichází Záviš z Falkenštejna. Okouzlující Falkenštejn se stává nejen purkrabím na Opavském Hradci (1281), ale také jejím milencem. V té době se za něj možná tajně vdala. V roce 1281–2 Falkenštejnovi porodila syna Jana. Po Václavově návratu z braniborského zajetí v roce 1283 je královna přijata zpátky ke dvoru a spolu s ní a na její přímluvu i Falkenštejn. Roku 1285 Kunhuta doprovázela syna Václava do Chebu, kde se stvrdil jeho sňatek s Gutou Habsburskou. Toho roku se pravděpodobně oficiálně vdala za Falkenštejna, ale 9. září zemřela zřejmě na tuberkulózu. Kunhuta Uherská je pohřbená v Anežském klášteře vedle Anežky České a rodičů Přemysla Otakara II. Ačkoliv dnešní doba má sklony vidět počínání Kunhuty Uherské už jinak, bylo by chybou ji hodnotit moderní volnomyšlenkářskou optikou. Královna matka měla za svého života na syna nepochybně silný vliv. Dospělý Václav však jistě nikoli náhodou nedal žádné ze svých dcer jméno Kunhuta. Stejné jméno jako jeho druhorozená dcera však měla Václavova oblíbená chůva Eliška.

Potomci - Dospělosti se dožily tři z dětí Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské:

• Kunhuta Přemyslovna (1265 – 1321), polská (mazovská) kněžna a abatyše u sv. Jiří           ∞ 1291 Boleslav II. Mazovský
• Anežka Přemyslovna (1269 - 1296), rakouská vévodkyně                                                      ∞ 1285 Rudolf II. (Švábský)
• Václav II. (1271 - 1305), český a polský král                                                                           ∞ 1285 Guta Habsburská                                                                                                              ∞ 1300 Eliška Rejčka
• Ze vztahu Kunhuty a Záviše z Falkenštejna se narodil jeden syn:  - Jan z Falkenštejna

• Vítek z Krumlova zvaný také Vítek ze Skalice byl purkrabím na hradě Hluboká, nejvyšším maršálkem a podkomořím Českého království za vlády krále Václava II. K výnosné funkci se dostal díky vlivu svého bratra Záviše z Falkenštejna, králova otčíma zřejmě okolo roku 1284. Počátkem roku 1289 Vítek již v podkomořské funkci nebyl, jeho dvorská kariéra úzce souvisela se vzestupem Závišovým a zanikla s jeho zatčením.

Narozdíl od jiných zůstal Vítek bratrovi společně se švagrem Hroznatou věrný a na královu žádost o vydání královských hradů reagoval povstáním, kterého se zúčastnila velká část Vítkovců. Hlavním cílem jejich útoků byly statky pražského biskupa, jehož majitel biskup Tobiáš si stěžoval králi na Vítka z Krumlova a Hroznatovy syny, že vypálili Pelhřimov a totéž provedli společně s loupením i v Týnu nad Vltavou, kde v okolních vsích zajali vesničany a odvezli je do Budějovic. Vítek také zajal biskupova bratra Čeňka z Kamenice. Václav II. reagoval na vzniklou situaci soudem, který Vítka s bratry v nepřítomnosti odsoudil, prohlásil je psanci a zbavil majetků. Záviše nechal společně se svým nevlastním bratrem Mikulášem Opavským spoutaného objíždět zatím nevydané královské hrady. Vévoda Mikuláš hrozil vzbouřencům popravou zajatce, pokud hrady nebudou vydány. U Hluboké, hájené Vítkem z Krumlova, se svou pohrůžkou pohořel a Záviše zde nechal skutečně popravit. Vítek reagoval stětím Čeňka z Kamenice, bratra biskupa Tobiáše. Zdá se, že potrestání vzbouřenců bylo po Závišově smrti patrně zažehnáno přímluvou Jindřicha z Rožmberka, který vyjednal podmínky smíru s panovníkem. Václav odsouhlasil na podzim 1290 vítkovský dar vyšebrodskému klášteru za spásu Závišovy duše, bratranci popraveného mohli zůstat na Krumlově a bratři Budivoj, Vok, Henclín a Vítek odešli hledat azyl. Vítek se údajně dle Otakara Štýrského snažil získat místo u dvora Rudolfa Habsburského ve Vídni, ale odtud byl vypovězen a odešel do uherského království. Tam zemřel.

• Jan z Falkenštejna (asi 1282 - po 1337) byl syn královny vdovy Kunhuty Uherské a Záviše z Falkenštejna, komtur Řádu německých rytířů, účastník kruciáty na Litvu.

Po bitvě - Královna Kunhuta ovdověla roku 1278 po bitvě na Moravském poli, kde český král Přemysl Otakar II. potupně zahynul. Království české bylo poté svěřeno do péče synovce zemřelého krále Oty Braniborského, protože následník byl tehdy teprve sedmiletý. Správce Ota složitou situaci vyřešil vězněním následníka Václava a královny Kunhuty na hradě Bezděz. Kunhutě se podařilo z internace utéct a přesídlit na Moravu, odkud se mohla snažit získat příznivce pro Václavovo propuštění. V zemi byla bída, neúroda a hladomor. Záviš z Falkenštejna, kdysi rebel proti českému králi, je doložen na Moravě jistě na počátku roku 1281 jako purkrabí v královnině Hradci nad Moravicí. Někdy v té době se stal milencem královny vdovy. Po návratu Mikuláše Opavského z uherského zajetí musela pro vážné neshody s tímto Kunhutiným nevlastním synem milenecká dvojice odejít z Opavska. Pravděpodobně v roce 1282 se dvojici na neznámém místě na Moravě narodil syn Jan. V květnu roku 1283 byl z braniborského vězení konečně zpět do vyhladovělé a zpustošené země propuštěn mladičký následník trůnu Václav II. a pár týdnů nato se vrátila do hlavního města i Kunhuta asi i s malým Ješkem, dítětem zplozeným s pouhým Vítkovcem. Záviš z Falkenštejna se stal rádcem, přítelem a učitelem mladého krále a Václav si jej zamiloval. Dokonce souhlasil se svatbou. Morganatická svatba Ješkových rodičů proběhla buď roku 1284 či pár měsíců před královninou smrtí v květnu roku 1285. Kunhuta zemřela v září, asi na tuberkulozu. V říjnu 1285 věnoval Václav II. Ješkovi a jeho otci královské město Poličku, hrad Lanšperk, město Lanškroun a další zboží. Ovdovělý Záviš se znovu oženil a pro podezření ze spiknutí proti svému králi byl asi v lednu 1289 zajat a uvězněn. Roku 1290 nechal Václav II. Záviše z Falkenštejna, kdysi svého milovaného otčíma, pod hradem Hluboká popravit.

Řád německých rytířů - Ješek byl přes matku spřízněn s Přemyslovci, Arpádovci, Rurikovci, Kapetovci a dokonce i s Habsburky a jím se tyto aktuálně vládnoucí dynastie nebezpečně a nepřípustně sbližovaly s pouhými vazaly z česko-rakouského pomezí. Osiřelého osmiletého chlapce svěřil Václav II. do péče řádu německých rytířů. Ve službách řádu Ješek udělal skvělou kariéru, stal se komturem v Řepíně a v roce 1328 zemským komturem pro Čechy a Moravu. Pravděpodobně se zúčastnil křižáckého tažení krále Jana do Litvy. Pak se stal komturem v Altshausu a roku 1337 je opět doložen jako komtur v Řepíně. Zemřel někdy po roce 1337. Dochovala se pečeť, kde je zobrazen apokalyptický Kristus sedící na duze a z úst mu vycházejí dva meče.

• Václav II. (27. září 1271 – 21. června 1305 Staré Město) byl šestý český a první polský král z dynastie Přemyslovců. Byl synem českého krále Přemysla Otakara II. a jeho druhé manželky Kunhuty.

Po otcově smrti v bitvě na Moravském poli roku 1278 se z důvodu následníkovy nedospělosti stal jeho poručníkem Ota V. Braniborský, který se pro uchování kontroly nad situací rozhodl odvézt chlapce do Braniborska. Po několika letech zmatků, hladomoru a nejisté politické situace souhlasil Ota s Václavovým návratem zpět do Čech. Teprve dvanáctiletý Václav se konečně ujal vlády. Hlavní roli však hrál nový partner Václavovy matky Záviš z Falkenštejna. Závišův vliv byl pouze dočasný, dospívající Václav jej uvěznil a po jeho popravě zahájil expanzi do Polska, kde se mu podařilo podmanit Malopolsko a také získat kontrolu nad většinou Horního Slezska. Po smrti svého tchána Rudolfa Habsburského nepodpořil kandidaturu svého švagra Albrechta na římský trůn, ale prosadil volbu hraběte Adolfa Nasavského. Adolf však nesplnil své sliby a Václav se podílel na jeho pádu a volbě Albrechta Habsburského. V následujících letech pokračoval Václav v politice územní expanze, když v roce 1300 získal polskou korunu a o rok později pro svého syna Václava III. i korunu uherskou. Růst přemyslovské moci vedl k zformování protičeské koalice, v níž kromě římského krále Albrechta stanul i pretendent uherského trůnu Karel Robert z Anjou a soupeř přemyslovské moci v Polsku Vladislav Lokýtek. Na podzim 1304 vtrhla nepřátelská vojska do Čech a oblehla Kutnou Horu. Albrechtovi se nepodařilo Václava strhnout k rozhodující bitvě a po neúspěšném dobývání se dalo jeho vojsko s blížící se zimou na ústup. Toto vítězství nedokázal Václav zužitkovat, protože zhoršující se tuberkulóza, která mu již po nějakou dobu činila značné zdravotní potíže, způsobila jeho předčasnou smrt. Během své vlády se Václav spoléhal spíše na umění diplomatické než válečné, využíval rozsáhlého nerostného bohatství, zejména stříbra, jež se v té době v Čechách nacházelo. Zavedením pražského groše se podařilo stimulovat hospodářský vývoj a zahraniční obchod, vytvořením nového horního zákoníku Ius regale montanorum se definovala role státu ve vztahu k hornické činnosti. Václav sám byl literárně činný a byl i velkým mecenášem minesängrů.

Změna situace nastala v roce 1287, kdy na přelomu června a července konečně dorazila do Čech Václavova manželka Guta. S příchodem královny začal Záviš z Falkenštejna pomalu ztrácet svůj vliv u dvora. Aby situaci změnil, rozhodl se, se souhlasem krále, posílit svou pozici novým sňatkem se sestrou uherského krále Alžbětou. Na klesající Závišův vliv ukazuje přepadení jeho svatební výpravy do Uher Jindřichem z Lichtenburka koncem roku 1287. Záviš se musel zachránit útěkem do Opatovic. S královou pomocí připravil novou výpravu a strávil v Uhrách čtyři měsíce, během kterých se nejen oženil s Alžbětou, ale navázal i blízký vztah s uherským králem Ladislavem. Šlechtická opozice soustředěná kolem královny Guty využila Závišovy několika měsíční nepřítomnosti ke své aktivizaci. Královna se již od svého příchodu do Prahy úspěšně snažila vzbudit nedůvěru mezi králem a Závišem. Zdá se, že někdy na přelomu let 1288 a 1289 byl Záviš zatčen. O velikonocích roku 1290 Václav spolu se svou manželkou navštívil v Erfurtu římského krále Rudolfa, který mu potvrdil právo volby římského krále a také „čísnický úřad“. Zároveň také vyhověl Václavově prosbě o pomoc a poslal s ním zpátky do Čech nejen svého syna Rudolfa a bamberského biskupa Arnolda, ale i početné vojsko, které mělo pomoci při pacifikaci povstalých Vítkovců. Brzy po příchodu do Prahy sice Rudolf nečekaně zemřel, ale jeho bojovníci v Čechách zůstali. Potlačování povstání napomohly i okolnosti – v krátkém sledu zahynuli jak vratislavský vévoda Jindřich Probus, tak i uherský král Ladislav. Vítkovská vzpoura tak ztratila oporu v zahraničí

Záviš zůstal nadále v zajetí až do léta 1290, kdy byl postaven před soud a odsouzen. Na radu římského krále jej Václav využil k získání jihočeských hradů pod kontrolou Vítkovců. Mikuláš Opavský, který vojsko vyslané proti vzbouřeným Vítkovcům vedl, vždy pod pohrůžkou Závišovy popravy donutil hejtmany jednotlivých tvrzí, aby mu každou z nich vydali. Situace se vyhrotila ve chvíli, kdy Mikulášovo vojsko stanulo před hradem Hluboká hájeným Závišovým bratrem Vítkem. Vítek nehodlal ustoupit, mimojiné i díky tomu, že držel jako rukojmí Čeňka z Kamenice, bratra biskupa Tobiáše. Královská strana ovšem taktéž nebyla ochotná k vyjednávání – 4. července byl Záviš na louce poblíž Hluboké popraven stětím. Záhy nato jej následoval i Čeněk z Kamenice, jehož život ukončil Vítek v odvetě za smrt svého bratra. Závišovo tělo poté převzala jeho rodina, aby jej uložila ve vítkovském rodovém klášteře ve Vyšším Brodě.

Zámek Hluboká (německy Frauenberg) leží na návrší nad Vltavou ve městě Hluboká nad Vltavou asi 15 km severně od Českých Budějovic. Je veřejnosti přístupný a patří k turisticky nejatraktivnějším památkám v Česku. V bývalé zámecké jízdárně sídlí Alšova jihočeská galerie která spravuje sbírku soch a obrazů holandských a flámských malířů 17. a 18. století.

Historie - Na místě raně gotické tvrze z druhé poloviny 13. století dnes stojí gotický hrad jejž vybudoval koncem 15. století Vilém z Pernštejna. Majitelem hradu se později stal král Ferdinand I. Habsburský který jej prodal roku 1562. Tak přešla Hluboká do majetku pánů z Jindřichova Hradce, kteří jej přestavili na renesanční zámek. O století později zakoupil panství Hluboké Jan Adolf I. z rodu Schwarzenberků, zakladatel jihočeské větve rodu která zde sídlila po téměř tři století. Z iniciativy knížete Adama Františka byl zámek počátkem 18. století přestavěn v barokním slohu podle plánů stavitele P. I. Bayera a jeho následovníka Autor LUCky.luKA 15.Leden 2010 v 15:10 | Permalink