Mlčíš a neříkáš mi nic.
Mám pocit, jako bys byl i na mě naštvaný.
Ale já netuším proč.
 Možná, že jsem se nezachovala tak, jak bys očekával, ale já si opravdu nebudu vybírat.
Mám tě neskutečně ráda, ale úplně stejně mám ráda i jej.
 A je mi jedno, kdo z vás dvou tu byl první.
Oba jste pro mě jako moje děti, a jako každá máma nedělám rozdíly mezi tebou nebo jím.
 Hrozně mě bolí, když se spolu nebavíte, nebo se ignorujete, kdo ví proč, ale nechci se přiklánět k tobě nebo k němu . A ani nebudu.
 Možná, že naštván na mě nejsi, a jen potřebuješ mít chvíli kdy budeš sám se sebou, protože víš, že by u mě dostal zastání a nemáš na to náladu, aby se ho někdo teď zastával, když tebe to hrozně moc bolí.
  A vím, jak tě to bolelo tam, a vím, jak tě bolelo, když já se s ním bavila a smála.
Odtáhl jsi mě bokem a chtěl tancovat.
Já nechtěla. Nechtěla jsem tě v tu chvíli držet za ruku a dávat ti oporu, protože ho už zřejmě neuvidím hodně dlouho a užívala jsem si tu chvíli, kdy jsem mohla být ještě chvíli s ním a s nimi. S lidmi, které mám hrozně moc ráda a na kterých mi záleží.
 S tebou se ještě stihnu vidět, rozloučit.

 A stejně mám pocit, že jsem něco udělala špatně.
Tak už to já prostě dělám. Na tohle jsem machr. Stoprocentní.