mno ... 

 Už nelítám v oblacích, už  zase stojím pevně na zemi ...
Mám to za sebou, den D přišel a s ním i rozřešení mého trápení - ano, byla jsem v oblacích, snila jsem si pohádku a realita mi byla vzdálená.

 Těší mě, že už to můžu vypustit z hlavy, že už vim co jak je a není, ale i mě to mrzí, protože nic mi nedávalo v poslední době tolik radosti jako ta má pohádka ...


 Už nelítám v oblacích,
křídla má jsou sundaná.
Už nemusím být v rozpacích,
pohádka je prohraná.

 Nepřicházím o málo, 
ale ani o mnoho,
krásně se mi snívalo,
ale už musim od toho.

 Hledám slova... nemůžu už sepsat rýmy, tak prostě jen, děkuji, že jsem to mohla prožít, že jsem byla tak krásně naivní.
Ale nebojím se, pořád to bude takové veselé ujuchané ;)
Jen už se na to nebudu koukat z oblak, ale z pevné půdy pod nohama.
A nakonec- není to tak dobře? :D