Událost: Zimní Masters of Rock (ZMOR)
Datum konání: Sobota 1. 12. 2007
Místo konání: Sportovní hala Novesta - Zlín

Hala se otevírala ve 13 hodin, první kapela začínala ve dvě, nicméněani mně ani mé přátele vystoupení prvních kapel příliš nezajímalo,takže jsme v pohodě vyjeli z Třince ve dvanáct...cesta trvala skoro třihodiny. Když jsme dorazili do haly, zrovna hrála německá kapelaRemember Twilight. Musím uznat, že nebyli špatní. Jejich vystoupeníbylo spíše amatérské, ale dalo se to poslouchat a hudba i celkemzaujala, zvláště díky půvabné houslistce

Pak ale nastoupila kapela, kteoru jsem si obzvláště vyhlídnul.Svartsot...dánská kapela hrající druh metalu, kterému se v moderníterminologii začalo řikat viking-metal, protože se stal tak typickýmpro tyto severské kapely. Pro Svartsot to bylo první vystoupení mimorodné Dánsko a pevně věřím, že i z jejich pohledu bylo tak úspěšné jakoz toho mého a snad se brzy do našeho kraje vrátí. Pro drobné nastíněníuvedu, že jako kulisy jim posloužily dvě válečné sekery, plátovanákožená zbroj, kterou na svém hrdém těle nesl zpěvák kapely. Váček upasu objemného druidu podobného muže ukrýval tři úchvatné nástroje,které výborně dokreslovaly melodiku celého vystoupení: flétnu, příčnouflétnu a pasteveckou píšťalu. Jelikož vokální projev byl v dánštině apronášen chraplavým absolutně nesrozumitelným hlasem, bylo nám všemobjasněno, že písně vyprávějí o bitvách, pití piva a zábavách Jak je patrno z tohoto odstavce, je můj osobní dojem úchvatný a celý večer už jej nic nepředčilo.

Následující kapelu bych nejraději vynechal, ale alespoň propořádek...další kapelou byl český Krucipüsk a bylo to jednoduše hrozné.Jak je ten debil arogantní, to se až věřit nechce. Naprostá většinahaly byla neskonale šťastná, že jejich představení brzy skončilo.

Náladu opět pozvedli jiní čeští hoši a to rovnou ti z Arakainu, kteříudělali na ZMORu jednu ze zastávek svého turné k dvacátému pátémuvýročí od založení kapely. Hala bouřila a všichni se báječně bavili.Pocit příjemný...nevím co dodat. Z mé strany spokojenost.

Po Arakainu už nastupovaly jen zahraniční hvězdy. První z nich byliholandští After Forever, kteří přijeli do Zlína oslabení o kytaristu azpěváka v jedné osobě, který ležel ve vojenské nemocnici ve Vídni. Itak předvedli úžasné vystoupení plné tvrdé a zároveň melodické hudby aúžasného vokálu. After Forever stihli při svém vystoupení rovněžpokřtít nové DVD, které zachycuje ty nejlepší okamžiky letního Mastersof Rock 2007.

Po Afer Forever nastoupili neměčtí Edguy a to už hala praskala vešvech. Pro mnohé byli právě Edguy vrcholem večera a také já musímuznat, že Tobias Samet nezklamal a předvedl nejen hudební, ale ibavičský výkon. Jeho bezprostřední kontakt s publikem vytvořilúchvatnou atmosféru a vtáhl opravdu všechny přítomné do středu dění.

Po vystoupení Edguy ně mě ovšem dolehla únava předchozích dní i tohotofestivalu a závěrečné představení americké kapely W.A.S.P. jsem užsledoval pouze jen tak mimochodem. Z toho co jsem postřehl, bych zmínildvě hlavní fakta. Zaprvé: jejich hudba je skutečně působivá, tvrdá aúderná (Tobias je ale lepší šoumen). Zadruhé: zvukaři to trochu posralis hlasitostí...nedalo se to vydržet a zběhnul jsem z haly do auta seaspoň trochu prospat, než jsme společně s přáteli opustili úžasnérockévé a metalové město Zlín.

Na obloze zrovna panovala podzimní noc. Měsíc v úplňku. Ve vzduchu mírný chlad. Čas byl naplněn magií. Miluji takový čas. Tuhle roční i noční dobu. To se vždy rád procházím po pustině a vnímám jak mým tělem proudí Moc, naplněná žárem ohně. Jmenuji se Tsabo Tavoc a jsem čaroděj. Vládce nejžhavějšího z živlů.
Té noci jsem cítil obzvláště silné napětí. Měsíc v úplňku zářil a já měl touhu pálit města. V uších mi zněla Magie, ale po chvíli jsem si uvědomil, že to není jen ona. Byl to libý zpěv. *Možná nějaká víla*, řekl jsem si. *Magické stvoření*.
Vydal jsem se po tom hlase, až jsem nalezl pramen potoka a u něj na skále seděla polonahá elfka s tmavou kůží a máčela si ve vodě konečky prstů. Její zpěv byl okouzlující. I když jsem nerozuměl slovům, přenášel mne do magického světa plného bájí a legend. V těch legendách, viděl jsem i sebe. Opěvovaného. Oslavovaného. S NÍ po boku.
Přistoupil jsem blíž a oslovil ji: „Vílo.“
Pohlédla na mne a usmála se, ale dál skoro neznatelně pootevírala ústa a já v uších slyšel její vysoký hlas, jenž se neomylně vrýval do mysli i do duše.
„Jsi víla, nebo jen sen?“
„Je to polonahá elfka, blbče!“ ozvalo se něco velice nelibozvučného. Otočil jsem se a spatřil…orka. Stál tam zelený potetovaný svalovec a urážel mě do blbců, zrovna když hovořím s tak eternálním stvořením.
„Zmiz, otrapo,“ odbyl jsem ho šeptem, abych ji nevyplašil, ale on pokračoval ve svém řvaní.
„Ty zmiz! Já tu byl první! Tohle bude moje buchta!“
„Zmiz, povídám,“ zvolil jsem i já mocný hlas, v domnění, že se zalekne, ale bylo to spíš naivní gesto.
Elfka nám do toho vstoupila svým zpěvem. Tiše se vkradla do našich myslí. Měl jsem v hlavě jedinou myšlenku. Její myšlenku. *Kdo z vás dvou zabije toho druhého, vyhraje*
„Jaké je tvé jméno, paní?“ zeptal jsem se jí s gestem rytíře.
*Atalya* znělo mou hlavou. Sklonil jsem se k ní a ucítil její letmý polibek na tváři. V tu chvíli se ve mně vzedmula moc. Cítil jsem se plně soustředěný a chráněný jejím požehnáním. Odstoupil jsem několik kroků od místa kde seděla ona.
„Pojď dál, příšero! Nechci aby tvé vnitřnosti potřísnily závoj mé paní.“ Když jsem se ale otočil, uviděl jsem, jak i jeho líbá na tvář. Jeho grimasa se zkřivila do zuřivého a nelítostného gesta. Zaťal ruce v pěsti, ale nebyly to pěsti co se lesklo v měsíčním svitu. Byly to kovové drápy.
„Jmenuju se Drummar!“ vykřikla ta obluda.
„No a co?“
„Jen abys věděl, kdo bude posledním, koho v životě uvidíš.“
„Tsabo Tavoc,“ odvětil jsem se zlým úsměvem a až příliš decentní úklonou.
Pobavilo ho to a vyprovokovalo. Ukrutnou rychlostí vyrazil ke mně. Trochu mě překvapil, ale já ihned začal formovat své nejoblíbenější kouzlo. Plné ohně a spalujícího žáru. Byl už skoro u mne, když z mých rukou vyšlehly plameny. Ve vzduchu zasmrdělo spálené maso. Kouzlo jej zpomalilo, ale nedokázalo jej zcela zastavit. Drápy se mi zakously do rukou a tíha jeho těla mne povalila. Ale také on už zaútočil jen ze setrvačnosti, a tak jsme oba skončili na zemi sraženi na kolena krutou bolestí.
Na nohy jsem se postavil první já. On, v poloze na čtyřech, mi pohlédl krutě do očí. Rány na pažích mě pálily a silně krvácely. Nemohl jsem je donutit, aby se zdvihly v magickém gestu. Neměl jsem na vybranou. Kdyby se zdvihl, skolil by mne. Pohlédl jsem mu hluboko do očí a s úlevou poznal, že usíná. Musel jsem hodně vzpomínat. Šel jsem daleko do minulosti. Až na magickou akademii. Ale nakonec jsem se rozpomněl a použil málo náročné léčivé kouzlo. Rány se zatáhly. Přestože stále bolely, mohl jsem kouzlit. Odběhl jsem od ně do bezpečné vzdálenosti a začal sesílat řadu kouzel. Vložil jsem tíhu na jeho nohy, pokusil jsem se odstranit jeho požehnání, do jeho těla jsem vložil magické uhlíky, které posílí účinek mnou sesílaných ohnivých kouzel. Pak se mi v dlaních opět rozhořela moc plamenů. Mocné kouzlo dopadlo na jeho bezvládné tělo. Avšak přežil. Probral se a nabíraje sil neznámo odkud, vyrazil proti mně. Zachvátila mne panika. Soupeř jakého jsem dosud nepoznal. Formoval jsem další kouzlo plné ohně. Nezastavilo ho. Další plameny se tříštily o jeho kůži. Smrad spáleného masa byl čím dál silnější, ale můj soupeř se neodvratně blížil. Už jen pár kroků scházelo a mohl mne zasáhnout smrtelnou ranou do srdce, nebo do krku. Mou nadějí bylo, že já zasadím ránu jako první a ta rána bude definitivní. Nebyl čas pěstovat sílu plamenů. Udeřil jsem magickým výbojem. Rychlým a silným. I když bez plamenů. Jeho tělo vybuchlo v dešti vnitřností, cárů masa a úlomků kostí. Úplně mi zničil vycházkovou tuniku.
Pak jsem se rozpomněl, kvůli čemu jsem ho vůbec zabil. Kvůli komu jsem dal svůj život v sázku. Otočil jsem se k elfce, ale zahlédl jsem jen její obrys mizící v záři teleportu. Objímala se v něm s nějakým elfem.

Venku už byla noc. Chladná a větrná, jak už to na konci podzimu bývá.Chatrčí se ale linulo teplo z plamenů ohně. Kolem ohně sedělo pět postav, které spojovala jen jediná věc. Putovali cestou z města Giran do města Oren a poblíž této chatrče je zastihl soumrak. Vzájemně se neznali, ale večer byl dlouhý a ač byli cestou znaveni odložili spánek na pozdější hodinu, aby si mohli vyslechnout příběhy těch druhých, jak tomu bývá zvykem.
U společného ohně vyprávěl svůj příběh světlovlasý elf, který se představil jako Numviell - válečník a bard. Bylo znát, že je z urozeného a bohatého rodu, ale tady si hrál na tuláka. Chtělpoznat „obyčejný“ život, aby se stal námětem jeho písní. Vyprávěl zpěvně, ale bylo znát, že jeho příběhem ostatní opovrhují.
Druhou osobou byla léčitelka Brena. Její příběh byl plný tragédie a sebeobětování. Nebyl ve verších, ale dojal.
Temný elf Amarch byl válečným veteránem. Velel dvěma oddílům, ale oba byly zmasakrovány. Z jeho postoje a pohybů jsem vyčetl, že to nebylo jeho schopností velet. To spíš jeho schopnost přežít i v nejtěžší řeži a proti značné přesile byla obdivuhodná.
Čtvrtým byl trpaslík. Kdybych neviděl jeho vousy až po pás, myslel bych si, že trpaslíkem není. Trpaslíci které jsem znal byli výřeční, až v uších zaléhalo. Nabízeli své zboží třeba uprostřed cesty. Kupovali a prodávali. Chovali se hlučně. Tento byl velmi tichý. Neřekl nám ani své jméno a jeho příběhbyl strohý a triviální. Jsem si jist, že tajil mnoho. Nebo se na svou minulost snažil zapomenout.
Když dovyprávěl, přihodil Amarch do ohně posledních pár kousků dřeva a pozornost všech se obrátila na mne.

„Jmenuji se Tsabo Tavoc a jsem sirotek. Mým otcem byl válečník Kian, kterého všichni nazývali Rudým Kianem.“
„Znal jsem toho muže,“ řekl Amarch, „byl to nanejvýš zdatný válečník.“
Kývl jsem na něj a pokračoval ve vyprávění.
„Jméno své matky jsem dlouho neznal. Mé nejzazší vzpomínky jsou ze sirotčince na Talking Islandu. Tamní kněží byli velmi prozíraví a všechny se snažili naučit alespoň trivium. Když jsem se ukázal talentovaným žákem, začali mě učit knězem. Na to se ale můj talent nehodil. Tajně jsem se začal učit znalostem magie, která mne velmi přitahovala. Kněží na to přišli, ale nehněvali se. Sami pokračovali v mé výuce magie.
Jedné noci, když jsem tajně studoval zajímavou pasáž v zakázané knize nekromancie, vyslechl jsem rozhovor svého učitele, magistra Gillanta, nejvyššího představitele magické gildy naTalking Islandu a Magistry Mirrien, která k nám přicestovala na návštěvu z Dionu. To od nich jsem se dověděl, kdo byl mým otcem. Zatoužil jsem zjistit, kdo byla má matka. Jak už jsem se však zmínil, dlouho se mi to nedařilo.
Kouzelníkem jsem se učil rychle. Když jsem pomohl nazpět získat tři uprchlé Duchy Zrcadla,věnoval mi kouzelnickou hůlku. Líbilo se mi, jak má moc roste. Kdyžj sem ve svých dvaceti letech složil zkoušky přestal jsem být žákem a stal jsem se učněm. Konečně se mi otevřely brány světa. Než jsem do něj ale nahlédl, chtěl jsem se porozhlédnout po knihách, které mi byly nově zpřístupněny. Svazky byly těžké a jeden z nich mi spadl na nohu. Tržnárána krvácela, ale naštěstí byla blízko dívka, jenž byla mou tajnou láskou po mnoho let.
Jmenuje se Galadriel a je obdařena mocí léčivé a posilňující magie. Jako jedna z mála kněžek tohoto druhu má Galadriel také schopnost věštit. Když zhojila mou ránu, pohlédla na své ruce, nanichž ulpěla má krev. Její rysy ztuhly, oči se rozšířily a promluvilacizím hlasem.
„Tsabo Tavocu, hledáš svou matku. Její jméno bylo Falka, bojovnice a čarodějka. Její krev je tvou krví a ve svém osudu neseš dědictví jejích činů.“
Poté Galadriel omdlela. Hledal jsem v knihách zmínku o mé matce a skutečně jsem ji našel. Byla zlodějkou a rebelkou. Na její hlavu byla vypsána odměna. Byla pohromou. Nechápal jsem, jak se můj čestný otec mohl zaplést s takovou poběhlicí. Muselabýt krásná a on osamělý, že podlehl jejím svodům. Tak jako tak, byla mou matkou a můj dar magie byl jejím dědictvím.
Nejhrůznějším činem, který Falka provedla nejednou, byla masová vražda. Vyvraždila několik vesnic a všechny vypálila. Málokdo přežil, ale ti jenž měli to štěstí, dosvědčili, že jejich vesnice lehla popelem, aniž by Falka použilajedinou pochodeň.
Dlouho jsem studoval umění magie a do posledníchvíle jsem nebyl rozhodnut, zdali mě láká více magie smrti, nebosamotná čistá magická energie, jenž se v mých rukách měnila vevšespalující žár. Dědictví mé krve však nakonec převládlo a stal jsemse Čarodějem.
Miluju magii ohně. Rád se mazlím s plameny. Pach spálených vlasů a doutnajícího masa je pro mne vůní, jíž neodolám. Miluju pocit, jak z mých dlaní šlehají plameny. Pohled do očí toho, na nějž se řítí žár mé magie. Umím i jiná kouzla, ale oheň je mou vášní.

Vočích mých posluchačů se zračila ostražitost a obavy. Já ale stáles ledoval plameny ohně uvnitř našeho kruhu. V ohništi už nebyl ani malýkousek dřeva. Jen popel. A na tom popelu vesele tančily plameny.