Na obloze zrovna panovala podzimní noc. Měsíc v úplňku. Ve vzduchu mírný chlad. Čas byl naplněn magií. Miluji takový čas. Tuhle roční i noční dobu. To se vždy rád procházím po pustině a vnímám jak mým tělem proudí Moc, naplněná žárem ohně. Jmenuji se Tsabo Tavoc a jsem čaroděj. Vládce nejžhavějšího z živlů.
Té noci jsem cítil obzvláště silné napětí. Měsíc v úplňku zářil a já měl touhu pálit města. V uších mi zněla Magie, ale po chvíli jsem si uvědomil, že to není jen ona. Byl to libý zpěv. *Možná nějaká víla*, řekl jsem si. *Magické stvoření*.
Vydal jsem se po tom hlase, až jsem nalezl pramen potoka a u něj na skále seděla polonahá elfka s tmavou kůží a máčela si ve vodě konečky prstů. Její zpěv byl okouzlující. I když jsem nerozuměl slovům, přenášel mne do magického světa plného bájí a legend. V těch legendách, viděl jsem i sebe. Opěvovaného. Oslavovaného. S NÍ po boku.
Přistoupil jsem blíž a oslovil ji: „Vílo.“
Pohlédla na mne a usmála se, ale dál skoro neznatelně pootevírala ústa a já v uších slyšel její vysoký hlas, jenž se neomylně vrýval do mysli i do duše.
„Jsi víla, nebo jen sen?“
„Je to polonahá elfka, blbče!“ ozvalo se něco velice nelibozvučného. Otočil jsem se a spatřil…orka. Stál tam zelený potetovaný svalovec a urážel mě do blbců, zrovna když hovořím s tak eternálním stvořením.
„Zmiz, otrapo,“ odbyl jsem ho šeptem, abych ji nevyplašil, ale on pokračoval ve svém řvaní.
„Ty zmiz! Já tu byl první! Tohle bude moje buchta!“
„Zmiz, povídám,“ zvolil jsem i já mocný hlas, v domnění, že se zalekne, ale bylo to spíš naivní gesto.
Elfka nám do toho vstoupila svým zpěvem. Tiše se vkradla do našich myslí. Měl jsem v hlavě jedinou myšlenku. Její myšlenku. *Kdo z vás dvou zabije toho druhého, vyhraje*
„Jaké je tvé jméno, paní?“ zeptal jsem se jí s gestem rytíře.
*Atalya* znělo mou hlavou. Sklonil jsem se k ní a ucítil její letmý polibek na tváři. V tu chvíli se ve mně vzedmula moc. Cítil jsem se plně soustředěný a chráněný jejím požehnáním. Odstoupil jsem několik kroků od místa kde seděla ona.
„Pojď dál, příšero! Nechci aby tvé vnitřnosti potřísnily závoj mé paní.“ Když jsem se ale otočil, uviděl jsem, jak i jeho líbá na tvář. Jeho grimasa se zkřivila do zuřivého a nelítostného gesta. Zaťal ruce v pěsti, ale nebyly to pěsti co se lesklo v měsíčním svitu. Byly to kovové drápy.
„Jmenuju se Drummar!“ vykřikla ta obluda.
„No a co?“
„Jen abys věděl, kdo bude posledním, koho v životě uvidíš.“
„Tsabo Tavoc,“ odvětil jsem se zlým úsměvem a až příliš decentní úklonou.
Pobavilo ho to a vyprovokovalo. Ukrutnou rychlostí vyrazil ke mně. Trochu mě překvapil, ale já ihned začal formovat své nejoblíbenější kouzlo. Plné ohně a spalujícího žáru. Byl už skoro u mne, když z mých rukou vyšlehly plameny. Ve vzduchu zasmrdělo spálené maso. Kouzlo jej zpomalilo, ale nedokázalo jej zcela zastavit. Drápy se mi zakously do rukou a tíha jeho těla mne povalila. Ale také on už zaútočil jen ze setrvačnosti, a tak jsme oba skončili na zemi sraženi na kolena krutou bolestí.
Na nohy jsem se postavil první já. On, v poloze na čtyřech, mi pohlédl krutě do očí. Rány na pažích mě pálily a silně krvácely. Nemohl jsem je donutit, aby se zdvihly v magickém gestu. Neměl jsem na vybranou. Kdyby se zdvihl, skolil by mne. Pohlédl jsem mu hluboko do očí a s úlevou poznal, že usíná. Musel jsem hodně vzpomínat. Šel jsem daleko do minulosti. Až na magickou akademii. Ale nakonec jsem se rozpomněl a použil málo náročné léčivé kouzlo. Rány se zatáhly. Přestože stále bolely, mohl jsem kouzlit. Odběhl jsem od ně do bezpečné vzdálenosti a začal sesílat řadu kouzel. Vložil jsem tíhu na jeho nohy, pokusil jsem se odstranit jeho požehnání, do jeho těla jsem vložil magické uhlíky, které posílí účinek mnou sesílaných ohnivých kouzel. Pak se mi v dlaních opět rozhořela moc plamenů. Mocné kouzlo dopadlo na jeho bezvládné tělo. Avšak přežil. Probral se a nabíraje sil neznámo odkud, vyrazil proti mně. Zachvátila mne panika. Soupeř jakého jsem dosud nepoznal. Formoval jsem další kouzlo plné ohně. Nezastavilo ho. Další plameny se tříštily o jeho kůži. Smrad spáleného masa byl čím dál silnější, ale můj soupeř se neodvratně blížil. Už jen pár kroků scházelo a mohl mne zasáhnout smrtelnou ranou do srdce, nebo do krku. Mou nadějí bylo, že já zasadím ránu jako první a ta rána bude definitivní. Nebyl čas pěstovat sílu plamenů. Udeřil jsem magickým výbojem. Rychlým a silným. I když bez plamenů. Jeho tělo vybuchlo v dešti vnitřností, cárů masa a úlomků kostí. Úplně mi zničil vycházkovou tuniku.
Pak jsem se rozpomněl, kvůli čemu jsem ho vůbec zabil. Kvůli komu jsem dal svůj život v sázku. Otočil jsem se k elfce, ale zahlédl jsem jen její obrys mizící v záři teleportu. Objímala se v něm s nějakým elfem.