Venku už byla noc. Chladná a větrná, jak už to na konci podzimu bývá.Chatrčí se ale linulo teplo z plamenů ohně. Kolem ohně sedělo pět postav, které spojovala jen jediná věc. Putovali cestou z města Giran do města Oren a poblíž této chatrče je zastihl soumrak. Vzájemně se neznali, ale večer byl dlouhý a ač byli cestou znaveni odložili spánek na pozdější hodinu, aby si mohli vyslechnout příběhy těch druhých, jak tomu bývá zvykem.
U společného ohně vyprávěl svůj příběh světlovlasý elf, který se představil jako Numviell - válečník a bard. Bylo znát, že je z urozeného a bohatého rodu, ale tady si hrál na tuláka. Chtělpoznat „obyčejný“ život, aby se stal námětem jeho písní. Vyprávěl zpěvně, ale bylo znát, že jeho příběhem ostatní opovrhují.
Druhou osobou byla léčitelka Brena. Její příběh byl plný tragédie a sebeobětování. Nebyl ve verších, ale dojal.
Temný elf Amarch byl válečným veteránem. Velel dvěma oddílům, ale oba byly zmasakrovány. Z jeho postoje a pohybů jsem vyčetl, že to nebylo jeho schopností velet. To spíš jeho schopnost přežít i v nejtěžší řeži a proti značné přesile byla obdivuhodná.
Čtvrtým byl trpaslík. Kdybych neviděl jeho vousy až po pás, myslel bych si, že trpaslíkem není. Trpaslíci které jsem znal byli výřeční, až v uších zaléhalo. Nabízeli své zboží třeba uprostřed cesty. Kupovali a prodávali. Chovali se hlučně. Tento byl velmi tichý. Neřekl nám ani své jméno a jeho příběhbyl strohý a triviální. Jsem si jist, že tajil mnoho. Nebo se na svou minulost snažil zapomenout.
Když dovyprávěl, přihodil Amarch do ohně posledních pár kousků dřeva a pozornost všech se obrátila na mne.

„Jmenuji se Tsabo Tavoc a jsem sirotek. Mým otcem byl válečník Kian, kterého všichni nazývali Rudým Kianem.“
„Znal jsem toho muže,“ řekl Amarch, „byl to nanejvýš zdatný válečník.“
Kývl jsem na něj a pokračoval ve vyprávění.
„Jméno své matky jsem dlouho neznal. Mé nejzazší vzpomínky jsou ze sirotčince na Talking Islandu. Tamní kněží byli velmi prozíraví a všechny se snažili naučit alespoň trivium. Když jsem se ukázal talentovaným žákem, začali mě učit knězem. Na to se ale můj talent nehodil. Tajně jsem se začal učit znalostem magie, která mne velmi přitahovala. Kněží na to přišli, ale nehněvali se. Sami pokračovali v mé výuce magie.
Jedné noci, když jsem tajně studoval zajímavou pasáž v zakázané knize nekromancie, vyslechl jsem rozhovor svého učitele, magistra Gillanta, nejvyššího představitele magické gildy naTalking Islandu a Magistry Mirrien, která k nám přicestovala na návštěvu z Dionu. To od nich jsem se dověděl, kdo byl mým otcem. Zatoužil jsem zjistit, kdo byla má matka. Jak už jsem se však zmínil, dlouho se mi to nedařilo.
Kouzelníkem jsem se učil rychle. Když jsem pomohl nazpět získat tři uprchlé Duchy Zrcadla,věnoval mi kouzelnickou hůlku. Líbilo se mi, jak má moc roste. Kdyžj sem ve svých dvaceti letech složil zkoušky přestal jsem být žákem a stal jsem se učněm. Konečně se mi otevřely brány světa. Než jsem do něj ale nahlédl, chtěl jsem se porozhlédnout po knihách, které mi byly nově zpřístupněny. Svazky byly těžké a jeden z nich mi spadl na nohu. Tržnárána krvácela, ale naštěstí byla blízko dívka, jenž byla mou tajnou láskou po mnoho let.
Jmenuje se Galadriel a je obdařena mocí léčivé a posilňující magie. Jako jedna z mála kněžek tohoto druhu má Galadriel také schopnost věštit. Když zhojila mou ránu, pohlédla na své ruce, nanichž ulpěla má krev. Její rysy ztuhly, oči se rozšířily a promluvilacizím hlasem.
„Tsabo Tavocu, hledáš svou matku. Její jméno bylo Falka, bojovnice a čarodějka. Její krev je tvou krví a ve svém osudu neseš dědictví jejích činů.“
Poté Galadriel omdlela. Hledal jsem v knihách zmínku o mé matce a skutečně jsem ji našel. Byla zlodějkou a rebelkou. Na její hlavu byla vypsána odměna. Byla pohromou. Nechápal jsem, jak se můj čestný otec mohl zaplést s takovou poběhlicí. Muselabýt krásná a on osamělý, že podlehl jejím svodům. Tak jako tak, byla mou matkou a můj dar magie byl jejím dědictvím.
Nejhrůznějším činem, který Falka provedla nejednou, byla masová vražda. Vyvraždila několik vesnic a všechny vypálila. Málokdo přežil, ale ti jenž měli to štěstí, dosvědčili, že jejich vesnice lehla popelem, aniž by Falka použilajedinou pochodeň.
Dlouho jsem studoval umění magie a do posledníchvíle jsem nebyl rozhodnut, zdali mě láká více magie smrti, nebosamotná čistá magická energie, jenž se v mých rukách měnila vevšespalující žár. Dědictví mé krve však nakonec převládlo a stal jsemse Čarodějem.
Miluju magii ohně. Rád se mazlím s plameny. Pach spálených vlasů a doutnajícího masa je pro mne vůní, jíž neodolám. Miluju pocit, jak z mých dlaní šlehají plameny. Pohled do očí toho, na nějž se řítí žár mé magie. Umím i jiná kouzla, ale oheň je mou vášní.

Vočích mých posluchačů se zračila ostražitost a obavy. Já ale stáles ledoval plameny ohně uvnitř našeho kruhu. V ohništi už nebyl ani malýkousek dřeva. Jen popel. A na tom popelu vesele tančily plameny.