...OSUD...

Rozhodla jsem se,že konečně napíšu co všechno se stalo za jeden krátký rok. Ze začátku jsem ovšem měla strach jestli to zvládnu, ale pak jsem si řekla „ano, nějak se to svět musí přece dozvědět!“

Ikdyž je to dávno, vzpomínám si na každý okamžik,stále nedokážu zapomenout...

Tenkrát bylo 28.6.2005 a ještě před rokem a půl bych nikdy neřekla čím vším si projdu.

Kdysi jsem byla patnáctiletá praštěná holka, která se pořád chtěla zabíjet. Nikdy to nebylo bezdůvodně,důvod se totiž vždycky najde. Jenže pak jsem poznala kluka, kterými ze začátku připadal nudný, ale za pár dní jsem ho viděla z jiné stránky.

V pondělí 26. 4. 2004 jsme spolu začali chodit. Dávala jsem tomu vztahu maximálně měsíc... když tak vzpomínám na to jaká jsem byla tenkrát a jaká jsem dnes,docela ráda bych se do té doby vrátila. Vím,že to ale nejde a proto té, které bylo tenkrát patnáct bude zanedlouho 17.

Bylo to jako pohádka... jen já a on, naši přátelé,doma žádné problémy, škola taky v pohodě a jeho rodiče? Prostě paráda..

Tenhle život mi mohl kdokoliv zavidět... Uběhlo prvních pár měsíců, naše poprvé, náš první rozchod, návštěva babičky, můj první piercing a vůbec... myslela jsem, že mi to štěstí nikdo nezničí..Pak se ale blížil konec letních prázdnin a jeho odvezli do frýdecké nemocnice, z té ho převezli do Ostravy na infenční. Co řekli mě? „Infekční mononukleóza.“

To mi teda pomohli, že tomu fakt rozumím. Probrečela jsem pět dní  a pořád si říkala: „Nemám šanci přežít to, byla jsem s ním dnem i nocí a teď ho neuvidím minimálně 14 dní...“

Všechny ty dny mi pomáhali mí přátelé, alespoň,že jsem tenkrát ještě nějaké měla. Přes všechno co se stalo, jsme se milovali a bylo všechno v pořádku.

1.září nastoupil do třeťáku a já do prváku v oboru„kadeřník,“ jeho tatínek mi začal říkat„naše malá kadeřnice“ a já byla tak šťastná.Konečně mi i začal noční život, máma mu věřila a tak mě začala pouštět na akce. Ubíhaly měsíce a my se začali hadát, dodnes nevím proč,ale bylo to tak. 21.ledna roku 05 jsem se rozešli podruhé, moc sem nevěřila,že se vrátí, ale všichni mi říkali vy jste si souzení vrátí se dej tomu maximálně týden. Trvalo to jeden den...pak jsem si nechala propíchnout jazyk, oslavili jsme valentýna, později i můj svátek a narozeniny...šesnáctiny a naposledy se spolu vyspali.

Byla to sázka nebo spíš dohoda „do mých 17 let bez sexu!“

Jenže tona še poslední mi bylo osudné. Ve škole si všichni mysleli, že jsem nemocná, dokonce i má máma žila v domění, že mám zažívací potíže. Jen já jediná věděla, že to všechno způsobuje jeden malý živůtek, který ve mně každým dnem roste.

Po víkendu, který jsem strávila u babičky na Slovensku, jsem už jen čekala na to kdy spolu budeme sami, abych muto mohla říct. V pondělí jsme byli s jeho kámošem a v úterý 19. 4. 2005 jsem byla odhodlaná... až přijde půjdeme se projít a já mu to řeknu. Jenže mi začalo být opět zle, tak jsem zůstala doma.

Odpoledne se stavil, ale místo toho abych mu řekla co nás čeká za necelých 9 měsíců, tak on vytáhl z batohu všechny mé věci a oznámíl mi, že se semnou rozchází. Už jsem neměla chuť mu to říct a vlastně ani sílu, nemohla jsem nešlo to. Vím, že sem potrat vždycky odmítala, ale teď jsem neměla jinou možnost,bez něj to dítě prostě nechci.

Začala jsem přemýšlet, kde sehnat peníze, pak mě napadlo,že ségra má ve skříni schovaných pártisíc a poukázky na nákup do hypernovy. Vzala jsem 4 tisíce a pár kuponových šeků. Nejdřív si nakoupila vlasovou kosmetiku těch nejlepších značek,piercingy, kalhoty,.. tekrát toho bylo moc, už si na všechno ani nevzpomínám, je jen jedna věc na kterou nezapomenu, to nejmenší a nejcennější.. oranžovobílýdudlík, který se semtam oběví i na mých klíčích.

Měla jsem to promyšlené, v hlavě jsem si uspořádala coudělám pokud na to segra příjde, ikdyž bych samozřejmě byla radši kdyby se na to nepřišlo, už tak mě děptalo, že jdu na potrat, ale uklidňovala jsem se slovy: „BUDETO TAK LEPŠÍ!“ Jenže jsem měla výčitky svědomí,vzpomínala na to jak sme to dítě s Kubou chtěli a teďho jdu dát pryč, nikdy neuvidím jeho úsměv,nikdy neuvidím moje miminko... mám/nemám...

Šla jsem tam... Ten výškrab bolel jak prase, slušněji to vyslovit nejde, šílela jsem a až když bylo pozdě jsem si uvědomila,jakou dělam blbost.

Mamce jsem tekrát řekla, že jedeme s bandou na víkend nachatu a po víkendu kdy mi dávaly sestřičky víc antidepresív než jídla mě doma čekalo něco na co jsem fakt neměla náladu...Křik.. ztratily se peníze..zapírala jsem ale ne dlouho, neměla jsem na to sílu.

Tak máma chtěla ať jí napíšu co všechno jsem si za ty peníze koupila. Napsala jsem jí všechno, krom 3 tisíc adudliku. Nemohla jsem, nešlo to. To by stejně nepochopili..

Začala jsem po měsíci chodit s jedním klukem, ale byl jen další jizvou na srdíčku. Myslela jsem, že mu můžu věřit, ale právě toho on sprostě využil. Vzal mě k sobědomů, tam do mě nalil nějaký alkohol, přivedl mě do pokoje, kde mě začal prosit ať se s ním vyspím.Začala jsem mu říkat o sázce (potrat jsem měla vplánu utajit). Řekl mi, že ho žádná sázka nezajímá a jak já stále říkalaNE, NE A NE tak on ještě vic dotěrně prosil. Pak mi řekl, že pokud mu nedám tak si vezme sám. Usmála jsem sea řekla si: „je to přece můj kluk tohle by neudělal...“ až vtu chvíli mi došlo... „jsme tady sami, nikdo mi nepomůže,můžu si křičet jak chci.. nikdo mě neuslyší. Jen mé srdíčko tohle přujmout pořád nechtělo a pořád opakovalo... „Je to můj kluk, ne tohle neudělá..“Bohužel sem byla až moc velká naivka.

UDĚLAL TO!!! Sílu naproti mně měl, tak nebylo těžké tu naivku svléct a surově se s ní vyspat.

On si toužíval a já trpěla. Jeho slast a má bolest,jeho úsměv a mé slzy. Bylo to krátké ale já měla pocit jakoby to byla celá věčnost. Nakonec ještě ta jeho drzost, kdy se mě zeptal: „Líbilo?“

NE,NELÍBILO!!! Tohle už jsem mu ale nikdy neřekla, od toho dne jsme se neviděli týden a pak se rozešli, ten rozchod bylo to nejlepší co se mohlo stát. Teď jsou na mém srdíčku tři největší jizvičky, ty nejhorší vzpomínky. Mé malé nenarozené, Kuba (neboThief jak jsem mu jako všichni říkala) a ten hajzl co měznásilnil. Je těžké vidět kočárky, miminka nebo ty šťastné maminky.

Byla jsem hloupá ale nemohla jsem jinak. Bohužel tenkrát ne!

Je 30.listopadu 2005 a já tak přemýšlím.. stáli mi ti kluci vůbec za to?

Teď bych byla v osmém měsíci a kolem Vánoc se to mělo narodit. Chtěla bych se vrátit na těch 15 let, ale nejde to a proto mě za necelé 4 měsíce bude 17...

Když sem tohle psala doufala jsem,že až se jednou odhodlám to někde zveřejnit, budu už šťastně vdaná alespoň s jedním dítětem...

Kdo mězná ten ví, že vdaná sice nejsem,ale Honzík je báječný přítel, jen to miminko se stále nedaří...snad to bude v pořádku....stále doufám ...