Duše (Poezie)
Stál na okraji propasti
necítil v srdci strach a obavy
z minulosti a budoucnosti
obdivoval hvězdnou oblohu
nespočetná světýlka naděje
nebeský pastýř zářil jako maják
pro všechny zbloudilé duše
Večernice se měnila v Jitřenku
neviditelná ruka ukradla drahokamy
nasypala je do vlasů
Sluneční princezně
která se právě probouzela ze spánku
Rozhodl se že chce létat
být svobodný
a udělal krok dopředu
padal nekonečnou temnotou
kvílivý nářek větru
vzpomínky se roztříštily
na hvězdný prach
který sype Sandman do očí
snílkům, dětem a bláznům
dospělí již na sny nemají čas
ztrácejí se v přítomnosti
nosím černý závoj
a černé peří křídel se třpytí ve světle svic
Padal věčnost
tisíc let jeden den jednu vteřinu
celé své bytí
zaprodal
za hudbu lásku a slzu
křišťálově čistá slza
se vyvažuje zlatem drahými kameny a lidským životem
dopadl na dno
rozbité sklo mu křupalo pod nohama
leželi tu andělé se zlámanými křídly
jedním dechem prosili Boha o odpuštění
a druhým ho proklínali
byl jako oni a přec byl jiný
byl poušť bez písku bílá růže bez trnů a píseň beze slov
Ztratil sám sebe
svá bílá křídla
svou nevinnost
byl raněn
zůstala jen rudá krev na bílé růži
zvedni ruce k nebi
a chyť paprsek světla do dlaní
klam a lež
získej zpět duši
to jediná je věčná a neměnná
jdi spát
jen na chvíli zavři oči
a noční motýl
tesknivý zvuk houslí
a tlukot lidského srdce
tě probudí a má křídla tě ochrání
dítě smutku a bolesti
počkám na tebe
do konce světa
a pak už nebude nic
jen ty a já
Navěky