Chladné ráno

Dnešní chladné slunce ranní

prosviť mi můj den.

Mám tu totiž to nutkání,

že musím jít ven.

Rád bych zašel na ta místa,

kde lépe mi bývá.

Jenom jedním buď si jista.

Sám, se člověk skrývá.

Ve dvou pojďme spolu tam.

Chytnu Tě kolem pasu.

Pro ten pocit, který znám,

dotknu se Tvých vlasů.

Jemnou pleť na Tvé tváři,

pohladím svou dlaní.

Oči se Ti hned rozzáří.

Rty prozradí přání.

   Chuť Ti říct

„Táhni kam chceš“

Mám chuť Ti říct.

V lecčem nám lžeš.

To dobře víš.

Tohle dost často

Řek bych Ti rád.

Mám o Tě starost,

Kde budeš spát.

Jak jednou odejdeš.

Jistý si jsem.

Už nikdy nenajdeš,

Cestu k nám sem.

Každičký plán

Se zatím zhatil.

Nechci si připustit,

Že jsem Tě ztratil.

Že vše je pryč

To já teď vím.

Nechceš mě už.

Ale co s tím?

Sama Ty nevíš

co bude dál

Nechápeš stále

 co život Ti vzal

Život nic nevzal

 sama jsi ztratila.

Dva blízké lid,

 které jsi zranila.

Stáří

Starý muž stojíc pod hvězdami

kouká k nebi a přemítá.

Jak šel život a kdo je s námi.

Na staré časy vzpomíná.

Vybaví se mu různé věci.

Vždyť to není jenom pár dní.

Celé bytí to stálo přeci.

Za všechny prachy, parádní.

Stojí tam tak a v lunu zírá.

Studené světlo které znal.

To světlo mu moc připomíná.

Chlad očí, které miloval.

Připomíná mu to tu dobu.

Kdy srdce jí chtěl rozehřát.

Chtěl ji říct: "Dál s Tebou budu.

Co víc bych si moh jenom přát".

Tenhle okamžik jeho těžký

stále ho tíží jako stín.

Dál pak musel jít jenom pěšky.

Pronásledoval ho jen splín.

Konec bývá často smutný.

Ale všechno radost vyrovná.

Za šťastná léta, to je jistý.

Co byla ta s ním spokojná.

Následoval však úsek temný.

To, když rozhodla se odejít.

Stejně však dál ji zůstal věrný.

Měl totiž důvod pro co žít.

Ten důvod bylo jejich dítě,

které mu stálo po boku.

Je to člověk co nezradí tě.

Po celý život, sto roků.

Dneska i z ní je velká žena.

V lecčem je matce podobná.

I ona v sobě však nosí.

Bolest jíž se nic nevyrovná.

Kouká na otce co k nebi zírá.

Osuší slzy, pak ho obejme.

"Tati láska ta neumírá,

ta na věky tu s námi je"

Čtyřlístek

Tenhleten čtyřlístek

odemne přijmi.

Jen pro Tvé štěstí je

v tom jsem upřimný.

Upřimně štěstíčka

přeju Ti dost.

I když v životě Tvém

byl jsem jen host.

Až Ty se rozhodneš

k ráznému kroku.

Rádi Ti s dcerou

budem stát po boku.

Jestli se rozhodneš

vykročit sama.

Neskrývám bude to

pro oba rána.

I v tomto případě

miláčku náš.

Vždy velkou podoru

v nás tady máš.

Snad Tvoje štěstíčko

Ti za to stojí.

Vyrovná zármutek,

který nás bolí.

Poděkování všem

     Dneska jsem se rozhodl místo básniček napsat něco, co bych byl rád, aby se stalo poděkováním všem lidem, kteří se mi tady na chatu ujali. Bylo to ve chvíli, kdy jsem byl opravdu psychicky hodně na dně.

     Je to asi měsíc a půl co jsem se cítil hrozně sám a řekl si, že půjdu ukrátit čas na chat.  Hned první místnost do které jsem vstoupil byla 25 let až 40 a dneska vím, že to bylo asi to nejlepší, co jsem mohl udělat. Potkal jsem zde partu lidí, kteří se sem chodí bavit, kteří tu třeba jako já zahánějí samotu a smutek. Přesto to není místo kde by na člověka padala nějaká deprese. Je to, aspoň pro mě, místo, kde se sejdu s lidmi, ktřeří se rádi baví, kteří když vidí, že člověku není zrovna do juchání, umí poradit, podržet a nenechají nikoho padnout až na dno. A tak se zachovali i ke mně. Nebudu tady psát jmenovitě, protože při své skleróze bych na někoho zapomněl. Myslím, že každý ten človíček ví o kom píšu.

     Vím nebylo to se mnou lehký. Nějak jsem si vůbec nedovedl představit jak mám jít dál a často jsem tomu všemu podléhal, ale slibuju, s tím je konec. Tady by bylo na místě vyseknout poklonu, těm lidem, kteří si se mnou dali tu práci a probudili mě a kteří mi věřili, že nejsem takovej depkyn, jak jsem se chvílema jevil. Našel jsem tu prostě přátele. Ano můžu říct přátele, protože ti lidé tady se tak chovají. Pohladí, poradí, ale taky vás nakopou do zadku, pokud není zbytí.

     Tak a teď bych se chtěl nejdříve obrátit k mužké polovině stálých chatařů. Kluci myslím, že ač jsme každý z jiného koutku republiky a někdy dokonce i z jiných zemí, jsme různých věkových kategorií,  dokážu si představit, že bych si s váma vyrazil na pivo nebo na sklenku a že bychom si měli co říci a ten tah by byl dlouhý a určitě ne nudný.  Je fajn prostě sem přijít a bavit se. Mluvit o životě, ženskejch, sportu, zálibách a prostě o všem co přijde na přetřes.

     Teď chci pár slov věnovat něžné polovičce všech přítomných. Jak jsem se tak naučil nazývat to „patrasovo stádečko“. Holky jste vážně ozdobou tohodle virtuálního světa. Každá z vás je originál. Jsou tu ďáblice i andělé u některých se to spojilo v jedné osobě, ale o tom ten život je. Hodně z vás sem chodí ze stejného důvodu jako já. Nechce být po večerech a nocích tak samo. Ale věřím, že je jen otázkou času, kdy svojí samotu vyženete někým milým. U většiny z vás nechápu, proč samotné jste. Kolem vás musí být jen slepí chlapi. Děkuju vám za přízeň, kterou mi dáváte dost často najevo. Věřte, že je to moc příjemné i když si někdy myslíte, že to já dostatečně neoceňuji, ale nebojte vnímám to.

     No to jsem se zase rozpovídal, ale jak už jste si všichni všimli, málomluvnost není mým problémem, spíš naopak. Na závěr bych chtěl krom stálých správců , poděkovat ještě dvěma lidem. Jaký div, obě to jsou ženy. Ale jsou to holky, které pro mne asi udělaly něco navíc. Vím, že se poznají, tak zase nejmenuju. Jedna se stala mým andělem strážným, řekla něco, co se začíná naplňovat. Musím říct, že přesně věděla o čem mluví, protože asi podobnou situaci, kterou jsem prožíval já měla už za sebou a byla prostě už dál, přenesla se přes tyhle stavy co se mnou tak cvičily. I když jako chlap to nerad říkám, ale měla jsi pravdu. Něco moc hezkýho skončilo, bolí to, ale neskončil život. Ten se musí žít dál, nesmí se jen přežívat. Děkuju.  Ty nejen, že jako anděl vypadáš, Ty jím jsi uvnitř a já jsem rád, že jsi sestoupila ke mně. Druhá osoba, které bych chtěl poděkovat je někdo, kdo mi svým příkladem ukázal cestu. Svojí vnitřní silou mě inspiroval. Nebyla to slova ale byla jsi to Ty, co mě přesvědčilo, že musím jít dál.  Setkání s tebou bylo pro mne asi zlomové. Uvědomil jsem si spoustu věcí. Na to Ti stačilo pár hodin. Hodně věcí jsme si řekli. Poslouchala jsi mě a já zase Tebe. Sama jsi pak řekla, že nechápeš, jak jsi dokázala říct tolik věcí člověku, kterého znáš tak krátce. Potřebovala jsi to někomu říct, asi jako já potřeboval mluvit s někým jako jsi Ty. I když jsem na naší schůzku šel se smíšenými pocit, teď jsem šťastný, že jsi mě vytáhla z mé ulity. Vedle Tebe jsem si uvědomil, že i když se stále ještě bojím ženský uvěřit, Tobě jsem zase věřil a cítil se jako muž vedle ženy, jako vedle někoho, koho se nemusím bát, komu bych dokázal věřit. Bylo to fajn. Když jsi dokázala tak rychle zahnat moje pochybnosti o tom jestli má cenu jít dál. Vím, že má. Jak jsem Ti řekl i když jsi na první pohled strašně křehká bytost, jsi živel s vnitřní energií, kterýmu by tuhle sílu mohl závidět kdejaký dvoumetrový a stopadesátikilový chlap. Navíc tu svou sílu dokážeš předávat jiným a to je dar. Takže já jdu dál, ne jako troska, ale jako normální chlap se vztyčenou hlavou a je to hlavně Tvoje zásluha. Tebe prosím o jedno, pojď taky do všeho naplno, jinak to totiž neumíš a bojuj i když život je často nespravedlivej.

     Tak a lidičky tohle je všechno co jsem vám chtěl říct.možná to někdo bude brát jako spoustu planejch slov, ale píšu to od srdce a k srdcím všech kteří mi pomohli. Díky Váš Petr

Podzimní den

autor: MardockP

korekce: patras

Začal nám podzim
s ním chladná rána
najde se ta,
co by se mnou tu stála?

V studeném slunci,
deštivých dnech,
držela mou ruku,
tajila dech.

"Ráda Tě mám"
řekla by pohledem
"pojďme teď spolu
to přeci dovedem."

Teď jenom Ty a já
dotyky rukou,
taky dvě srdíčka
co spolu tu tlukou.

Dlaň by jsi vložila
svou do té mojí.
Polibkem stvrdila,
že láska nás pojí.

Slova jsou zbytečná,
nelžou Tvé oči.
Přišla zase láska
Svět se mi točí.

Je to jen představa,
možná můj sen,
že takhle mi začne
podzimní den.

Curiculum vitae

Býval jsem lehkovážný kluk

Co neznal lásky cenu.

Holek jsem míval jak much.

Jen jsem neměl ženu.

Žil jsem život zábavný.

Uvnitř jsem však prázdný byl.

Pak jsem jí potkal, náramný.

Měl jsem pro koho bych žil.

Nechtěla mě, jaký div.

Nevěřila v upřimnost mou.

Řekla mi, že co jsem živ.

Mívám tu jen pověst zlou.

Dva roky já se snažil,

Zmizela v života víru.

Pak mnoho flirtů jsem zažil,

Měl dál po ní v srdci díru.

Pětkrát tak dlouho světem bloudil,

Hledal čím bych jí nahradil.

Každý kolem mne za to soudil,

Říkal mi abych zase žil.

Začal jsem s ženou krásnou,milou,

Která lásku ve mně rozžala.

Mnoho let byla tou mou silou,

Teď mě však velmi zklamala.

Copak mám ve své dlani psáno,

Že lásky mé odemne prchají.

Chci mít rád,mám snad na to právo.

Snad oči mé tohle zatají.

Nechci teď aby každý věděl,

Že láska mi chybí moc.

Kde najdu jí a dostanu příděl

A brzy skončí temná noc.