Po roce a měsíci zase zpět. Terezka roste jako z vody, a náš život už se ubírá úplně jiným směrem, jak jsem si původně myslela. Ten kdo chce z tohoto vztahu odejít jsem já. Ale vůbec to nemám jednoduchý, protože mám mimčo, a kvůli jinému chlapovi bych se jí nikdy v životě nevzdala, i když jsem na to v zoufalosti pomyslela. Jsem otrávená z tohohle života, chci něco nového, něco co mě konečně naplní spokojeností. Jeden říká, buď ráda že máš milujícího chlapa a druhej se mě ptá jestli to má s ním ještě vůbec cenu. Těžko říct jestli je výhoda že mě miluje nebo spíš nevýhoda. Já vlastně ani nevím, jestli tomu tak je, jestli se mnou není jen kvůli dceři či ze zvyku. Možná jemu to takhle vyhovuje, ale mě ne. Na otázku jestli to s ním má cenu vždy jednoznačně odpovím, že nemá, ale co mám dělat? Ženská na mateřský není lákavým zbožím pro žádného kluka v mém věku, či jen o něco staršího. Myšlenky typu: měla jsem počkat, mi vážně nepomáhají, protože tenkrát bych to takhle nevnímala, takže kdybych mohla vrátit čas, jako že tohle vážně neumím, byla bych dneska v té samé situaci. Jsem asi jediný člověk, který ví co chce, ale nemůže toho dosáhnout i kdyby se přetrhl, a to nechci ani žádné zázraky. Jsem prostě jen smolař, nebo si házím klacky pod nohy nevědomě sama?