Myslim, že nevim... (Já, já, já, jenom já!)
Vyšli jsme ven. Šla jsem těsně vedle něj, cítila jeho vůni, ruku měla na centimetr od té jeho. Asi 15 metrů jsme urazili úplně potichu. Pak jsem se na chvíli zastavila.
"Ježku...?"
Udělal ještě krok, než si toho všimnul, otočil se a na mne padlo jeho tázavý pohled. Čekala jsem, mebyla jsem si přímo jistá tím, co mu vlastně chci říct.
postoupil ještě kus, až byla opice na jeho hrudi jen 5 cm od mého nosu.
"Nu...?" řekl, když jsem mlčela dál. Chraplavý hlas, byl cítit alkoholem.
V tu chvíli jsem měla pocit, že se ho bojím víc než jidy. Tak jinej... On je pokaždýjinej a přece je to pořád ON. On, jenž mne neustále udivuje...
