Tma. Ticho.
Oči mi vystřelily do tmy, jako kdyby mě někdo bodl do zad. Probudila mě strašná bolest ale i zájem. Posadila jsem se na postel, abych zjístila co se stalo. Nic sem však neobjevila a bolest jako kdyby v tu chvíli zmizela. Cítila jsem jen nějaké napětí, které nademnou tiše, ale hustě poletuje. Nechala jsem rozsvícenou lampu a ještě chvíli se dívala na strop mého pokoje. Vlastně ne jen mého, ještě mého mladšího bráchy Vency. Jenže ten na rozdíl ode mě dost klidně a pravidelně oddechoval. Už už se mi zavírali zase víčka, když sem zaslechla mámu jak něco někomu šeptá. Ale co? Můj táta je přece na noční, projelo mi hlavou. V první chvíli sem si pomyslela, že už z toho věčného šmírování mé matky šílím, ale nebyla to pravda. Má matka tam opravdu sama nebyla a můj otec tam taky ale nebyl! Tiše sem se zase posadila na postel a svěsila nohy dolů. Opatrně jsem se zvedla tak, aby postel nezavrzala, nebo alespoň co nejtišeji a vydala se ke dveřím. Popadla jsem kliku, ale v tu ránu jsem zase ležela. Slyšela jsem svou matku jak naříká, vzdychá, prosí a bylo mi z toho blbě! Bylo mi blbě z mé vlastní matky!
Ani už nevím jak jsem usla, ale ráno bylo děsivé. Táta už byl doma a mlčky seděli s matkou v kuchyni a snídali. Vedle seděl i Venca a pořád tahal tátu za košili a chtěl, ať si jde s ním hrát.
,,Ahoj Sáro.“ Napřímil se otec a podal mi snídani.
,,Ahoj, tati“ To slovo „tati“ jsem zvláště zdůraznila a přitom koukla na mámu. Ta se zhrbila jako by ji někdo chtěl zmlátit.
,,Volali mi ze školy“ Řekl jen tak, jako kdyby se nic nedělo. Ale ono se dělo! Zaskočil mi kousek rohlíku, takže sem nebyla schopna ze sebe vydat ani hlásku, tak sem jen sykla.
„Co mi k tomu řekneš?“ pokračoval táta, jako by se stále nic nedělo.
Polkla jsem, nadechla se, ale on mě přerušil.
„Seš šikovná Sáro!“ Nepochopila jsem jeho slova, asi proto, že to neznělo ani trošku ironicky.
„Co..cože?“ Zakoktávala jsem se a oči jsem měla vytřeštěné na tátu, cítěla jsem to, jak na něho zírám, ale nešlo se odvrátit.
„Neřekla jsi mi, že si se zůčastnila dobrovolné akce a pomáhala ve volném čase zdobit a malovat pár obrazů pro školu!“ Říkal to s takovým nadšením, že snad v životě jsem ještě neměla to štěstí ho tak slyšet. Vědělo se o mě, že sem dobrá malířka, ale kvůli mým problémům sem od učitelů nebyla přílš žádaná. To většinou pomáhala jen Andrea nebo Lucie. Ale když mě to jednou učitelka nabídla i ona sama mi pak řekla, že mě nepoznává a je škoda, že taková nejsem i při běžném školním dni.
„Byl to jen jeden den,“ odsekla jsem smutně, jako by mi to bylo líto. A vlastně i bylo. Bylo to jiné než běžný školní den, setkala jsem se i s holkama s vyšších ročníků a také s kluky a byla při tom tak skvělá zábava a nikomu nevadilo, že já jsem teprve v prváku.
„Ale tvá matka mi nic také neřekla,“ pohlédl na ní káravě a mě se v tu chvíli zatajil dech.
„A jak bych mohla? Když mi to TVÁ dcera neřekla!“ začala sklízet nádobí ze stolu a pak někam odešla. Sklopila jsem víčka.
„Myslela jsem, že by jí to nezajímalo,“ omluvila jsem se upřímně, protože je to pravda. Mé matce bylo jedno, když se mi něco ve škole událo. Ona sama měla jen zákaldní vzdělání, takže proč by se zajímala o mě? Taťka mezi tím za mnou přišel a dal mi ruku na rameno. „Já vím, holčičko“ a políbil mě na čelo. Bylo mi fajně, ale ne dlouho, matka se zase vrátila do kuchyně a začala něco hledat.
„Co hledáš Dášo?“ Zeptal se táta s určitým zájmem.
„To tě v celku nemusí zajímat“ ulevila si máma a zase odešla.
Chvíli bylo v kuchyni ticho, takové to nepříjemné a napětí by se dalo krájet, ale potom ticho prolomila máma, když práskla venkovními dveřmi. Zase někam šla! Napadlo mě a já jsem možná věděla kam. Ale zatím jsem mlčela. Zatím je čas.
