Ms.AjulQa

   Trhla jsem sebou a netypický zvuk mě vyhnal z postele. Venca opět v klidu ležel a oddychoval. Potichu jsem otevřela dveře a všimla si menší postavy jak cosi hledá ve skříní. Máma, napadlo mě.  Vedle sebe měla černý kufr s modrými pruhy, ten dostala od táty, když jsme měli loni jet na dovolenou, cosi do něj balila a tiše plakala.
„Mami?“ Pronesla jsem klidným hlasem do šera.
Cukla sebou a rychle skříň zavřela.
„Běž spát Sáro!“ Vyjela po mě a hnala se za mnou.
„Děláš kravál, že by jsi zbudila i půlku baráku.“ Zařvala jsem na ni, čimž jsem probudila Vencu. Jeho krásné modré oči pronikly do tmy a mrzutě na mě pohlédl. Došla jsem k němu a dala mu pusu na čelo. „Spinkej Venci.“ Tak si zase lehl a spal.
Obrátila jsem se zpátky na matku. „Chceš jít? To jsi nás tu chtěla nechat? Co jsi za matku! Ani ses nás nezeptala, jestli souhlasíme a teď jen tak odcházíš! Na nic si nás nepřipravila! Proč to děláš? Proč sis tátu brala? Z lásky to určitě nebylo! Ale to tys před těmi 15 lety musela vědět! Že jo?“ Byla jsem jak rozjetý vlak, nešlo mě zastavit, i když sem věděla, že už toho bylo dost. „Ano, nepotřebuješ nás, jdeš pryč, za jiným chlapem! Zrádkyně“ práskla jsem dveřma a šla do postele.
Čekala jsem, jestli se máma ve dveřích neobjeví, ale neobjevila.
   Ráno bylo zase klidné, možná proto, že všichni ještě spali.
Šla jsem ven! Chtěla jsem a potřebovala jsem to. Únorový mráz mě pálel do tváří ale stále jsem nabírala do kroku. Nevěděla jsem kam jdu. Chtěla jsem umřít! Matka opustila své děti – ještě včera večer, slyšela jsem ji a otec nebyl ani doma. Dává přednosti před svou prací! A jestli já sem si, hloupá naivní husa myslela, že je ještě čas, tak nebyl! Právě už bylo pozdě. Došla jsem k jednomu z největších obchodních domů v Opavě. Většina obchodů ještě byla zavřena. Bylo 6 hodin ráno, venku ještě poměrně tma, ale mi život byl ukradený.
    15 let Sáro, neblázni! Neskákej! Nedělej to, jsi ještě mladá! Zkus to, co tvá matka nedokázala! Ty na to máš! Sároo..a pořád a pořád dokola ty hlasy v hlavě. Sesedla jsem si na kraj budovy a s jistotou pevného kroku zase slezla dolů. Slzy se mi kutálely přes celý obličej, byla mi zima a nebylo kde jít!
Lidi kolem neprošlo snad ani do tuctu a já sem se stále třásla zimou.  Pak prošel okolo mě mladík, tipovala bych ho na 18, víc ani ťuk. Přeměřil si mě a pomalu přišel ke mně.
„Testuješ svou otužilost?“ zavtipkoval pohledem na mé kraťasy a tenkou mikinu.
„Testuji svou trpělivost, než tě nakopu do zadku!“ Vyjelo ze mě, ale on se vůbec nenaštval, hvízdnul si spíše pro sebe a už mi podával jeho bundu.
„Pánečku, máš zmrzlé ruce.“ Podal mi jednu svou ruku, abych se o něj zachytla a mohla vstát. Ale to jsem zvládla i bez jeho pomoci.
„Odvezu Tě domů, mám tu auto.“ A pootočil hlavu směrem k modré felicii.
„Domů nee!“ Zaúpěla jsem až si zakrýval uši rucemi, na kterých měl černé rukavice.
„Vždyť se tolik toho nestalo. Vezmu tě k sobě domů.“ A už jsem jeli.
Bydlel v panelákovém domě a ani né tak daleko od mého. To jsem mu však zatajila.
Mezi tím, než donesl teplý čaj, kolébání jeho houpacího křesla a teplo domova mě uspalo. Nevím, kdy se vrátil.