Křičím, křičím, jak jen nejvíc dokážu. Slyšíš mě? Vnímáš mě? Sedím přeci vedle tebe. Téměř se tě dotýkám, vidíš mě vůbec? Já jsem tady. Pořád, a jenom pro tebe. Proč se odvracíš?

Vidíš jen sebe a svou bolest. Ale ta není ani z poloviny taková, jako moje. Děláš to schválně? Vidíš rád moje slzy? Užíváš si, když trpím? Tak proč? Je hezčí? Chytřejší? Má blond vlasy? Nebo v čem je vlastně lepší? Nechápu tě. Ona tě využívá. Byl jsi se mnou šťastný, tak kde se stala chyba?

Ty si nepamatuješ ty krásný chvíle? Už ti to vůbec nic neříká? Říkal jsi "navždy", ale proč je zrovna tohle "navždy" tak strašně krátké? Já jsem svůj slib dodržela. Já dokážu říct, že tě miluji, ale co dokážeš ty? Nevidíš mě, nevnímáš mě, neslyšíš mě…

I když v lásce jsem se topit nechala, v samotě nechci. Už to není průzračná voda se spoustou okvětních lístků krásných dní. Je to tmavá bažina vzpomínek promísenými s pocity viny a bezmoci. Velice rád do toho přimícháváš zlobu a nenávist. Ale já to nedokážu. Neumím tě nenávidět…

Kdo jsi, že mě smíš soudit? Co znamenáš, že můžeš říkat, že jsem nula? Jak se cítíš, když mne ostrým nožem bodáš do duše?

Jak, že se to jmenuje? Zrada? Pomsta? Ne… má jiné jméno. Našla bych ho v kalendáři. Proč si sakra myslíš, že ti dá víc, než já?

Zničil jsi mě a ničíš i dál. Bývala jsem silná- s tebou. Ale co jsme MY bez tebe? Jen a jenom já. A to vůbec není pěkný pocit. Říkával jsi, že láska přichází sama, ale odehnat ji můžeme jen my. Tak kdo z nás dvou to udělal? Kdo z nás je ta nula?

Jsem jako dítě, neumím se chovat, neumím se bavit, straním se lidí, nechápu věci "dospělých". Čí jsou to slova? Moje ne. Jsem jako dítě, protože se s tebou nebojím ukázat city, chovám se přirozeně a právě proto jsi mě miloval, ne? Chci být s tebou sama! Jen a jen my dva. To jsme vždycky chtěli! Nechci být dospělá, chci být ještě dítě. Co je na tom tak těžkého pochopit?

Měl jsi mě rád pro mé přednosti a miloval jsi mě pro mé chyby. Tak proč ty chyby jsou teď tak velkou překážkou v lásce?

Kousek po kousku jsem chtěla složit zpátky střepy naší minulosti, ale pořezala jsem se o ni. Ano, není to jen tvá chyba, ale mohl jsi to se mnou ustát. Jednou přijde ten den, kdy si tvoje druhé JÁ přizná chybu, i když to s kamennou tváří, která mě uvítá kdykoli tě zahlédnu, nepřiznáš.

Já jsem ta, které jsi sliboval lásku. Já jsem ta, kdo tě měla provázet naší cestou! Tak mě nenechávej na naší něhou vybudované cestičce stát samotnou- opuštěnou. Co jí nabízíš? Taky postel plnou růží? Život na mráčku? Pocity štěstí? Neplníš, jsi jako bouře. Přiběhne a člověk si myslí, že jen s tebou skončí jeho život a pak najedou… je pryč.

Sedím na studeném parapetu dřevěného okna ve starém domě. Chodívali jsme sem rádi, vzpomínáš? Hvězdy i dneska krásně vykreslují jemné obrysy a já se jen snažím rozeznat souhvězdí. To jsi uměl jen ty. Z toho, co jsi mě naučil, čtu, jak nejlépe umím.

Pode mnou se houpe tma a snoubí se se zimou. Zem pokrývá hustá mlha. Jsem jako na tom našem obláčku, ale neměl být tak tmavý, že ne? Koruna vysokého stromu na mě ve větru shazuje nahnědlé listy a já se cítím tak hrozně sama.

I v davu lidí budu sama. Budu sama pořád. Bez tebe jsem totiž sama. Nevadí mi skřípání prohnilých dveří ani tma, prostupující pokoj a mou duši. Snažím se nemyslet, neplakat, nevzpomínat…

Na zemi pohozená pěnová matrace, na které jsme tolik nocí spali- v tomhle tajemném domě. Vždycky jsem se bála, ale ty jsi mi podal ruku a já byla doma. Ano, chápeš správně. Byla jsem tu doma. Doma jsem totiž tam, kde jsi ty.

Teď už vlastním jen igelitovou tašku s věcmi, které jsem si s sebou vzala z domu rodičů. Nemůžu tam zůstávat. Všude vidím jen a jen tebe. Za okny se lesknou lampy a já vidím žár tvých očí. Na ulici projíždějí auta a já už zase cítím vítr ve vlasech a tvůj zrychlený puls. Slyším kroky a vím, že jsi to ty… nemůžu tam být! Nemůžu!

Tady jsem stále s tebou. Prokřehlé ruce spojené v pěst. Necítím slzy, necítím zimu, necítím nic. Jsem loutka, která ztratila herce. Jsem Julie, která nemá svého Romea. Jsem… nula.

Ano, máš pravdu! Jsem nula! Bez tebe nejsem nic! Nic nedovedu! Neumím se bavit a neumím poslouchat. Neumím létat a neumím žít. Jsem to jen JÁ…

Teď už můžu počítat poslední chvilky. Sleduji červenou tekutinu stékající, po mé natažené ruce, až k loktům. Je jí tolik! Tohle jsi chtěl, že jo? Já to pro tebe udělám. Já pro tebe udělám cokoli…

Chvěju se, asi zimou, možná vyčerpáním. Cítím tě, cítím tvoje obětí! Jsem tak šťastná, kéž by tohle vydrželo na věky. Chci, aby tahle chvíli byla realitou. Malátně se opírám o zeď a cítím teplo. Slyším tvůj hlas. Něco říká, nevím co. Nevnímám slova, cítím jen hlas.

Snad bych mohla otevřít oči. Ale nechci, nechci, abys mi zmizel v dálce. Buď tu se mnou! Já tě tu cítím, vím, že mě tu nenecháš.

Přeci jen pootevřu oči. Vidím tě, lásko! Jsi tady! Proč jsi tu? Zdáš se mi? Proč pláčeš? Máš nějaký důvod? Jsi tu se mnou, tak neplač a pojď se mnou na tu naší dalekou cestu.

"Kde je?" Dokážu vyřknout dvě slabiky tak tiše, však důrazně.

"Ten omyl je dávno pryč, prosím…" Hlas se ti přerušil. Proč tak zmatkuješ? Kam telefonuješ? Neodcházej! Polož ten telefon!

Ano, správně, nikam nevolej. Budeme spolu.

Přitisklé ruce mísí krev a já jsem šťastná, konečně.

Tenhle polibek bude trvat na věky, ano, bude. Protože naše věčnost právě končí. Už se mi nechce jít. Chci být tady, ale je pozdě… teď už nemůžu. Teď už dokážu vyřknout jen dvě zbytečná slova… "Miluji tě!"