První dny prázdnin se vlekly neuvěřitelně pomalu. Jeden den jako druhý. Kolem jedenácté jsem vylezla z postele, vyvenčila Renyho, najedla se, sedla k počítači, najedla se, vyvenčila Renyho, zavolala Any, najedla se a šla spát. Prostě nuda. Strašná. Aneta je s Lukášem na čundru a na mě zapomněla. Aspoň by mi ho mohla představit. Máma sedí den co den v ložnici a brečí. Ten její se ještě neozval. Občas zavolal a to máma svítila jako sluníčko. Ale od doby, co jsem se s ním pohádala, nepřišel. Vlastně je to svým způsobem dobře. Nevidím ráda, když se máma trápí, ale s ním by to měla ještě horší.

Každé odpoledne jsem sama doma. Máma dělá prodavačku v zelinářství "Janoušek" ve městě. Od té doby, co tam nastoupila, začínám mít alergii na rajčata. Okurky už taky přímo nenávidím. Máma je nosí domů po pracovní době. Prý si toho stejně nikdo nevšimne. Moje pětačtyřicetiletá máma, která vypadá (když je nalíčená) na třicet, krade v zelenině. Nechci si ani představit tu ostudu, kdyby jí někdo načapal, jak na jehlových podpatcích, v krásném a drahém oblečení s tunou make-upu na obličeji nese v igelitové tašce přezrálá rajčata a okurky, které nezaplatila.

Nejsme zrovna bohatá rodina. Jestli máme auto, tak o něm nevím. Ta plechovka, co stojí před domem, daleko nedojede. K mámě se fakt výborně hodí. Občas se máma chce blýsknout před kolegyněmi v práci a půjčí si auto z půjčovny, a tvrdí, že je naše. Ty slepice zavřou zobáky a máma je zase za "lepší".

"A co kdyby sis našla taky brigošku?" napadne Any, když jí volám, protože se šíleně nudím. No, nevím. Ale je to docela dobrej nápad. Ovšem otázkou je, kde? Plavčíka dělat můžu, když se někdo bude topit, skočím do bazénu a nezbude tam žádná voda na utopení. Nebo bych mohla třeba dělat prodavačku, jako moje máma. Taky bych něco mohla nosit domů. Ale… je mi čtrnáct! Kdo zaměstná čtrnáctiletou holku?

Markéta Marková se na mě usmívá u počítače. Dělá modelku od dvanácti let. Ale copak bych já mohla být modelka? Ne. Tak jakou práci bych mohla dělat? "A co zkusit roznášet letáky, Jani?" pokusí se máma o úsměv. No, proč ne. Nadšená nejsem, ale skočím se na to zeptat.

"Tak já se tam zítra skočím zeptat…" zahlásila jsem mamince.

"Ne, Jani. Já tě znám. Jdi tam hned, jinak tam nedojdeš nikdy. Mám jít s tebou?" Máma je někdy až moc soucitná.

"Ne, dobrý. Tak já jdu, no." Jsem trochu naštvaná, ale máma má v podstatě pravdu. Zítra bych řekla, že tam půjdu až další den a takhle pořád do kola, až do konce prázdnin.

"Come back to me baby, come because I need you…" Na cestu jsem si vzala novou mp3 a nemůžu zamezit svému zpěvu, aby se projevil. Us 5 jsou pro mě nejlepší skupina na světě. Zpívají skvěle a i výborně vypadají. Jendou bych chtěla jít na jejich koncert, ale to mi máma nedovolí, znám ji.

"Shake it to the right oohoo!" Prostě výborná písnička!

"Přejete si něco, slečno?" vykulí na mě oči malý pán s brýlemi jako popelníky a špatně uvázanou kravatou. Vypnu si mp3 a cítím se dost trapně. Zpívám docela falešně.

"Já sháním brigádu…" zkusím opatrně.

"To všichni!" rozesměje se trpaslík.

"A máte pro mě něco?" začnu už trochu ostřeji.

"No, pojďte dovnitř, podíváme se." Zvážní dědula a já ho následuji do malé kouřem zatuchlé kanceláře. Pán je asi vášnivý kuřák doutníků nebo něčeho podobného. Páchne to tady notně.

"Hm, aha… hmm…" doprovází své hledání v počítači nejistě znějícími citoslovci. Teda… myslím, že jsou to citoslovce.

"Tak co…?" zašeptám mírně netrpělivě.

"Vydržte, slečno! Přijdete si v polovině července a myslíte si, že zrovna pro VÁS hlídáme místa na nějaké dobře placené brigádě?!" sarkastický tón se mi vůbec nelíbí. Nějaký malý trpaslíček tu na mě nebude skoro křičet! Co by asi udělala máma? Máma by se pohádala. Vždycky tím dostala to, co chtěla. Neodešla by, dokud by nedostala, co chce. Tak jsem se řídila příkladem své matky…

"No dovolte! Se mnou takhle mluvit nebudete. Nejsem o nic míň než vy!" Pán si pozvedne brýle a nechápavě se zaculí.

"S-l-e-č-n-o! Uvědomte si, kde sedíte, ano?" Nevím, jestli to byla narážka na mé chování nebo na mou váhu, což mě vytočilo ještě mnohem víc.

"Tak máte pro mě něco, nebo mám zase jít? Já tu sedět nemusím!"

"Pravda, nemusíte…!" utrhne se na mě dědek.

"Ale budu! Vy mi prostě něco najdete nebo se odtud nehnu a jsem zvědavá, jak mne odtud

vynesete!" použila jsem svou váhu v můj prospěch! To jsem netušila, že se mi to jednou hodí! Stařík se očividně lekl. Nasadí si brýle a mlčky projíždí data. No proto! Díky, mami!

"Mám tu jednu nabídku paní na hlídání."

"A vadí, že mi ještě nebylo patnáct?" Dědek škytne. Nejspíš mi hádal o něco víc a opět se ponoří do tajů nabídek brigád.

"V tom případě… práce hostesky koupaliště v Praze!" No, to určitě! Já v plavkách budu prezentovat koupaliště! A ještě k tomu až v Praze!

"Nic jiného nemáte?!" Zeptám se ostře.

"Snad už jen standardní roznášení l-e-t-á-k-ů!" Ne, že bych se bála dlouhých tras pěšky v horku, ale moc valná budoucnost z toho nekouká.

"Tak se ještě podívejte, jestli se nenajde něco n-a-d-s-t-a-n-d-a-r-d-n-í-h-o!" artikuluji jeho způsobem, "s prací problém nemám!" Dědek mě přejede očima a s pozvednutým obočím pokračuje v hledání.

"Můžete prodávat vstupenky a c-u-k-r-o-v-o-u vatu v zábavním parku. Bude tu do konce prázdnin," při slově cukrovou se na mě s úšklebem zadívá, "ale musí se za vás zaručit rodič nebo zákonný zástupce!"

"Fajn, beru. Zítra jsem tu s mámou Č-e-k-e-j-t-e mě! Přijdeme!" rozloučím se s dědkem.
Domů jdu s výborným pocitem výhry. Makat na kolotočích! Můj dětský sen!

Jsem vlastně ráda, že člověk, který měl prodávat místo mě onemocněl. Pracovat s lidmi, kteří žijí v maličkých přívěsech, musí být skvělé! Prostě dobrá zkušenost. Mámu jsem dlouho přemlouvat nemusela, aby se mnou zašla všechno dojednat a "zaručit se za mě". Byla ráda, že se dostala ven, když Lukáš ne a ne přijet. Po telefonu jí to mockrát sliboval a myslím, že to máma dává za vinu hlavně mě.

V začouzeném kanclíku seděl tentýž muž, co včera. V ruce zapálený doutník a z plic mu šlo tolik kouře, co z elektrárny v Dukovanech. Máma protestně zakašlala. Dědek se jmenoval podle cedulky na dveřích Věnceslav Hmoždílek. No a pak že bůh nemá smysl pro humor! Zadržovala jsem smích a kašel. Máma zuřila.

"Mohl byste to alespoň před tím dítětem típnout, pane?!" nevydržela máma sprosté ticho.

"Nemohl, p-a-n-i-n-k-o! A příště si vyprošuji lepší přístup. Jak od vaší dcery, tak od vás!" Máma se nadmula jako páv, nenápadně mě spiklenecky pohladila po zádech a spustila takovým tónem, že jsem se neudržela a musela se smát.

"Paninko, jste říkal, že ano, pane? Tak podívejte! Já se vám taky nebudu smát za vaše nedostatky. Těžko říct komu jste co udělal, že vám musí manželka říkat V-ě-n-c-o, ale se mnou a s mojí dcerou budete mluvit slušně!" Máma je možná malá, ale Věnca vedle ní vypadal jako podvyživený ratlík. Rozkašlal se a málem se udusil vlastním kouřem. Zlostně zatípnul doutník a máma se posadila za stůl naproti. Pokynula ke mně a já si přisedla. Byly jsme dvě. Dvě proti malému Věncimu! Na nic se nezmohl.

Myslím, že tenhle den nás s mámou dal tak nějak víc dohromady. Těžko uvěřit, že nám pan Hmoždílek svým přístupem pomohl!

Během pár minut nám pán vyjel papíry z tiskárny a máma se za mě vlastnoručním podpisem zaručila.

"Zítra nastupujete, slečno. Ostatní informace máte na t-o-m-t-o papíře. Poklepe prsteníčkem se silným a nevkusným prstenem se zeleným smaragdem po ještě barvou navlhlém papíře.

Bezva! Proč ne. Zrovna na zítra nemám sjednané žádné rande, takže mám vlastně čas, že jo. Už fakt blbneš, Jano…