Milý deníčku… jak dlouho se už známe? Jo, máš pravdu, rok. Popisuji už jednu z posledních stránek. Škoda, za chvíli tě odložím na dno skříně mezi ostatní popsané. Ale tebe mám ráda. Proto ti i svěřím svoje tajemství. Ale nesmíš to nikomu říct! Nikdo se to nesmí dozvědět!!

"Elis! Ztlum si ten rachot! Jak to můžeš poslouchat?!" Táta. Jasně. Jak jinak. Ztlumím teda stereo a znovu se koncentruji na svou zpověď.

Dneska je osmnáctého. Přesně před dvěma měsíci to bylo poprvé. Pamatuješ? Jo, musíš si to pamatovat, určitě jsem ti to všechno sepsala. No, čekala jsem sice víc, jak už víš, ale až tolik zase ne. Nechápeš? No já…

"Ksakru Elis! Jak můžu pracovat?! No? Jak? Podívej se na sebe! Já se tu snažim vydělat prachy, holčičko! Prachy! Tak mě neser a vypni to, než tam vlítnu a bude!"

…čekala jsem hodně, ale ne až tak moc hodně. Ty mě chápeš, že jo?

"Tak a dost!"

"Ta- tati, já už to vypnu, to já… já už to stejně nechci poslouchat…"

"Tak madam to vypne, protože to nechce poslouchat! Ahááá! No to jsi hodná. Jsi fakt zlato, že mě necháš vydělávat na tebe! Nic neděláš, k čemu tu jsi? Řekni mi, k čemu tě potřebuju?!" Raději se zvednu a vytáhnu rádio z elektřiny. Má pravdu, k čemu jsem? Já…

"Poslouchej mě!" Zatřese se mnou tak silně, že zapomenu, o čem jsem vlastně přemýšlela.

"Jsi k ničemu…" Řekl to tiše, skoro jsem odezírala. Pak mě pustil a zabouchl dveře.

Vytrhnu list papíru, na který jsem před chvílí vpisovala důležitou událost a začnu nanovo.

6:30. Otec odjede do práce. Můžu jít. Tady už být nechci. NECHCI!

Narychlo do tašky naházím několik náhodných hloupostí a ráno jsem připravená odejít. Odtud. A napořád! Budu svobodná! Najdu si práci. Umím hodně věcí. Je mi šestnáct. Uchytím se.