"Miku! Mikele! Zlatíčko!" Blá, blá blá! Nejsem žádnej poslíček! Polib si prdel, miláčku. Sama! Proč jsem se musel ženit ve dvaadvaceti? Proč? Nebaví mě to. Pořád jen to samí do kola- do práce, z práce, domů (za ní!), studená večeře, nudnej sex s cholerickou krávou, spát, do práce… mám dost.

Občas mám čas sám pro sebe. Díkybohu. Jinak bych byl vyplešatělej dědek, co sedí v rohu kavárny a všechny nenávidí. Jasně, někdo nemá pochopení, ale uvolňuje to. Do Strip-Baru chodim v celku často. Kdykoli mám volnou chvíli. Jediný místo, kde mě moje šílená kráva nebude hledat.

Jestli se stydím? Za co? Lepší sex s kurvou než s vlastní ženou. Ona by se měla stydět, co já? Jsem chlap a ne stroj.

"Miku! Kde jsi?!"

"Promiň, byl jsem v koupelně…"

"Už na tebe čekám deset minut!"

Jako chromej se došourám do ložnice a dám si záležet, aby to trvalo hodně dlouho. "Víš, já bych dneska možná zkusil nějakou změnu. Pořád stejně… nenudí tě to?" Zkusím opatrně naznačit, že mě to už takhle nebaví.

"Jak to myslíš, změnu?" Vykulí na mě modrý oči jako nějaká sůva.

"No, třeba nějak…jinak…"

"Jsi otravnej! A nechutnej! Kliď se! S takovým prasákem spát nebudu!" Díky bohu! Čím jsem si to zasloužil? V celku rád se přemístím do pokoje pro hosty.

Užuž usínám, když zaslechnu z ložnice trapnej vzkaz od mojí milované ženy: "A zkus třeba druhou ruku! Taky změna, ne?!" Ona dokáže otrávit snad všechno. A já už z ní začínam i zelenat. Je jako kudlanka! S timhle mám vydržet do konce života? Kde je nějaká žiletka? Ne, to ne. Rozvedu se. Vykašlu se na tchánovi prachy, vykašlu se na ní!