Je těžké se vyrovnat se ztrátou. Někoho zamrzí, když ztratí milovanou věc a jiný se nedokáže vyrovnat se ztrátou někoho blízkého. Sama jsem v životě hodně získala i ztratila, ale na příběh, který chci vyprávět, do konce života nezapomenu.

Přinesla jsem domů vysvědčení a začala přemýšlet, co podniknu první den prázdnin. Tenhle rok budu ještě považována za dítě, ale už příští prázdniny bude mojí peněženku doplňovat občanka. Jo, čtrnáct let není tak málo, ale dost to taky není.

Dá se říct, že mám kluka- ano, mám. No, ale nikdy jsem ho neviděla. Asi to je směšné, ale známe se přes internet. V reálném životě bych si asi netroufla za někým jít a začít řeč. Žiju v takovém anonymním světě, kde jsem mnohem krásnější a sebevědomější. Ale kdo by doopravdy chtěl obyčejnou holku, jako jsem já? Který kluk by stál o brýlatou dívku s rovnátky a pihami na nose? Jestli je na mně něco pěkného, tak o tom nevím. Můj kluk mě zná z fotky jako dlouhonouhou blond krásku, kterou jsem našla na stránkách jedné modelingové agentury.

Je to hloupé. Tom mi na icq píše krásná slova o mé kráse a já jsem šťastná, i když pohlíží na úplně cizí obličej. Z obrazovky se na něj usmívá dokonalá modelka. Nechci si ani představit, co by řekl na mou pravou fotku. Co se na mně dá vylepšit? Je vůbec něco, co bych mohla mít tak bezchybné jako tajemná modelka z internetových stránek?

Záhadné Markétě se nikdy nevyrovnám ani v nejmenším. Se závistí donekonečna pročítám údaje, které agentura zveřejnila. Jméno-Markéta Marková; Výška-173cm; Váha-55kg; Míry-89-61-93; Věk-15 let. Dál už číst nechci. Jak může být dívka, která je jen o rok starší než já tak krásná? Bůh není spravedlivý. Určitě je obdivována okolím, kamarádkami a… kluky. O modelingu si můžu nechat zdát. Která agentura by se nebála pověsit na internet moji fotku? A co moje údaje? Bez naděje si představuji své jméno v Markétině profilu. Ale bylo by to asi takhle: Jméno- Jana Konečná; Výška-176cm; Váha-85kg; Míry-97-75-103; Věk-14 let. Hrůza!

S nechutí přejedu dlaní po svém pozadí. Špeky se mi jasně smějí do obličeje. Nenávidím se! Zatímco Markétě padají kluci k nohám, k mým nohám se svalují se smíchem. Ve škole mě neosloví jinak než hanlivě. Nespočetněkrát jsem slýchala nejapné poznámky nebo tiché uchechtnutí v chumlu dívek, připomínající sraz Barbie v růžovém. Chci se jim alespoň v něčem vyrovnat. Růžovou jsem na sobě měla jednou- a naposledy. Doprovázely mne pokřiky vyhublých holek i kluků. Všechny je nenávidím!

Zatímco si dneska šly všechny holky pro vysvědčení v minisukních, já se v šíleném horku vláčela přes město v tmavých kalhotách a těžkém roláku. Nechci být vidět. Chci být nenápadná- hubená a krásná. Přeju si, aby se alespoň jednou za mnou otočil kluk z jiného důvodu, než jsou moje špeky.

"Jani?!" Zazní znenadání z kuchyně. "Jo-ooo?" Odpovím s jasně znuděným hlasem své drahé matince. Stejně za všechno může ona! Kdyby mě tolik nevykrmovala. Jenom mě rozmazlovala, protože chtěla, aby ze mě jednou byla taková tlustá kráva, jaká jsem teď. Je stejně podlá jako všichni ostatní. Určitě se mi taky za zády vysmívá a přeje si mít úplně jinou dceru, než jsem já. Ticho na druhé straně mi naznačí, že mám naklusat. Skoro slyším svoje kosti, které mne proklínají za to, že musí zvedat takový těžký obnos.

Došourám se do kuchyně. Sjedu mámu pohledem odspoda nahoru. Minisukni a krátké tričko s ohromným výstřihem by si žena mámy věku rozhodně brát neměla. Co na tom, že má postavu na svá léta obstojnou? Vždycky mohla jíst cokoli a byla stále hubená jak vyžle. Jen mne tím provokuje a chce, abych se ještě víc stresovala svým zevnějškem. Proč se ke mně tak chová? Ona je krásná a vypadá mnohem mladší.

Po kom teda jsem? Po otci? Nevím, neznám ho. Těžko říct, čí vlastně jsem. Během mého života se v našem bytě a mámině posteli vystřídalo alespoň deset strýčků. Nikdy jsem je neměla ráda. Koukali na mě jako na obludu z mořské hlubiny. Ošklivou, tlustou, nanicovatou… A jak že se vlastně jmenoval můj poslední tatínek…? Marek… nebo Martin? Přesně nevím.

Asi vím, proč na mě máma promluvila. Za jemně zmačkaným papírem s názvem "VYSVĚDČENÍ" se lesknou matky brýle, které nosí jen, když si je jistá, že jsme doma samy. Kapituluji a odevzdaně čekám na verdikt. Ničeho víc se nebojím. Co mi může udělat taková titěrná osoba, jako je máma? Nic, tak proč se stresovat. Nahodím ledabylý výraz a poslouchám. No, vlastně neposlouchám, jen se tak tvářím. Jsou přece mnohem příjemnější věci, na které se dá myslet. Třeba na Honzu. To je ten nejkrásnější kluk na světě. Zatím jsme spolu mluvili jen jednou- v autobuse. Strčil do mě a já se omluvila. Má tak krásné oči. Úplně jak dva šálky horké čokolády, kterou nade vše miluju.

"Posloucháš mě vůbec?" Pokusí se máma o hlubší tón, aby zněla výhružněji. Připomíná mi takové ty roztomilé vzteklé pudlíky. Při této představě se jemně pousměju, načež málem jednu chytím. Opravdu jen málem. Napřímím se jako Golem nad nebohou myškou a máma rezignuje. Odloží brýle, vysvědčení a vydá jen ze sebe to svoje: "Ach jo…" Načež si šla přepudrovat nos. Je povrchní. Hodně se změnila, dřív byla mnohem veselejší a měla mě ráda. Prásknu dveřmi a pololetní ocenění mé snahy ve škole s průměrem 3,5 nechám v chodbě.

S úlevou dopadnu na postel, která demonstrativně zavrže. Natáhnu ruku po přepínači a pustím si televizi. Vlastně nevím, co dávají. Ležím a při pomyšlení na Honzu se usmívám jak měsíček na hnoji. Ještě teď cítím teplo z jeho rukou, které se o mně bezelstně zachytily, když se chudáček zakymácel v autobuse jedoucím ze školy. Vždycky si dám záležet, abych stála co nejblíže u něj. Vím, že jednou přijde s kyticí růží a odveze si mě domů, kde budeme žít šťastně až do smrti. Zní to jako pohádka, já vím. Ale pěkná pohádka.

Ze snění mě vytrhne nepříjemný rachot motoru na ulici. Vztekle přibouchnu okno, div se nevysype sklo a ujistím se, jestli to není právě Honzova motorka. Hm, zase nic. Ale to nevadí, já naději neztratím, nikdy. Z auta vystoupí docela hezký, opálený tmavovlasý chlap. No, chlap- spíš ještě kluk. Nenápadně si ho za záclonou prohlížím. Do očí mu nevidím, ale jeho gesta mi k potěšení úplně stačí. Světle modrá košile a sněhobílé kalhoty krásně kontrastují s jeho čokoládovou pletí.

Opatrně přibouchne kufr červeného sporťáku. Sluníčko zrádně shazuje své horké prameny k zemi a z jeho silného prstýnku na levé ruce mi světlo plácne pořádnou facku do očí. Chvíli neobratně promrkávám, když si krásný neznámý opře sluneční brýle o čelo a s úsměvem- nebo spíš úšklebkem mi naznačí pozdrav. Jsem rudá snad až na… no, až za ušima. Já nešpehovala! Já se jen dívala z okna, jako každá jiná holka, na kterou z chodníku pískají kluci. Ano, přesně takhle jsem se právě dívala z okna. Já nemám za potřebí, okukovat jistě zadaného kluka. Proč bych to přece dělala, proboha?

"No jsi normální?!" Obořím se na chlupatého mazlíka. Ale zase na druhou stranu jsem ráda, že za mnou přišel. Jinak bych si asi musela připustit, že jsem fakt špehovala. Nenávidím tyhle rozmluvy s druhým JÁ. Nikdy nevyhraju. Je to snad ještě horší, než hádky s cizíma. Reník vesele seskočí z postele (mojí postele!) a štráduje si to zase pryč. Kraťoučký ocásek kmitá ze strany na stranu, oči hypnotizují míček. Je to legrační. Reny je sice malej, ale dobrej kamarád. Je to čistokrevný voříšek se spoustou barev na hřbetě a roztomile bílím bříškem. Jeho oči jsou tak upřímné a bezelstné. Krásnější má už snad jen Honza…

Je docela těžké být jedináček. Když se máma zlobí, máte jistotu, že je to na vás. Když na vás někdo ječí, že to je ten "spratek Konečných" máte také jistotu, že jste to vy. Je sice fajn mít všechno jen pro sebe, ale je to nuda. Celý život si přeji staršího bráchu. Ale to už se mi 100% nevyplní. Škoda, mohl by mě seznamovat se svými kamarády (třeba by se znal s Honzou!), mohl by za mě schytávat výlevy matky a dělat se mnou domácí úkoly!

"Jsi naivní! Asi nevíš, co to je, mít bráchu." Oboří se na mě nejlepší- a jediná kamarádka. S Any se známe asi tři roky. Přistěhovala se z Hradce a přešla k nám na školu. Aneta na tom byla se svou postavou vždycky podstatně líp než já. Musím se přiznat, dost mě to irituje. Schválně mi každý den po telefonu chválí Lukáška, jak je skvělej kluk, jak se o ní stará… bla… bla… Nevím, jestli má potěšení z toho, že mám kluka. Možná. Popsala jsem jí ho víc než barvitě. Dokonce jsem si pár drobností přidala, aby pukla závistí. Aneta o Tomovi ví, že je teď na prázdninách na Bahamách, ale po prázdninách se vrátí zase zpátky, zpátky ke mně. Do našeho města. Popravdě, nevím, kde bydlí. Tak vlastně ani moc nelžu…

"Mami?" Ozvu se z pokoje. Bez odpovědi- hm, buď tu je a nemluví se mnou nebo tu není. Po důkladném přezkoumání jsem zjistila, že tu tentokrát opravdu není. Dobře, udělám si svačinu sama. Aneta si už zase volá s tím svým ctitelem a já si raději jdu připravit chleba se šunkou. Že jí to pořád baví…

Bezmocně prohlížím svou svačinu. Možná kdybych ji nesnědla, mohla bych trochu zhubnout. Kdybych třeba svačila jen dvakrát denně, mohla bych být taky štíhlá. S přemáháním věnuji šunku Renymu a chléb s máslem nekompromisně vyhodím do koše. Mám ze sebe radost. Právě jsem učinila první krok k bezchybné linii. Píchnu prstem do pneumatiky na břiše. Zvětšuje se mi před očima. Já se snad nafukuju nebo co. Proč já? Proč ne třeba Leona? Ano, jsem tlustá, přiznávám. Ale jsem čistá. Čistá a čestná. Jednou to někdo ocení, věřím tomu, opravdu ano…