"Tady je kasa, za velkou chtěj třicet korun a za malou dvacet pět. Když ti dojde tak jdi za Marcusem. Je vzadu u labutí, ten ti jich zas pár udělá. Hodně štěstí!"

Jasně, skoro chápu. Vatu mě namotávat nenechají, ale aspoň budu mít míň práce. Myslím, že co se týká mého prodávání, vypadalo to asi takhle:

8:00 Musím už stát v přeslazeném domečku na slunci.

9:00 Bylo mi vysvětleno, co mám vlastně dělat, a přicházejí první zákazníci.

9:30 Hlavně s úsměvem! Ať mám víc peněz!

9:35 Na úsměv kašlu, je mi horko.

10:00 Měla jsem si vzít plavky, děsně se potim.

10:30 Nenávidím děti!

11:00 Už nenávidím i dospělce.

12:00 Umírám na horko!

12:25 Vata mi začíná smrdět, fuj! Pořád ten sladkej pach.

12:43 Je mi špatně! Nemůžu jíst, nemůžu stát, nemůžu pít! A slunce je odteď můj nepřítel.

13:00 Lidí stále přibývá a vata dochází, jdu za Marcusem.

13:02 Kde že jsou labutě?!

13:20 Tady! A kdo je Marcus?

13:40 Lidé od mého stánku začínají odcházet.

15:05 Probouzím se, Marcus je nejkrásnější kluk na světě! Kam se hrabe Honza!

15:10 Jdu za ním, opravdu jo!

15:20 Ale teď už za ním fakt jdu…

15:25 Není to trapný? Asi jo, jdu tam.

15:30 Nikam nejdu, Marcus si mě všimnul a jde za mnou sám, hurá!

15:41 Jo, uhádl, chybí mi vata.

15:50 Jsem tu zase sama, s kupou dětí, sladkým zápachem a pohledem upřeným na labutě.

16:02 Dochází mi to, jsem asi zamilovaná! Zase! Ale teď docela fest.

16:15 Někdo mě jde na chvíli zastoupit, mám se jít najíst. Nemám hlad! Jděte do háje!

16:30 Motá se mi hlava.

16:40 Mami!

16:50 Bezva, jedu domů, tady už mě neuvidíte. Nebo uvidíte, ale ne jako pomocnou sílu!

17:00 Ještě jednou mi někdo nabídne jídlo, pobleju se, je mi zle!

Jo, asi tak vypadal můj pracovní den. První a taky poslední. Nejen, že už bych tam nešla, ale navíc mě nechtěj po tom, co jsem jim pozvracela tři sáčky cukru na vatu. Úpal jsem si teda nezasloužila! A hned jak mi bude líp, jdu za Marcusem, ale to bych nejprve nesměla bejt tak tlustá. Jasně, dám se dohromady a pak bude Mark jen a jen můj!

Jsi tlustá, tlustá, tlustá! A taky zůstaneš, když budeš pořád tolik žrát.

Reny si se mnou hraje a vesele vrtí ocáskem. Taky není zrovna vychrtlej chudáček. Máma mi naordinovala klid na lůžku. Už to svoje "lůžko" lituju. Já bych se nosit nechtěla! Reny mezitím vyčerpáním ze hry padne a v tu ránu spí jako dudek. Spokojeně odfukuje a vsadím se, že kdyby byl kočka, bude vrnět.

Sice mě bolí hlava, ale nebudu trávit první dny prázdnin v posteli a navíc sama! Máma je zas mezi mrkví a okurkou a já prostě jdu ven. Úpal není nic tak hrozného. "Byl čistej vzduch, jenom srab se bál, všechny hrozby stály tiché opodál….!" Pobrukuju si písničku, kterou jsem slyšela nedávno v rádiu. Vyrážím za Markem.

Zhluboka nádech, prohni se v zádech… už fakt pakatim. Přece se nebudu stydět před klukem od kolotočů! Ale sakra pěkným klukem…

"A-ahoj, já jsem totiž…přišla jsem na labutě!"

"Okey, tak jednou?" Odpoví, u čehož přežvykuje žvýkačku.

"No a taky bych šla na horskou dráhu…" Zakoktám.

"Fajn, taky jednou?"

"Radši dvakrát!" Pokusím se o… vlastně nevím, o co se tu pokouším.

"Bezva, tak to máš za sedmdesát."

"A-ale já mám jen 60…" Zastydím se.

"Tak co s tím asi tak uděláme?" Pohodí okem a krásně pozvedne pravé obočí. Já z něj nemůžu!

"Nooo…" Zkusím taktiku á-la Leona. Nevím, jestli mi její výraz vyšel přesně tak, jak má. Každopádně Marka zaujal. Nenápadně se usměje.

"Tak vynecháš labutě?" Řekne skoro stejně sladce, jako já před chvílí. Asi jsem to fakt přehnala. Jo, uhodl, vynechám labutě. Jdeme na Horskou dráhu! Tak už řekni, že půjdeš se mnou! Řekni, že to nemusím platit, že je to "dobrý"! No… tak řekni už něco!

"Em… bude to ještě něco?"

"Ne, vlastně…ani ne! Tak teda…ahoj, Marku!"

Ještě než se stihnu vypařit, slyším, jak si prozpěvuje nějakou písničku, kterou bych sem do češtiny raději nepřekládala. Angličtina mi nedělá problémy, ale po tomhle pochybuji, že je to jazyk elity světa.

Když se doploužím domů, čeká na mě další podpásovka. Vidím snad zjevení nebo co. Máma jakoby plula mezi lednicí a stolem! Že by vařila?! No to snad ne. Na vysokých podpatcích se jemně pohupuje do rytmu písničky od "Green Day" a krájí okurku. Potom ji velice opatrně šoupne mezi dvě rajčátka.

Tento proces se opakuje, dokud není talíř úplně přeplněný. Ještě si mě nevšimla a já můžu nepozorovaně přihlížet, jak talíř zeleniny doputuje až k vytlemenýmu ksichtu jejího Lukáška. To snad ne! On je jak žvýkačka ve vlasech, ta se vás taky jen tak nepustí.

"Ahoj zlatíčko!" Vybafne na mě mamka a velice rychle se zdekuje od Lukáše. Chytne mě za ruku a táhne mě k mému pokoji. Překvapením se ani nebráním.

"M- mami, co to? Kdo to? Proč…?

"Zalez do pokoje a zůstaň tady anebo jdi ven. Nechci, aby ses s Lukym zase pohádala. Byl z toho celý špatný…"

"Ale mami!" Zařvu skoro až na ulici. Tím pádem to musel slyšet i Lukáš.

"Žádné ale. Podívej se na mě! Jsem žena v nejlepších letech. Proč bych si nemohla taky někoho narazit?" Skoro oněmím. Máma použila výraz "narazit"! Co to do ní vjelo? Ještě před dvěma měsíci by mi za tohle jednu ubalila.

Poslušně se nechám vhodit do pokoje. Reník je tu, koukám, taky. Asi Lukáškovi vadila jeho malá přítomnost. Za skleněnými dveřmi ještě zpozoruji, jak si máma poupraví sukni, nasadí úsměv a zmizí mi z dohledu. Ani nevím, jestli mě tu zamkla a nestarám se o to. Nemám potřebu se koukat na toho, koho si máma "narazila".

"Pst! Jani!" Ozve se u okna. Z druhé strany na mě civí Any. Máme byt v prvním patře, takže si teď koukáme přímo do očí.

"Pojď dovnitř, ne?!"

Lukáš, jak opět vidím přes sklo, šel na záchod. No, aspoň Any neuvidí ten zjev. Během pár vteřin cvakne klika a já sleduji blond přelud, jak se blíží k mým dveřím. Venku je už tma a já zatáhnu rolety. Když mám rozsvíceno, je sem vidět jak koni do… no, vždyť víte kam.

Moment! Blond přelud? Ale- ale Any je přeci bruneta! Tmavá bruneta! Lukáš s klidem vyjde a sjede ji zezadu pohledem. Kdo by odolal blondýně v sukýnce? Any ho ani nezaregistruje a sveřepě si to dokráčí do mého pokoje. Neunikne mi však Lukášův výsměšný pohled a rychlý návrat do kuchyně, kde se s mámou zavřeli.

"Any…" vydechnu, "co se ti to stalo…?"

"Jani…" Nedokončí ani větu a vrhne sem i kolem krku. Cítím, jak vzlyká. Bůhví, co se jí mohlo stát tak hrozného. Zatím jsem to byla vždycky já, kdo brečel.

"Any, Aneto! Uklidni se, co se stalo?" Není schopná ani slova a složí se mi n zem. Mám docela nahnáno, "A proč jsi… blondýna?" Řeknu skoro pohoršeně.

"Luk- áš je t- en největší haj- zl!" Snaží se artikulovat, což jí mezi slzami moc nevychází.

"Co ti udělal? Vy jste se rozešli?"

"J- o…"

"Proč? A vysvětlíš mi už to… to na hlavě? Já myslela, že nejsi jako Leona."

"Nej- sem, ale k- dyž on si naš- el ji- nou, tak jsem… jsem mysle- la, že blo- nd budu lep- ší. A on už mě ne- chce…" Hlasitě se vysmrká do mého kapesníku s králíčky a já nestačím zírat, "obar- víš mě za- se zpát- ky? Já nej- sem žád- ná odbar- ve- ná Bar-bie!"

"Jasně… hlavně klid!" No, jistě! To víš, že jo! Já, která má z ručních prací za čtyři a vlasy si barvila jen jednou- a jak to dopadlo...