"Myslíš, že máme ještě šanci?" Zaznívá rozpačitý hlas do tmy. Bez odpovědi se jemný obrys lidské postavy napřímí a zahleděn do okna opakuje svou otázku. Hořkost nahlodává každé vyřčené slovo. Dusivé ticho se přimyká k srdci jako těžký zámek, od kterého klíč nalezne pouze ten, kterému se vydržím do jasných pomněnkových očí dívat celé hodiny. Pouze ten, který drží v rukou kus mého štěstí, mého pocitu bezpečí- mého JÁ. Klíč k stinným koutům duše, které se snažím maskovat nevinným pohledem a sladkými úsměvy. Možná mám strach. Ano, asi mám. Bojím se větru, který může během několika sekund polámat zdravé stonky růží. Bouře se přežene a vůně okvětních lístků se válí v prachu. Má takhle růže ještě šanci? Je možné, že znovu ukáže svou tvář jarnímu slunci? Natáhne ještě někdy jemné listy k nebi? Otázky mne svazují těžkými okovy. Vím, že se krása původních květin nikdy nevrátí a také vím, že už se nikdy nevrátí chvíle, kdy jsme byli spolu. Nikdy mě nesežehnou plamínky lásky a touhy, které jsem z tvých očí cítila tak jasně, jako chlad, který se teď kolem mne plíží jako zmije kolem své oběti. Tvůj hlas zní všude kolem jako nejkrásnější písnička, tvoje vůně zaplavuje pokoj pohodou, tvé doteky… Tvé doteky ale necítím…

Přejedu si dlaněmi po ramenou. Oči mi vzhlédnou od země. Zrcadlo mi odráží pouze šedivou realitu. Co vidím? Krásu? Nebo snad moudrost? Vidím pouze prázdnou schránku duše. Prosím! Otoč se od světýlek noci a řekni, že je zase všechno jako dřív. Prosím, obejmi mě a nenechávej mě tu samotnou. Vzpomeň si na ty bouře, při kterých jsme společně chránili naší růži. Mám přeci jen jedno přání, nenech mě jít s pocitem viny. Stejně jako všechny květy na světě i já potřebuji světlo. Světlo na cestu, ze které scházím do pustiny samoty.

Měsíc se naklání stále blíž a já se snažím z tvého profilu vyčíst alespoň náznaky tvého rozhodnutí. Z dálky slyším neznámé hlasy. Nerozumím významu jejich slov: "Běž a odejdi na vždy!" Víc slyšet nepotřebuji. Nevím, jestli dělám správně a nevím, jestli toho nebudu jednou litovat. Z prstu stáhnu prstýnek, který pro mě znamenal více než život. Jemně ho stisknu v ruce a položím na polštář. S nadějí ještě jednou pohlédnu tvým směrem. Bez povšimnutí zíráš do tmy noci. A já musím jít. Kdybych zůstala třeba jen minutu, zbláznila bych se z tvé blízkosti. Až na chodbě zaslechnu tiché kroky. Vyděšená se otočím. Tvé oči mě přitáhly k sobě jako neviditelný magnet. Poprvé v životě jsem na tvých tvářích zahlédla slzy. Úplně jsem zapomněla, že nejen já jsem v tuto chvíli bezmocná. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit, nikdy jsem nechtěla v tvých očích vidět smutek nebo zášť.

V uších jakoby mi zazněla jedna z mých nejoblíbenějších písniček "Vzal mi tě stín". Ano, stín mi tě opravdu vzal. Musím si ale přiznat, že tím stínem jsem byla z části také já. Můj stín, který mě doprovází jako těžká koule na noze, nemilosrdně spálil červenou nitku spojující naše srdce. Ach, jak já se teď za všechno nenávidím! Musím ztěžka polknout slzy a jako trestanec čekám na verdikt. Připadám si, Jako kdybych plavala v bažině. Snažím se dostat ven, ale potápím se čím dál hlouběji a ty se na to díváš. Nejsem si jistá, jestli se topím v tvém pohledu nebo jestli mě v něm topíš ty. Doslova mne ubíjíš pohledem a já se nemohu bránit. Tvůj zoufalý pohled pomalu propalují plamínky zlosti. Projede mnou mráz. Prosím nedívej se tak, začínám se tě bát!

Dlouhé čekání přerušily tvé kroky. Je mi jasné, že se blíží ke mně. Odpustils mi? Otázka se dere na jazyk. Přivřu oči a nepatrnými krůčky se přiblížím ke zdi. Čekám na tvé polibky a na slova odpuštění. Otevřu oči a chci ti říct, že… ale nemůžu. Tvoje oči mnou projedou jako blesk. Sevře se mi dech a já cítím, jak padám k zemi. Tvrdá podlaha mne nepřívětivě přijala do svého náručí. Co jsi to udělal?

Neubráním se pláči. Nic mne nebolí tolik, jako pocit, že jsi mi dokázal ublížit. Chvíli tě sleduji uslzenýma očima a brodím se myšlenkami, kam až tohle zajde. Vždycky jsi byl tak klidný a vyrovnaný a teď chci hlavně pryč. Pryč od tebe a co nejdál. Cítím, jak se celá chvěju. Tichý, ale slyšitelný pláč se rozléhá širokou vstupní halou tvého domu. Proč jsem jen měla tu drzost sem ještě někdy v životě vkročit? Měla jsem se smířit se svou chybou a potrestáním. Ale nenapadlo mě, že dokážeš být tak hrubý. Pamatuji si téměř dokonale ty chvíle, kdy jsme sem vcházeli plní smíchu, který jsi překrýval žhavými, ale něžnými polibky.

Očima se tě opatrně zeptám: "Marku? Miluješ mě ještě vůbec?" Nejspíš vytušíš mou otázku, protože sklouzneš zády po stěně k zemi a dusíš slova, o kterých nevím, jestli by mne zranily nebo zahřály.

"Prosímtě odejdi!" Zachvěje se tvůj teď už mužný hlas. Nemůžu věřit tomu, co jsi řekl, ani tomu, co jsi udělal. "M-Marku?" Vydechnu bezbranně. "A ty myslíš, že máme ještě šanci?" Záludnou otázku mi v pokoji opakoval snad tisíckrát a teď se konečně ptám já. Snažím se působit klidně a vyrovnaně, ale je to opravdu jen pokus.

Těžký výdech mi signalizuje, že pečlivě vybíráš slova pro svůj ortel. "Já- já nevím… Miloval jsem tě snad víc, než svůj život." Na chvíli ses odmlčel a mě v žilách v tu chvíli ztuhla krev. "Ale co jsi mi za to dala ty? Prožili jsme krásné chvíle a ty jsi mi vrazila nůž do zad! Nemohla jsi mi to říct na rovinu? To jsi v sobě nenašla trochu kuráže, když už jsi mě podvedla?!" Tvůj hlas byl velice hrubý. Připomínal mi chvíle, kdy jsem neslyšně seděla v obrovské skříni a vyslechla si maminčiny vzliky a tátův nekompromisní tón. Maminka pak už nosívala jen dlouhé svetry a nakonec, když mi bylo osm let, zemřela. Nikdy mi táta nevysvětlil proč a já se ho raději nikdy neptala. Nebyli jsme kamarádi. Bála jsem se. Asi jako teď.

V tuhle chvíli mi zase bylo šest let a na studených dlaždicích jsem seděla bezmocně, jako v té staré skříni, kde jsem se schovávala před otcovým hněvem. Zase jsem pohlížela do zuřivých očí plných nenávisti a čelila ranám, kterých mi táta v nepodařených dnech zasazoval snad na tisíce. Krčím se v rohu jako malá dívka, která nemá možnost útěku a jen se vydává na milost druhým. Ne! Tohle mi nemůžeš udělat! Nemůžeš se chovat jako on. Ty mě musíš teď obejmout a pevně držet, dokud se nevypláču. Musíš mi říct, jak mě miluješ!

Jako v mrákotách se dostanu do své postele v malém domečku uprostřed města. Usínám. Asi vyčerpáním. Mrazivé ticho však zastoupí nepříjemný zvuk telefonu. Drnčí naléhavě a já jedním stisknutím drobného tlačítka přijmu hovor na reproduktorový režim. Nechce se mi vylézat z postele a držet sluchátko. Následuje hluboký nádech a pár nesrozumitelných vět. Ano! Volá mi Marek! Miluje mě! Vyskočím z postele a jen naslouchám. Těžce rozumím omluvné řeči, kterou střídá unavený hlas, který je zcela jistě posilněn pořádnou dávkou alkoholu. "Marečku, neomlouvej se, to já se omlouvám. Za všechno! Chci tebe a nikoho jiného…" Jeho hlas mě ale zastoupí. "Princezno…" Začal a mě srdce poskočilo radostí, při tomhle oslovení. Dříve mi tak říkával často. "Nevím, jestli máme ještě šanci, ale vím určitě, že už tě nechci nikdy vidět. Myslel jsem, že dokážu zapomenout, ale neumím to…"

Ne to ne! Zůstanu sedět bezmocně na posteli. Už nemám vůbec nikoho. Maminka je pohřbená někde v zemi, ale nevím kde. Možná ani není pohřbená. Nekonal se pohřeb, ani smuteční pochod rodiny. Nevím, byla jsem ještě malá. Táta je pod zámkem v nemocnici a odvyká chorobné zuřivosti, jak mi vysvětlil doktor a později i sestra v dětském domově. Kamarády jsem si nikdy nenašla, a pokud ano, nezbýval mi na ně s Markem čas. Jsem ztracená.

Už zase si ztrápeně prohlížím svou starou známou kamarádku. Neleskne se tolik jako dřív, ale ostrá je- to vím. Dobře jsem se o ni ty roky starala. Teď už mi stejně nic jiného nezbývá, tak proč trápit sebe a celý svět? Jsem nepotřebná, pokořená, zraněná a vyděšená. Nemám už vůbec na nic sílu, jen v poslední chvíli prolomí noční ticho můj hlas a ty dvě zbytečná slova: "Miluji tě!"