:(   09.Březen 2008


Říká se, že čas je nepřítelem lásky. Není to pravda! Čas jen stírá nátěr; tak mizí neupřímný žal, vymyšlené vášně. Pravé city však trvají.

 

Kdybych věděla, že je to naposledy, co Tě vidím spát, lépe bych Tě přikryla. A prosila bych Boha, aby ochránil Tvoji duši.
Kdybych věděla, ze je to naposledy, co Tě vidím odcházet z našich dveří, objala bych Tě a políbial o mnoho více
Kdybych věděla, že to je naposledy, co slyším Tvůj hlas, nahrála bych si každé Tvoje slovo na video, abych ho mohla poslouchat každý den znova a znova.
Řekla bych Ti: ''Miluji Tě'' místo: vždyť víš, že Tě miluji...
Zítřek nemá nikdo z nás jistý, ať už je starý, nebo mladý. Dnešek by mohla být pro nás poslední šance obejmout své milované.
Proto obejmi své drahé a řekni jim, jak Ti na nich záleží a vždy záležet bude. Najdi si čas říct jim třeba ''je mi to líto'', ''promiň mi to'', ''děkuji'', nebo ''to je v pořádku''....
... aby jednou nebylo už pozdě

 

Nelituj toho, cos prožil. Vždyť vzpomínky jsou to nejkrásnější, co nám zbývá. A tak si je schovej pro stáří jako cenné perly. A pak je jednu po druhé uchop do ruky a vzpomínej do zapomění. A smrti dej celý náhrdelník.

napsal/a: Nezny.Kvitek 21:51 | Link komentáře (0)



to sem ale srandista...:-D  


 

Na Valentýna jsem zažil nezapomenutelný erotický večer! Ona byla v
průsvitných kalhotkách, nahoře bez, na nádherné široké posteli... A já jsem byl v
teplákách a bačkorách... s dalekohledem v domě naproti...

 

Žena mě už delší dobu podvádí a velmi mě to trápí... stále mi totiž nerostou
parohy! Bože, co když mám málo vápníku...?!

 

Přechod na letní čas mi fakt způsobuje problémy... Před tím se mi ráno postavil doma, teď až v autobuse...

Včera mě potkalo štěstí! Přišlo se se mnou rozloučit...

 

I tak mi je milování vzácnější než Vánoce...Vždyť Vánoce tu jsou každou
chvíli.

 

 

Vždy, když mě posere holub, děkuji Bohu, že nedal křídla i krávě...

 

Na stará kolena se začínám podobat dveřím - když jsem namazaný, tak si

nevrznu...
 napsal/a: Nezny.Kvitek 21:51 | Link komentáře (0)



....  


„...Sedávala jsem tam, pozorovala paprsky světla, jak se chvějí ve ztichlém prostoru, a pokoušela jsem se pochopit sama sebe. Co vlastně chci? A co vlastně ostatní chtějí ode mě? Na nic jsem nepřicházela. Jen částečky světla pluly vzduchem a já po nich natahovala ruku a pokoušela jsem se je zachytit. Nezachytila jsem však nic...“

napsal/a: Nezny.Kvitek 21:50 | Link komentáře (0)



neuvěřitelně smutný   06.Duben 2007


Byl jednou jeden ... chlapec, který se narodil s nemocí. Byla to nevyléčitelná nemoc. V 17 letech ... mohl každou chvíli umřít. Žil stále jen stáhnutý v domě, pod dohledem své matky. Jednou už toho ale měl dost, a tak se rozhodl, jednou jedinkrát si vyjít. Poprosil svou matku o dovolení a ona mu to umožnila. Když se procházel svou čtvrtí, viděl množství obchodů. Když šel okolo obchodu s hudebninami, uviděl nádherné děvče, asi v jeho letech. Byla to láska na první pohled. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Nedíval se po ničem jiném, jen po ní. Stále více se blížil k přepážce, kde stála. Podívala se na něj a s úsměvem se zeptala: "Můžu vám nějak pomoci?" Během toho si myslel, že je to ten nejpěknější úsměv, který ve svém životě viděl. Pocítil potřebu ji políbit právě v tomto momentu. Koktavě ji odvětil: Ano, eeehhh, uuuhhh... rad bych koupil jedno CD. Bez přemýšlení vzal první CD, které uviděl a zaplatil. "Chceš to zabalit?" zeptalo se děvče zase s úsměvem. Odpověděl že ano a kýval souhlasně hlavou; ona šla dozadu a pak přišla se zabaleným balíčkem, který mu předala. On si jej vzal a opustil obchůdek. Odešel domů a od toho dne navštěvoval tento obchod každičký den, aby koupil nějaké CD. To děvče stále balilo jednotlivé CD a on si je pak vzal domů, položil je nerozbalené do šuplíku. Příliš se styděl, než aby pozval to děvče, aby si s ním vyšla. Ačkoliv už to zkoušel, nešlo mu to. Jeho matka se pokusila ho v tom povzbudit, aby se další den odvážil, a on se chytl za srdce a ... vyšel odvážně k obchodu. Koupil si CD a jako vždy ho dostal zabalené. Vzal CD a když se ona nedívala, rychle ji nechal na pultu lístek se svým telefonním číslem a vyběhl z obchodu ven.

...Crrrrrrr!!!

Matka zvedla sluchátko: "Ano?", byla to ona, ptala se na jejího syna; matka naprosto zničená začala plakat a řekla: "Ty to nevíš? ... Včera zemřel."Bylo příliš dlouho ticho, až na pláč matky, který se ve sluchátku ozýval. Později vstoupila matka do pokoje svého syna, aby si jej připomněla. Rozhodla se začít s tříděním jeho věcí. Otevřela šuplík a k jejímu překvapení se tam tyčily hory CD, které nebyly ani rozbalené. Byla zvědavá, bylo tam tolik k vidění a ona se nemohla udržet: Vzala jedno, sedla si na postel a začala rozbalovat CD a našla u něj přiložený i kus papíru. Matka ho vzala do ruky a začla číst. Stálo na něm: "Ahoj!!! Jsi fakt milý, chtěl by sis se mnou někdy vyjít? Mám tě ráda ... Sofia." S hlasitou emocí otevřela matka ještě jedno CD a i z něj vypadl list papíru, jako ze všech balíčků ... na všech bylo napsáno to samé. napsal/a: Nezny.Kvitek 23:12 | Link komentáře (1)



OMG  


Stříbrným prachem sypu tvoje tělo,
stříbrným prachem já dávám svoje slovo.
Přijdu a ty mě čekat nebudeš,
smrti vstříc pro lásku, půjdeš,
ve hvězdách dávno psáno jest,
že osudem tvým je má bolest.
Stříbrným prachem sypu tvoje tělo……

* * *

Chodila ulicemi svého města a čekala. Chodila do parku a doufala. S nadějí vyhlížela každý nový den. Při východu slunce vzala svůj kabát, na rohu si koupila kávu a sušenku a pak jen čekala na lavičce dlouhé hodiny.
Občas se jí zdálo, že je blízko. Srdce se jí pak divoce rozbušilo a v žaludku cítila slabounká motýlí křídla. Zklamání a žal, to nebyl on.

* * *

Maminka jí jednou vyprávěla, že když uslyší cinkání, jemňounké a tiché, je někde na blízku anděl. Dlouho si přála jej uslyšet, napínala uši a občas i plakala, ale v tichosti jejího pokoje brzy zapomněla a zase naslouchala…
Věřila ještě dlouho po tom, co přestala být dítětem. Nezapomněla ani když její maminku odvezli do nemocnice a ještě ten večer jí viděla usmát se naposledy. Nezapomněla ani tehdy, když se s otcem přestěhovali do nového města a ona ztratila kamarády. Nezapomněla ani tehdy když ho potkala, zapomněla tehdy když ho ztratila…

* * *

Procházela ulicí, ve která bydlela a tak jako všichni ostatní i ona spěchala. Přidala do kroku i když autobus měl jet až za hodinu. Dlouhý kabát měla rozepnutý a s jejími vlasy si hrál vítr. Šeptal jí do uší své vyprávění o stříbrném prachu, ale ona ho nemohla slyšet. Procházela parkem a obdivovala podzimní barvy stromů. Zastavila se aby se rozhlédla, konečně pochopila že má ještě čas. Dívala se na fontánu a vzpomínala jaké to tu bývá v létě, když všude kolem je slyšet křik dětí, jejich smích. Čas se jí zastavil.
Náhle do ní někdo vrazí, už není v parku sama. Několik lidí tudy prochází směrem k nádraží a mezi nimi je i ten zvláštní chlapec. Podívá se na něho a on její pohled oplatí. Cítí uvnitř sebe lehké zatřepetání křídel, to jako když motýl vylézá z kukly. Usměje se na něj, jeho modré oči jsou jí tak blízké a přesto.
Čas se opět pohnul, spěchající lidé procházejí parkem, zamrkala - je pryč.
Rozhlíží se, ale marně. Je v parku sama. Vítr si hraje s jejími vlasy a šeptá jí do uší. Motýl uvnitř se probouzí a touží zase ho spatřit.

* * *

Probudila se do jarního dne, slzy které v noci stékaly na polštář a slova která slyšely jen stěny pokoje jsou minulost. Je nový den a ona se usmívá. Slunce se prodírá skrz závěsy a dobývá se k ní. Dnes ho pustí dovnitř, protože dnes se něco změní, cítí to.
V koupelně si umyje vlasy a pečlivě je vyfouká fénem. Oblékne si šaty a vyjde ven.
Všude je ruch, auta projíždějí ulicí a lidé procházejí obchody, občas něco koupí a nebo prostě jen okukují výlohy.
Míří k parku a tam někde u žaludku cítí, jak ten motýl zběsile mává křídly. Zahlédne ho, srdce buší a tluče jako zvon. Už z dálky se na něj usmívá a on jí vidí, zdálo se jí to? Ne, i on se dívá.
Jde přímo k němu, všichni někam spěchají, přechází ulici.

* * *

Protlačí se davem lidí semknutých blízko u sebe a poklekne u ní. Dotkne se její ruky, nepouští. Na její tváři je úsměv, dívá se na něj. ,, Jsi to ty,´´ řekne mu. Přikývne, stisk ruky ochabne.
V dálce je slyšet siréna.

* * *

Nevnímá nic než jeho, topí se v modrých očích a neslyší pískání pneumatik. Auta do sebe naráží, to řidič strhnul volat,ale nestihl to včas.
Náraz, bolest, pád…
Auto pak ještě naráží do dodávky zaparkované před klenotnictvím, ta se prudce otočí a její obsah se sype ven.
Vánek jí cuchá slepené vlasy, šeptá jí příběh o stříbrném prachu. Z dálky je slyšet cinkání, tiché a jemné…slyší ho.
napsal/a: Nezny.Kvitek 23:09 | Link komentáře (0)



Podoby Lásky  


Jsem všude,tam kde bys mě nečekal.
V kapičkách rosy,v puklinách skal,
labutím pírku i pírku holuba.
Beze mě člověče,
čeká Tě záhuba.
Přicházím tiše,bez pozvání,neptam se,zdali mohu dál.
Na uvítanou mi zvony nevyzvání
a přesto mě každý zatim uvítal.
Mam tisíc podob a stejně tak vůní.
Málo kdo z lidí předemnou uteče.
Jednou jsem ve stínu,
podruhé na výsluní.
Jsem Tvoje láska-člověče napsal/a: Nezny.Kvitek 22:48 | Link komentáře (0)



Nevim nevim ....   22.Březen 2007


Láska je zlá, láska je smrt. Lásku nepotřebujeme, protože nás akorát trápí a my kvůli ní trpíme. Na lásku nevěřme, protože ona neexistuje. To co vidíme není láska. To co vidíme je jen klam. Láska není cit. Láska je bolest. Láska nás zabíjí. S láskou se nedá bojovat. Láska je SMRT. napsal/a: Nezny.Kvitek 20:27 | Link komentáře (0)



LOVE  


Myslela jsem, že jsem našla konečně to, čemu každý říká láska. Že jsem našla to, o čem každý básní, jak je to krásné. Chtěla jsem to zažít a taky zažila. Zjistila jsem, že láska není jenom o citech a o romantice, ale také o pochopení, o tom, že si věříme a nic netajíme. Myslela jsem si, že mu můžu důvěřovat a že on mě miluje a nic předemnou neskrývá. Zmýlila jsem se. Kolikrát jsme se měli sejít a kolikrát mi napsal, že nemůže. A co víc, někdy se třeba ani neozval a já tak hodiny stála a čekala. Marně. Po několika neuskutečněných setkání jsem začala pochybovat o jeho lásce. Pochybuju, že mi věří, pochybuju, že mě ještě miluje. Já už totiž nevím, čemu mám věřit. Prostě už je ze mě troska, která musí pryč. Pryč z tohoto světa. On mě trápí. On mě zabíjí. On mi ubližuje a ani o tom neví. netuší co mi dělá. Netuší, že to co dělá je zlé. Nikdy to nepochopí, protože mě neposlouhá.
napsal/a: Nezny.Kvitek 20:27 | Link komentáře (0)



Kopretiny pro Zámeckou Paní   16.Únor 2007


Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad. Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutával pozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najít něco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v té době, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl tak krásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenž měl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat, najdeš mě vedle".

Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam ve stínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na ruce mu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti a pozorovala jsem ho.

Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou se neotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky. Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by mě ani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, že jsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naní teď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, že tu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uviděla jsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem si uvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo už na věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptal něco, ale já mu nerozuměla.

Až po chvíli vzlyk zesílil a on šeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila a nebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku a zapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Na chvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl to pohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něco potřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal se mě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, že život je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hrozná chvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mi vyprávět svůj příběh.

,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spolu chodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsem šel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink. Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsme si spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli na koupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnoho nádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si na proti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to však dlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i do divadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala ,,snoubenci"."

Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zase do breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on. Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.

Jeho oči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla. Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsme spolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potom jsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potom celou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.

Udělali jsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnější člověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči se mu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právě takové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody. Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. A i dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně nové šaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a my jsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali a říkali, jaký jsme nádherný pár.

Když zábava skončila, jeli jsme domů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jel svou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvonil telefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje, abych tam přijel.

Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tam doběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem do jejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled, na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí to být." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí, řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".

Držel jsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moc tě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávej můj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny moc ráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsem museli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očima slazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsem byl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.

Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.

Zemřela brzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na ni a pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy. Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím, nepohladím, neobejmu...

Celý měsíc jsem potom nikam nechodil. Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na ta místa, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každý den jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jet samotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nich opilý řidič.

A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavit s lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsi jediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsou zlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tu samotného."

S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jak se propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten život nespravedlivý!

Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potom odešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili na výlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.

Tak uplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen ode mě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali ,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něho vysvobození.

Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který je protkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držím kopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím a povídám si s nimi - jsou tu se mnou...
napsal/a: Nezny.Kvitek 20:28 | Link komentáře (1)