Nakonec přespání u Jolky, tudíž zrušení fitka, velký, drahý nákup....Dracula byl i tentokrát dokonalý...jsem nějaká naměkko nebo co, ale neuvěřitelně jsem některé okamžiky proživala...To co se stalo cestou, ale prožívat nechci...Měly jsme s mamkou takové štěstí, stačilo vystoupit včas a mohly jsme být zmlácené my...vteřina vzájemného pohledu s jedním útočníkem byla nekonečná, pak rychlé otočení, strkání do lidí a  útěk, který skončil mýma roztrženýma silonkama a počítám i s parádní modřinou..Ona bude mít modřinu mnohem horší, křičela, já jsem také zařvala zoufalou prosbu, ale nikdo jí nepomohl a přitom tam bylo tolik chlapů...Já tamtudy jezdím často, co když tomu tentokrát neuniknu, mělo to být snad varování, abych se na to připravila? Nikdy bych mu tu kabelku nedala, to se nechám radši zabít..na rány jsem zvyklá a smrt mě neděsí, spíš mě děsí to, že tohle píšu...Dá se to pochopit? A dá se s tím něco dělat? Tohle řeším už delší dobu, je to snad důsledek neuváženého vysazení léků? Zpátky už je nechci, ale....možná to byl risk, který se mi nevyplatí...uvidíme...každopádně, pěstí už jsem dlouho nedostala, tak proč si to nepřipomenout, že? Člověk si pak aspoň začne znovu vážit toho, že ho nikdo nemlátí.:-) (Nemyslím to úplně vážně, jen se to snažím zlehčit..)

Vloženo: 18.Prosinec 2010 v 22:22.