Nechtělo se mi tam...pršelo...bylo to moc daleko...a oslavenkyni- mou bývalou kolegyni neznám až tak moc dobře. Ale nakonec jsem jela...Popřála jsem jí, předala dárek, posadila jsem se mezi ty lidi, většinou neznámé a sledovala jsem hodiny..nějak jsem nevěděla, o čem bych s nima měla mluvit..občas jsem prohodila pár vět, ale jinak komunikace z mé strany vázla..ale nebylo mi to nepříjemný nebo trapný, nechtěla jsem se přemáhat a nuceně se bavit, jen proto, aby to nevypadalo blbě..domů jsem přijela v celkem dobré náladě...pustila jsem si film a pak šla na počítač kvůli jedné nejmenované osobě...U toho jsem si přečetla zápis z jednoho blogu a uvědomila jsem si, jak si mohou být lidi podobní..přemýšlet stějně..potýkat se se stejným problémem...Já si moc ráda povídám..ale stále neexistuje člověk, se kterým bych si mohla povídat o všem..říct mu všechno a naopak mu ráda naslouchat...a tak tady tak sedím, píšu tyhle slova a představuju si, jako bych to někomu říkala a ten druhý by poslouchal, občas něco podotknul a nakonec by se z toho stala několika hodinová diskuze.:)) Nakonec vypnu počítat a začtu se do nějaké knížky plné postav, které si spolu budou povídat...a já jim závidět...možná to zní trochu smutně, ale smutná rozhodně nejsem, je mi fajn, protože vím, že když budu opravdu chtít, tak se určitě najde člověk se kterým si budu moct krásně a dlouho povídat.:))

Vloženo: 16.Srpen 2008 v 23:55.