Nejsou to slova z mojí hlavy ani mnou vyřčená, ale přesto mám pocit, že to tady musí být.

(Hapka, Horáček, Müller)

Máš tucty známých, ale kdo tě zná,
máš vlastní píseň, kdo však vím jak zní,
máš pocit, že jsi zakutálená,
jak drobná mince pod rohožkou dní.

Já však rozeznávám zvuk chůze, co se odráží,
od výloh hlučných pasáží, tvou samotu, tvé závaží,
já vždy rozeznávám tvé boky, když jdeš ulicí,
tvé vlasy mezi pšenicí, tvou vůni mezi tisíci,
já vždy rozeznávám - hravě rozeznávám.

Máš pravdu, ale kdo ti za ni dá,
máš hlavu plnou utajenejch snů,
máš podezření, že jsi vlastně zbytečná,
jak malá piha skrytá pohledům.


Máš svoje léta, právě jako já,
máš na čase jít už vlastním barvám vstříc,
má lásko jestli nejsi neviditelná,
já věřím, že ti budu moci říct.

Já vždy rozeznávám tvé boky, když jdeš ulicí,
tvé vlasy mezi pšenicí. tvou vůni mezi tisíci.
já tě rozeznávám jak, vlčí máky v osení,
jak prsten mezi dlážděním, tvá gracie se nemění.

Vloženo: 03.Leden 2009 v 22:52.