Už nechci...
Každou sekundou může kdokoliv z nás zemřít...smrt blízkého člověka bolí....ale sebevražda bolí víc...pozůstalí si pak začnou vyčítat a říkat si co by, kdyby...nesmysl..opravdu rozhodnutý, pravý, nefalšovaný sebevrah, by se zabil tak jako tak...ale to jim nevysvětlíte...proč tohle píšu? protože je půl páté ráno a já jsem ještě neusnula..nový lék nezabírá...a teď budu hodně sprostá - je to jen další podělaná sračka, která se používá při epilepsii nebo panické úzkosti, ze který se mi jenom těžko dýchá a vzniká na ní solidní závislost..toť vše...už je to skoro čtvrt roku, co jsem prožila svůj poslední normální den..ráno jsem vstala, vyspaná, jela metrem do práce, z práce nějaký ten nákup nebo sraz s pseudokamarádkou, pak domů, něco k jídlu, menší úklid, sprcha, film, spánek...už je to skoro čtvrt roku...je to dlouhá doba, je to zasraně dlouhá, zkurvená a podělaná doba..a já už prostě nechci...jenže je tu mamka, potencionální pozůstalá, který bych naprosto zničila život..Mohla bych si narvat plnou pusu toho posranýho rivotrilu nebo si podřezat žíly...ale mám strach, že ty poslední minuty před smrtí budu mít před očima obraz brečící mamky v černém a pak mi hlavou proběhne zbytek jejího života, který protrpí...stejně jako jsem to viděla tenkrát..před čtyřmi lety...nebojím se smrti ani toho, co bude potom, bojím se toho obrazu před očima...hodně to bolí..neuvěřitelně, snad i víc než ta Honzíkova zlomená stehenní kost..
Díky Míšo, první rozumný komentář.:-)
mir.1: ono je rozdíl nespat kvůli tomu, že nemůžeš - fyzicky, psychicky a rozdíl mězi víceméně dobrovolným vysedáváním u PC a pracováním (programováním) - to že máš moc práce je v podstatě dobrovolné. Takže to bych vůbec neporovnávala. A promiň, to že někdo neumí mluvit s lidmi nebo dřepí celý život u PC, to je jeho problém, s tím se vždycky dá něco dělat.
musim se pridat k tomuhle komentari. Ja sam jsem sel spat az rano v deset :) Dneska uz to zabalim driv a jdu spat. Vydelavat penize je jedna vec, ale byt rad, ze se muzu projet na kole na dve hodky.. To je sila uz..
Uz pres tyden si uklizim pokojik a jeste jsem se k tomu nedostal.. Prace prace prace.. Delam to vsechno ale dobrovolne tak nevim :D Bavim me to.
Hlavni je to nevzdavat. Jdi se projit nebo si precti nejakou hezkou knizku. Nemysli na takove veci. Zkus si precist knizku od P. Covey - 7 navyku vudcich osobnosti, pokud nebudes moci spat ;)
zkus si přečíst Malého prince jako papírovou knížku, hned po přemýšlení jsou oči největším žroutem energie a při čtení se to spojuje. Jinak není dobrý pít věci s kofeinem. A existují lidé, kteří sou na tom hůř, uvěznění celý život u PC, neschopní mluvit s lidmi. Programování unavuje, prospal bych 12h, ale nemůžu :-)
» Přidej komentář
NOVÝ PŘÍSPĚVEK | NASTAVENÍ |
Noresa
Už nechci...
Každou sekundou může kdokoliv z nás zemřít...smrt blízkého člověka bolí....ale sebevražda bolí víc...pozůstalí si pak začnou vyčítat a říkat si co by, kdyby...nesmysl..opravdu rozhodnutý, pravý, nefalšovaný sebevrah, by se zabil tak jako tak...ale to jim nevysvětlíte...proč tohle píšu? protože je půl páté ráno a já jsem ještě neusnula..nový lék nezabírá...a teď budu hodně sprostá - je to jen další podělaná sračka, která se používá při epilepsii nebo panické úzkosti, ze který se mi jenom těžko dýchá a vzniká na ní solidní závislost..toť vše...už je to skoro čtvrt roku, co jsem prožila svůj poslední normální den..ráno jsem vstala, vyspaná, jela metrem do práce, z práce nějaký ten nákup nebo sraz s pseudokamarádkou, pak domů, něco k jídlu, menší úklid, sprcha, film, spánek...už je to skoro čtvrt roku...je to dlouhá doba, je to zasraně dlouhá, zkurvená a podělaná doba..a já už prostě nechci...jenže je tu mamka, potencionální pozůstalá, který bych naprosto zničila život..Mohla bych si narvat plnou pusu toho posranýho rivotrilu nebo si podřezat žíly...ale mám strach, že ty poslední minuty před smrtí budu mít před očima obraz brečící mamky v černém a pak mi hlavou proběhne zbytek jejího života, který protrpí...stejně jako jsem to viděla tenkrát..před čtyřmi lety...nebojím se smrti ani toho, co bude potom, bojím se toho obrazu před očima...hodně to bolí..neuvěřitelně, snad i víc než ta Honzíkova zlomená stehenní kost..
Vloženo: 15.Březen 2011 v 04:27.
O autorovi
Koukni na můj profil
Kategorie
Poslední články
Archív
Přátelé
© 2006 Noresa | Blogger Templates by Gecko & Fly.
No part of the content or the blog may be reproduced without prior written permission.
Learn how to Make Money Online at GeckoandFly