Tak jsem se nakonec přece jen vrátila ke své původní práci, i když už to nebude nikdy takový jako v Lípě, nikde nebudou stejný děti, žádnej druhej Láďa ani Tomášek, přesto jsem šťastná.:-) Bylo to o fous, nemám na to vzdělání, praxe taky nic moc, takže jsem musela trému, stres a strach hodit za hlavu a tu hodinu a půl pohovoru  mluvit, mluvit a mluvit, precizně zodpovídat někdy trochu záludný otázky, působit vyrovnaně a "umět se prodat". Pak mě čekalo třetí kolo v podobě jednoho zkušebního dne, kdy jsem měla prokázat, že dokážu vykonávat práci líp než magistry, které na to mají narozdíl ode mě vzdělání. Takže jsem se kromě pročítání složek dětí a navazování kontaktu s nimi učila krmení sondou, čištění krku po tracheostomii (což jsem zpočátku snášela hodně špatně), vstřebávala jsem informace o různých syndromech, způsobu zacházení s jednotlivými dětmi...a po osmi hodinách jsem měla pocit, že tuhle práci nikdy nezvládnu, i když je to nádherná práce, je taky moc náročná..Pracovala jsem se spoustou hodně postižených dětí, ale tady ve Filipovce jsem ten první den některé děti litovala a to se v téhle práci nesmí, takže když mě přijali, měla jsem hodně smíšené pocity. Ve čtvrtek jsem přišla do své teď už bývalé práce a dala jsem okamžitou výpověď, i když se mi po některých dětech bude stýskat, zařekla jsem se, že ve školce už nikdy pracovat nebudu, protože si chci zachovat zdravý rozum a nechci začít děti nenávidět.:-)

No...teď mám za sebou týden v nové práci, už mi nic nedělá problémy, začínám být samostatnější a dokonce už nelituju ani Viktorku, kterou postihla nejhorší choroba, jaká existuje. Ale drží se a navíc je rekordmanka, ještě žádné dítě na světě se s touto diagnózou nedožilo věku pěti a půl let.

Jsem spokojená, je to krásná práce a navíc mám tu čest trávit svůj čas se zázračnými dětmi.:-)

Vloženo: 09.Listopad 2008 v 12:13.