Každou sekundou může kdokoliv z nás zemřít...smrt blízkého člověka bolí....ale sebevražda bolí víc...pozůstalí si pak začnou vyčítat a říkat si co by, kdyby...nesmysl..opravdu rozhodnutý, pravý, nefalšovaný sebevrah, by se zabil tak jako tak...ale to jim nevysvětlíte...proč tohle píšu? protože je půl páté ráno a já jsem ještě neusnula..nový lék nezabírá...a teď budu hodně sprostá - je to jen další podělaná sračka, která se používá při epilepsii nebo panické úzkosti, ze který se mi jenom těžko dýchá a vzniká  na ní solidní závislost..toť vše...už je to skoro čtvrt roku, co jsem prožila svůj poslední normální den..ráno jsem vstala, vyspaná, jela metrem do práce, z práce nějaký ten nákup nebo sraz s pseudokamarádkou, pak domů, něco k jídlu, menší úklid, sprcha, film, spánek...už je to skoro čtvrt roku...je to dlouhá doba, je to zasraně dlouhá, zkurvená a podělaná doba..a já už prostě nechci...jenže je tu mamka, potencionální pozůstalá, který bych naprosto zničila život..Mohla bych si narvat plnou pusu toho posranýho rivotrilu nebo si podřezat žíly...ale mám strach, že ty poslední minuty před smrtí budu mít před očima obraz brečící mamky v černém a pak mi hlavou proběhne zbytek jejího života, který protrpí...stejně jako jsem to viděla tenkrát..před čtyřmi lety...nebojím se smrti ani toho, co bude potom, bojím se toho obrazu před očima...hodně to bolí..neuvěřitelně, snad i víc než ta Honzíkova zlomená stehenní kost..

Vloženo: 15.Březen 2011 v 04:27.