NOC (Moje básničky)
Dospinkej noc,
jinak by Nedospánků
na Tebe bylo už moc.
Nech nad sebou křídla snů rozevřít,
vezmu Tě s Láskou všude tam,
kam budeš chtít.
Nesvá svou rozechvělou nahotou být,
možná se zeptám,
budeš-li mne i tak… potom ještě chtít.
Dospinkej noc,
jinak by Nedospánků
na Tebe bylo už moc.
Nech nad sebou křídla snů rozevřít,
vezmu Tě s Láskou všude tam,
kam budeš chtít.
Nesvá svou rozechvělou nahotou být,
možná se zeptám,
budeš-li mne i tak… potom ještě chtít.
Venku je něžně pocukrováno
a v hlavě vločky myšlenek,
co se jemně snáší...
lehounce dopadnou mi do snů
a přesto že nemohu
se dnes k Tobě přitulit...
já vím,
že únavou zas usnu.
A venku to bílé ticho
ukrajuje z noci kousíčky vteřin...
a já,
ač nevím, co jak bude
tomu tichu uvnitř
...
Tobě Lásko věřím.
Řekl jsi: „Jak líbila se ti Praha?“
a já cítila - TY (?)
Řekl jsi: „… Praha ve své slávě.“
a mně s tebou; líbilo se i v Bratislavě.
Řekl jsi Praha
a já myslela – TY (!)
tak jako Praha
-
milován na věky.
Posílám Ti pohlazení do vlásků
sluníčkových paprsků, oranžových ocásků
Posílám Ti na modrém nebi bílé mraky
ráno nám zrůžovějí, vidíš? máš to taky?
... taky tak jako já?
žiju
a přitom nevím, jak žít se má.
… držíš mne už pěknou řádku let
něžně lechtáš za ušima
…
A?
Jsi tu se mnou, nebo s nima (?)
Žluté teplo, a pak…
modrá zima?
Pod kůži dostal ses mi časem
zažloutlé stránky dopisů
Tvé oči září jasem
pak jsem z toho zase blue
Snad po sté ptám se
zda mne miluješ…
zašeptáš jen:
„Ále kdež…
… hádej, hádej,
mysli trochu, mysli…!“
Moje hlava však už nic modrého nevymyslí
… už pěknou řádku let.
?
… a nelze to vzít zpět.
Mohu toho ještě spoustu
a spoustu také ne.
Stejně co vás někde čeká
to vás nikdy nemine.
Co trvalé se zdálo
se pak tiše rozplyne -
- nebo Ne?
Horké slzy vosku svíci upíjí,
tak já jí vezmu světlo
- za chvíli.
A aby ses mi Lásko neztratil,
do noci budu zářit já...
- snad budu mít dost sil.
Než ponořím se do myšlenek
a horké vody ve vaně...
Přemýšlím,
proč vyrostla jsem z plenek
A teď ve výšce chodím po laně (?)
To lano, to můj Osud,
co se jak chce klikatí.
Kam zavedl mne ale dosud...
Čím jsou lidé bohatí?
Miluji Tě k zešílení,
Miluji Tě tak, jak ani v románech to není,
Miluji Tě a ač trošku bráním se tomu citu...
i když tu nejsi...
v mé hlavě, v Srdci, všude kolem
… stále jsi tu!
Oblohou proplují divoké husy
poletí daleko
protože musí
Do teplých krajů
svých tužeb a tajů
Poletí dlouho divoké husy
Nikdo je nenutí
A ony …
musí
