PAVLICIE

„Už dost,“ tehdy naše hrdinka řekla. Nastal čas přestat se skrývat. Rubikon je překročen, buď teď, nebo vůbecne! Slova už nestačí, dotek potřebuji, víme už toho o sobě dost, možná víc než bychom si byli ochotni říci z očí do očí. Naše prsty do Pokecu a mailů vyťukaly užs tovky stránek. Hory papírů by počmáraly, místo toho jsme ta vyznání sobě prostorem zaslaly. Vesmír se jim chrámem a klávesnice zpovědnicí…
Přesto tady u stánku ještě stojím, ne, ještě se neprozradím, ještě zůstanu, mám strach se mu ukázat!
On si mě idealizuje, myslí si, že se setká s krasavicí a teď ho zklamu.Vysněný obraz, ta virtuální představa, se zřítí jak domeček z karet, rozpadne, zmizí a on vezme nohy na ramena.  Už nebude mým básníkem a já jeho inspirací.
Kdo to je? Strachuji se, neznám ho, neznám ani jeho příjmení.
Ano, bojím se rány, která mě může srazit na zem rychlostí blesku, srdce tolik buší, až v krku ho cítím, hruď se svírá…
Připadám si jako člověk, co skládá do velkého obrazce dominové kostky. Jednu opírá o druhou, měsíce to dělá, čeká až přijde okamžik, kdy jemný úder na první kostku vyvolá dominový efekt tisíců dalších. Podaří se? Nepodaří? Stačí drobné selhání, zaváhání a přijde zklamání. Jaký má být ten obraz tam na konci se nikdo nedoví.
Ne,  už dost  těch nedokončených obrazců! Těch už bylodost!
Děj se vůle Boží. Vdechnu vůni jeho těla, a i kdyby to mělo být jenom dnes a potom už vůbec nic, tak to stojí za hřích. Nemůže být zlý, když dovede psát tak krásné vzkazy. Má fantazie se změní ve skutky.