Sedím, 
do dáli hledím,
na někoho myslím,
a  v žaludku  pocit divný
sužuje můj stav splivný.

Každé polknutí stáhne hrdlo mi
při mysli na mou lásku s jinými.
Mě myšlenka naděje chlácholí,
ale mé srdíčko bolí,
z lásky neopětované.

Očekávání plané,
nejistota srdcervoucí
jako černá tma kolem mě se line
a myšlenky smutné jak stíny trousí,
závojem smutečním mě halí.

Zastavit a vrátit čas na chvíli,
jak rád bych uměl,
a na všechna trápení zapomněl,
hned by bylo více elánu a síly,
však není jak a není kam.

Již se nedočkávám
něco moudrých rad a slov něžných,
které mají váhu,
jen nezájem a spousty odmítání běžných,
jako z ranní rosy vláhu. 

Je mne polovic,
myšlenkami jinde,
ale o to víc
stále věřím, že vše vyjde,
jak se patří.

Ačkoli nevěřím na pohádky,
sním si svůj malý sen,
a i když něco nejde vzít zpátky,
snad jednou ve správný den
budu zase šťastný.