Bouře - P. Š.

Blankyt zahalen hábitem churavým,
modř stírá čerň a šeď,
stíny skrz jas světa kraji,
zakalí mořem děravým.
Kam se poděla červánková měď?
Teplá záře v úhyn stojí na pokraji,
krásy přírody pod temnou rouškou tají.

Něco se blíží.

Zvěř schovávat se počíná hned,
kdy temný vánek v poryvný běs se mění,
opírajíce se do korun stromů
až listy šumí
a meluzína v útrobách dutin naříká.

Živého k nalezení není
-každý poutník rychle chvátá domů,
aby zapečetil dveře i okna,
ta žádný van ni hluk dovnitř nevpustí.

Blýská se.
Černý šat oblohy přetínají bílé meče
a záhy hromové dunění se rozléhá.
Jsou to rány sečné,
po kterých z bolesti začíná nebe plakat.
Slzičky dopadajíce s lehkým šepotem
přidávají na síle.
Hřmí a líce tmy stíná čím déle,
tím více,
obloha světélkujíce,
obočí černé pozvedá.

Rázem s hůry ostrý van
krůpěje jako dětská dlaň žene,
smáčí zemi sluncem rozpálenou,
pylový prach na zem sedá,
s kapkami deště jako lék rány potírá.

Pod jejich tíhou listy třesouce
a stromy s okovy na pažích sklánějíce,
snažíc se břemeno ze sebe svléci,
kuličky s nevolí chtějí stéci.

Tu se nejeden list zlomí
a s míčky vody obtěžkán,
při  dopadu do travin zvoní.

Kapky deště bubnují o kameny silně tak,
že i zrnka písku se přesunovati počala
a v kalužích rytmem tvořivše
vlny v kruzích,
písčité i bahnité olizují břehy,
sprahlé vrásky krajin hladí s trochou něhy.
Slzy slévají se do potůčků,
dále v řeku
a z té až kam vid dohlédne.

Uhodilo!
As ze vzteku?

Rázem ptactvo rozlétlo se na vše strany
před padajícím stromem,
kterýž býval jejich domovem.

V silné bouři praskot větví,
silný van a kapek bití
rajská hudba jest,
až srdce plesá!

I. intermezzo:

Hvozdy se prohání,
s travinami si hrá,
krůpěje k zemi popohání
a oblaka trhává.
Ve vírech tančí
a mechy lechtává.

Meluzínu v moci drží,
ta mu k síle jeho stačí,
leč hlahol žertu přec - ni stěží
ze sebe vypustí.
Její nešťastný nářek tiše hyne v tmách,
neb svízel drží v ozvěnách.

Tím vším kouzlí
- jednou jemný vánek,
přivolávající lehký spánek
a hned silný prudký studený van

- To jest k světu Větru Pán!

Déšť již ustává,
větru na síle ubývá.
Hřmění již v dálce slyšet jest,
blesků uhodilo jako hvězd,
bouře se ztrácí,
či táhne dále do světa?

Potoky v proudu mizí z cest,
hladina kaluží se do nehybnosti vrací.
Stružky do písku vryté vysychají.
Mraky černé se pozvolna rozplývají.
Sluneční jas roušku smuteční odhazuje v dál
a probouzí vše živé ze spánku.
Teplými paprsky květy travin se vypínají
a stíny, již rozptýlené, hynou.
Slzy rosy ze stébel kanou
do hlíny navlhlé,
stékají a třapatí se na kuličky menší.

Mlžný opar zvedá se z hvozdů a lesů,
listů kras sušíce ze strany rubu i líce,
jakých krás nalézá se po tomto běsu
- stále jich přibývá více!

Žhavá koule pálí, hřeje,
doteky kraj jemně hladí,
zvěř pospíchá napást se do aleje,
kde z trpkého jemný vánek chladí
a traviny lahodnou zelení kypí.

Hle v půlkruhu na obloze jasné,
v šesti barvách třpytíce se
z mlživého oparu královna barev!
- zelená, žlutá, červená jasně svítí,
modrá, oranž a lila,
matné ovace.
Chvíli by pobyla, již nemá sílu, tajně se ztrácí.

Příroda svou roušku smuteční odhazuje v dál,
odhaluje šírého světa krásy,
bránivši se běsu,
který trval,
špetkou trpělivosti a naděje dočkala se spásy.

Tato báseň obsadila 2. místo v okresní literární soutěži Poezie česká v roce 1999,
byla otištěna nakladatelstvím Kalich ve své rubrice Variace,
její části zveřejněny v soupravách MHD ve statích Poezie pro cestující
a spolu s obrazem (od téhož autora) hrdě visí v budově ředitelství lázní v Luhačovicích
jako dar za veškeré poskytnuté služby.

Námětem byly dlouhé chvíle strávené v lázních Luhačovice v červenci r. 1999