Měsíční Hrozba

Človjek v majestátní zbroji na tamní měsíční horu. Byl následován dalšími dvěma muží, kteří ale byli oblečeni jen v obyčejném pracovním obleku. Postava v brnění se otočila a pohlédla směrem dolů. Poté vytáhla vlajku a zapíchl ji mezi dva kameny. Muži co šli za ním udělali to samé, ale zapíchly vlajku, která byla podstatně menší. Když se oba muži ohlédli, člověk v brnění tam již nebyl. Zato tam byla ohromná spousta krve. Muži se lekli a rozutekli se. Jeden bježeli dolů z hory, druhý skočil do jezírka, které bylo asi dvacet metrů pod horou. Poté co vyplaval a rozhlédl se, nemohl uvjeřit svým očím. Před ním se zhmotnila obrovská stavba vytesaná do kamene. Ta tam ale ještě před jejich příchodem nebyla. Mněla vchod čtvercového tvaru, který vedl do útrob hory. Byla prudká a slizká. Nad tímto vchodem bylo velké množství menších otvorů stejného tvaru, ze kterého prudilo nekonečné množství přerostlých brouků.Muž se rozhlédl, snažíce se najít úkryt. Spatřil otvor o velikosti dveří, který byl nedaleko této monstrózní stavby. Rychle se do ni schoval. Byla tam neuvěřitelná temnota, nevyděl tam ani na své ruce. Ohlédl se po vchodu, kde spatřil svého společníka, jak třímá velkou zbraň a baterkou prohledává jeskyni. Kde ty věci asi tak vzal? V takové temnotě na něj ale nedosvítil. Jeho společník v zápětí odešel a on si lehl na zem, kde v mžiku usnul. Neptejte se mně jak to vím, ale spal tam 30 let. Když se probudil, byl zasypán hromadou tlustých červů. Cítil je všude. Na nohách, rukách, obličeji i uvnitř svého těla.Proto asi přežíval. Ne aby ho snědli. Oni mu nalezly do žaludku, kde je žaludek strávil a stala se z nich jeho nevědomá potrava.Pohlédl na sebe a zděsil se. Byl celý bílý a robustní. Narostli mu svaly a zpevnilo se celé tělo.Až teď si ale uvědomil, že nemůže pořádně dýchat. Ty červy mu nalezly do nosu. Byly stále v něm. Cítil jak se v něm vrtí, pohybují a bůh ví co ještě tam dělaly. Opatrně vyšel z úkrytu, který se stal na 30 let jeho hibernační místností. Dech beroucí stavba tam stále byla a stále z ní proudili nekonečné roje brouků. Uslyšel jakýsi zvuk a ohlédl se. Všelijaká havjeť se za ním plazila. Rozutekl se ke stavbě a pokusil se na ni vylézt. Po bocích vchodu byly dva pilíře, které tam také nebyly. Které tam před 30 lety nebyly. Vylezl na jeden z nich. Ten se ale hned začal propadat do zemně. Rychle proto přeskočil na hlavní vchodový okraj. Tam zůstal, sledoval jak proudí brouci kteří ho ani nebraly na vědomí a přemýšlel co budě dělat teď.

Neskutečně totální fikce, která je výplodem choré myly, bez špetky rozumu.

Lovec Odpadlíků



Z nebe spadla hvězda. To přece není nic zvláštního, takových hvězd padá spousty, ale tahle je zvláštní. Tahle spadla na zem. Nezničila půlku planety, nezměnila její oběžnou dráhu ani nevyhladila celé lidstvo jak by se dalo čekat. Prostě jen dopadla a nic víc.Krvavě rudé světlo z ní sálalo jak u lávy, která uniká z vybuchující sopky, ale nevydávalo žádný žár. V temné a neprostupné noci. Osvětlené jen měsícem, se dalo zahlédnout z velké dálky. Jediné co ale světlo zahlédlo, byly mechanické čočky, které patřily postavě ukryté ve stínu. Postava se pohnula k místu dopadu. Pohybovala se velice rychle, oko člověka by ho nezahledl. Postavu obklopovala slabá stříbrná aura, že místo běhu, se vznáší nad zemí. Když postava dorazila k místu, hvězda se začala trhaně třást. Měnila se, přelévala, tvarovala, roztékala a slévala. Nakonec nabyla tvaru nějakého obrovského kostlivce. Hlava měla tenké dlouhé oči. Na hlavě vyrostlé bodliny, skoro jako rohy. Místo pusy to mělo zobák, s dvěmi řadami zubů. Tělo tvořily jen kosti, ale pod něčím, co by se dalo nazvat žebry, pulzovaly tělesné orgány, které nebyly ani v nejmenším podobné těm lidským. Na místo rukou cvakaly klepeta a nohy se třemi pařáty vypadaly od pohledu velice rychle. To celé podtrhoval dlouhý, tenký a kostěný ocas. Stínová postava se vplížila do zad tohoto monstra a nastavila ruku jejím směrem. Poté z ní vyšlehla žlutá koule o velikosti fotbalového míče. Šla přímo do monstra, ale ta se jí za včasu vyhla. Podívala se na postavu a pronikavě zakřičela. Znělo to jako krysa, zkřížená s plačícím dítětem, ale mnohem, mnohem hlasitěji a odporněji. Místo aby udělala protiútok, utekla. Postavě se v hlavě oběvily zelené oči, které se zmenšily na velikost špendlíkové hlavičky. Přikrčila se a vyrazila za tou potvorou.
Město ozářené tisícem světel, pouličních lamp a jedoucích aut, vypadalo jako maják, který ukazuje směr procházejícím poutníkům. Dívka. Mladá a hezká. Šla zrovna domů sebejistým krokem, který dával tušit, že tahle holka se jen tak nedá zaskočit. Po ramena zastřižené vlasy jí povlávaly ve studeném větru. Měla bílé vlasy, jako by byla stará ale pro ni to bylo normální. Ve světle lamp se její vlasy leskly jako stříbro poutaly nepatrnou pozornost. Zelené oči byly způli zakryty výčky s dlouhými řasami. Obličej měla spíš protáhlejší, ale žádné kosti čí rysy nebyly patrné. Skoro jako maska. Její dlouhé nohy dodávaly jejímu kroku nádech běhu nežli chůze. Tělo měla hubené a pružné, s né moc patrnými ňadry. ,,Ještě chvíli“ řekla si ,,Ještě chvíli a budu doma. Vlezu si do vany a pak skočím do postele. Na učení se vykašlu, stejně většina učitelů chybí.“. Jak tak šla a představovala si co bude dělat, skoro vrazila do dveří svého domu. Jakmile vešla do dveří, srazila se pohledem svojí matky ,,Kde si tak dlouho? Žes ses zase šla prát s klukama?“ ,,Tentokrát ne. Jenom jsem se dívala. Tak trochu.“ ,,Ach jo. Proč si s s tím nedáš pokoj? Po kom ty seš, to fakt nevím.“. Tím byla konverzace ukončena a mám odešla do kuchyně. Cestou do pokoje ještě potkala otce ,,Nazdar tati, jak je?“,,V pohodě Anito. Jen mě zase bolý ty zatracený záda.“. ,,To máš z toho, že sedíš u toho komplu a nakláníš se až k obrazovce. Divím se ,že z toho ještě nemáš hranatý oči.“ ,, Ty si nějaká chytrá.“ Zabručel ještě otec a odešel do kuchyně za matkou.

Už se vám někdy stalo, že jste se cítily sami? Nemyslím jako jediní na světě, to totiž zatím ještě neni reálné, ale jako pocitově. Nermálně někam dete a kecáte s kámošama atd. Jste doma a prohodíte pár slov s rodinou. Ale já myslím samotu tam uvnitř, v sobě samém. To zažívám já už asi dva roky. Jak už jsem řekl, ve škole se normálně bavím, doma taky, ale nemám nikoho komu bych se opřel o rameno, vyprečel se a vyklopil na něj vše, co mě tíží jak nákladák drtící mou hruď. První rok jsem si to moc neuvědomoval. Přišlo mi to normální, Prostě jsem žil, nic mi nevadilo a byl jsem spokojenej. Ale pak se to začalo pomalu projevovat. Mívám dny kdy se třeba vůbec neusměju ( a to doslova) a to je pro mě docela síla. Normálně bych to úsměvu mohl prodávat za korunu a i tak bych si vydělal na auto kdyby to šlo. Důvod je ale prostě jen ten, že neni nikdo, kdo by mi byl tak blízký a důvěřivý, že bych se na něm prostě mohl vykecat. Zaplavit ho svími problémy a pocity. Někdo, komu bych mohl tak věřit, ře by to nezačal roztrubovat sotva bych zašel za roh. Díky tomu se to ve mě hromadí a zatěžuje mi to mysl i tělo. Drtí mě to, jako bych byl deset metrů pod vodou a stále bych šel ke dnu. Proto bych vám chtěl říct to. Důvody pro tyhle řádky, které jsem tu nepsal jsou dva. 1) Prostě jsem se musel nějak vykecat (obrazně řečeno), prostě aspoň něco ze sebe dostat a ulevit si. 2) Nikdy nebuďte sami, vždy mějte někoho, který by vás v nejhorších dnech podržel a pomohl vám se zase postavit na vlastní nohy. Protože jinak vás vaše problémy pohltí jako tma, která se koncem dne zmocní okolí. Já vým, asi jsou to jen samý kraviny, ale jsou to mé zkušensti a z těch se já vždy snažím ponaučit. Ale natlokat vám to do hlavy taky nemůžu.