Neskutečně totální fikce, která je výplodem choré myly, bez špetky rozumu.

Lovec Odpadlíků



Z nebe spadla hvězda. To přece není nic zvláštního, takových hvězd padá spousty, ale tahle je zvláštní. Tahle spadla na zem. Nezničila půlku planety, nezměnila její oběžnou dráhu ani nevyhladila celé lidstvo jak by se dalo čekat. Prostě jen dopadla a nic víc.Krvavě rudé světlo z ní sálalo jak u lávy, která uniká z vybuchující sopky, ale nevydávalo žádný žár. V temné a neprostupné noci. Osvětlené jen měsícem, se dalo zahlédnout z velké dálky. Jediné co ale světlo zahlédlo, byly mechanické čočky, které patřily postavě ukryté ve stínu. Postava se pohnula k místu dopadu. Pohybovala se velice rychle, oko člověka by ho nezahledl. Postavu obklopovala slabá stříbrná aura, že místo běhu, se vznáší nad zemí. Když postava dorazila k místu, hvězda se začala trhaně třást. Měnila se, přelévala, tvarovala, roztékala a slévala. Nakonec nabyla tvaru nějakého obrovského kostlivce. Hlava měla tenké dlouhé oči. Na hlavě vyrostlé bodliny, skoro jako rohy. Místo pusy to mělo zobák, s dvěmi řadami zubů. Tělo tvořily jen kosti, ale pod něčím, co by se dalo nazvat žebry, pulzovaly tělesné orgány, které nebyly ani v nejmenším podobné těm lidským. Na místo rukou cvakaly klepeta a nohy se třemi pařáty vypadaly od pohledu velice rychle. To celé podtrhoval dlouhý, tenký a kostěný ocas. Stínová postava se vplížila do zad tohoto monstra a nastavila ruku jejím směrem. Poté z ní vyšlehla žlutá koule o velikosti fotbalového míče. Šla přímo do monstra, ale ta se jí za včasu vyhla. Podívala se na postavu a pronikavě zakřičela. Znělo to jako krysa, zkřížená s plačícím dítětem, ale mnohem, mnohem hlasitěji a odporněji. Místo aby udělala protiútok, utekla. Postavě se v hlavě oběvily zelené oči, které se zmenšily na velikost špendlíkové hlavičky. Přikrčila se a vyrazila za tou potvorou.
Město ozářené tisícem světel, pouličních lamp a jedoucích aut, vypadalo jako maják, který ukazuje směr procházejícím poutníkům. Dívka. Mladá a hezká. Šla zrovna domů sebejistým krokem, který dával tušit, že tahle holka se jen tak nedá zaskočit. Po ramena zastřižené vlasy jí povlávaly ve studeném větru. Měla bílé vlasy, jako by byla stará ale pro ni to bylo normální. Ve světle lamp se její vlasy leskly jako stříbro poutaly nepatrnou pozornost. Zelené oči byly způli zakryty výčky s dlouhými řasami. Obličej měla spíš protáhlejší, ale žádné kosti čí rysy nebyly patrné. Skoro jako maska. Její dlouhé nohy dodávaly jejímu kroku nádech běhu nežli chůze. Tělo měla hubené a pružné, s né moc patrnými ňadry. ,,Ještě chvíli“ řekla si ,,Ještě chvíli a budu doma. Vlezu si do vany a pak skočím do postele. Na učení se vykašlu, stejně většina učitelů chybí.“. Jak tak šla a představovala si co bude dělat, skoro vrazila do dveří svého domu. Jakmile vešla do dveří, srazila se pohledem svojí matky ,,Kde si tak dlouho? Žes ses zase šla prát s klukama?“ ,,Tentokrát ne. Jenom jsem se dívala. Tak trochu.“ ,,Ach jo. Proč si s s tím nedáš pokoj? Po kom ty seš, to fakt nevím.“. Tím byla konverzace ukončena a mám odešla do kuchyně. Cestou do pokoje ještě potkala otce ,,Nazdar tati, jak je?“,,V pohodě Anito. Jen mě zase bolý ty zatracený záda.“. ,,To máš z toho, že sedíš u toho komplu a nakláníš se až k obrazovce. Divím se ,že z toho ještě nemáš hranatý oči.“ ,, Ty si nějaká chytrá.“ Zabručel ještě otec a odešel do kuchyně za matkou.