Už se vám někdy stalo, že jste se cítily sami? Nemyslím jako jediní na světě, to totiž zatím ještě neni reálné, ale jako pocitově. Nermálně někam dete a kecáte s kámošama atd. Jste doma a prohodíte pár slov s rodinou. Ale já myslím samotu tam uvnitř, v sobě samém. To zažívám já už asi dva roky. Jak už jsem řekl, ve škole se normálně bavím, doma taky, ale nemám nikoho komu bych se opřel o rameno, vyprečel se a vyklopil na něj vše, co mě tíží jak nákladák drtící mou hruď. První rok jsem si to moc neuvědomoval. Přišlo mi to normální, Prostě jsem žil, nic mi nevadilo a byl jsem spokojenej. Ale pak se to začalo pomalu projevovat. Mívám dny kdy se třeba vůbec neusměju ( a to doslova) a to je pro mě docela síla. Normálně bych to úsměvu mohl prodávat za korunu a i tak bych si vydělal na auto kdyby to šlo. Důvod je ale prostě jen ten, že neni nikdo, kdo by mi byl tak blízký a důvěřivý, že bych se na něm prostě mohl vykecat. Zaplavit ho svími problémy a pocity. Někdo, komu bych mohl tak věřit, ře by to nezačal roztrubovat sotva bych zašel za roh. Díky tomu se to ve mě hromadí a zatěžuje mi to mysl i tělo. Drtí mě to, jako bych byl deset metrů pod vodou a stále bych šel ke dnu. Proto bych vám chtěl říct to. Důvody pro tyhle řádky, které jsem tu nepsal jsou dva. 1) Prostě jsem se musel nějak vykecat (obrazně řečeno), prostě aspoň něco ze sebe dostat a ulevit si. 2) Nikdy nebuďte sami, vždy mějte někoho, který by vás v nejhorších dnech podržel a pomohl vám se zase postavit na vlastní nohy. Protože jinak vás vaše problémy pohltí jako tma, která se koncem dne zmocní okolí. Já vým, asi jsou to jen samý kraviny, ale jsou to mé zkušensti a z těch se já vždy snažím ponaučit. Ale natlokat vám to do hlavy taky nemůžu.