Chybělo jen tak málo... 29.Září 2006
Chybělo jen tak málo...
Vedl jsi mě, dával jsi mi sílu, čistil jsi moje srdce od hnusu. Byl si se mnou, když už nebylo nikoho. A jak doba byla delší, vzpomínky na Tebe byly menší. Život začal být moc, moc zlý a já ztrácela víru, nevěřila jsem už v nic, v nikoho, ani v Tebe. Jsi poslední, kdo zbyl, kdo tu zůstal. Život je krutý, lidé ho dělají krutým, a ty jak si tu zůstal, tak to poznáváš...
Zůstal jsi tu se mnou, avšak já jsem Tě zavrhla. Ale Ty jsi byl stále u mne. Snad jsem to ani neudělala schválně, prostě jsem už nedávala to "Deto"(jde to). Nevěděla jsem, že to tak skončí.
Měl's odejít! Měl jsi jít za svou rodinou! Neměl jsi být tu se mnou, když jsem už přestávala věřit.
A pak...pro to rozhodnutí...pro tu lásku...pro tu oběť bloudil's jen tmou tam někde dole, zatímco ostatní se stali na chvíli lidmi a vzlétli nahoru. Půjčili si kousek té lidské pýchy a odešli zpátky. A ty jsi se semnou topil v tom "Detu". A teď ho poznáváš sám.
Ta cesta je nekonečná a nebe čím dál víš...a Ty jdeš stále hlouběji. Lidé přestali věřit v Tebe, přestali věřit ve Vás. Jsou už tak pohlceni nenávistí a zlem, že se obrátili i proti svým přátelům. Jsou zkažení, a špatní. A ti lepší už nevěří, že existuje něco tak čistého.
Proto od nás nemůžeš čekat víc než to málo, co jsme Ti dali.
Vnímali jste nás a dívali jste se do našich srdcí. Starali jste se o něj jako o diamant...a jak klesla jeho cena.
Poraženi už dávno odešli a Ty jsi zůstal. Sám, zrazen a poražen s oškubaným peřím.
Jsi už zpocen, a strhán celou tou dlouhou cestou. Vím, cítím, že bys chtěl pryč. Snad už i lituješ, co jsi pro lidi i pro mě, udělal. Je toho už tak strašně moc na tvá bedra. Křídla tlačí Tě k zemi. Jsou už tak slabá, nemůžeš jimi pohnout.
Prosím běž! Ty neopustíš bližního svého, lidé totiž už dávno opustili Tebe, už dávno jsem se obrátila zády k Tvé dlani. Už dávno jsem zhřešila. Tohle nejde vrátit zpátky a já to vím.
A tak tě prosím, posbírej a poskládej poslední kousky lidské víry. Vezmi poslední kousek síly a dojdi tam nahoru. Udělej ten poslední krok do vzduchoprázdna...já ti pomohu roztáhnout křídla. Já budu zase věřit, jen už nesmíš být tady. Všichni jsou poraženi
sami sebou, ale ty jsi poražen jimi. Měli jste kráčet po zemi a bytosti posílat do nebe.
Teď tam není místo, vrátili jste se tam Vy, andělé. My už nemůžeme výš, nemáme na to právo, ale ty bys měl jít.
Já stojím dole a vnímám všechnu tvou lásku. Věřím v tebe, tak leť...
Vítr se zastavil, ptáci umřeli, stromy nezašuměly lístečkem, obloha spadla...Ze všech mých chyb a ztrát je tenhle rozbitý výraz anděla pod skálou to konečné, kam až jsem mohla klesnout, kam až se dostane lidských hříchů.
Ten anděl věděl, jak vypadají srdce smrtelníků. Věděl, že jsou prázdná a zároveň plná smutku či špíny. Věděl, že ani to mé nemůže pomoci mu vrátit se, nemůže pomoci roztáhnout jeho křídla. A přesto mi věřil, čistota jeho duše nedovolila mu zapochybovat. Zabila jsem ho skrz jeho lásku, skrz to dobro v jeho srdci. Neměla jsem co ztratit. Já vím, že nebe je čím díl víš a víš, moc daleko na tento svět, na mě. Chtěla jsem mu dát tu sílu pro jeho křídla, ale veškerý ten zbytek lásky a dobra, co ve mně zbyl, se vyčerpal na Jeho krocích z té tmy. Zůstal tu pro víru ve mne.
Pro má slova, ztracenou naději vzlétl a moje víra v něj ho stáhla dolů...
Andělé vymřeli a chybělo jen tak málo...
napsal/a: Pimpula 01:50 |
Link
