děda 07.Únor 2007
Víš dědo, život je už prostě takový. Každý má právo na ten vlastní a každý má právo si ho jakkoli zlikvidovat. Nevím jak to říct, nevím jak to napsat, ale si už teď pryč, ale já i přesto vím, že si byl, jsi a budeš v životě pro mě to nejvíc, co jsem kdy v životě měla. Celé moje dětství se staví jen na vzpomínce na tebe. Vychovával jsi mě když jsem byla malá. A pak, když mi dával život zabrat, věděla jsem že mám kam jít, že se mám stále na koho obrátit. Pomohl si mi, i když už vážně měl být konec, vždy si byl ochoten udělat vše..a teď je vše pryč. Pohádali jsme se a já si to budu vyčítat ještě dlouho, ale my dva se neshodneme v názorech a ty bys nepřijmul pravdu. Co se doopravdy děje. Co se doopravdy dělo. Já ti to zkoušela už hodněkrát vysvětlit, ale pro tebe je slovo dítěte nic oproti slovu dospělého. A tak jsem to poté už vážně vzdala. Ale člověk ne vždy vydrží poslouchat řeči, které nejsou pravdivé, a které tomu člověku nemůže vymluvit. A tak jsme se pohádaly, já odjela. Pak se s tebou zkoušela znova nějak sblížit. Ale ty máš svou hlavu, a teď to už nejde vrátit zpět. Rozhodla jsem se vzít život do vlastních rukou a alespoň trochu ti vysvětlit, proč to tak chci a proč nechci toto a toto. Ale zřejmě si to taky nepochopil….mno a ty tvá slova, že už se u tebe nemám ani ukazovat. Budu mít v srdci do konce života a bolí tato slova, protože ty jsi byl pro mne vždy vše….ne vše…to nejvíc. Zbohem. napsal/a: Pimpula 18:36 | Link
