Why I am writing to English?

Why I do understand nobody? But I hope that you, yes.

Why I depressed?

Why I hate this f*cking world, this life and me?

Why do I dependent?

Why I can't live like other people?

Why?






LOVE NEVER DIE ... I LOVE YOU PRINCESS ... Waive me please

I do not want to harm you ... I never did not want!







SWEET DREAMS MATTHEW! I destroy Matthew, as he destroyed me!






I'm sorry. I HATE MYSELF AND WANT TO DIE!

Motto this f*cking world is "war, hatred, misunderstanding" and not "Peace, love, Empathy" ... I hate this f*cking world ...
I will talk with Kurt Cobain about f*cking life in depression.



I'm just "dopeman which ended in a foolhouse and in depression do not know what it does" love to the princess

Perhaps it is true ... You not forget to me please. I REALLY LOT LOVE YOU! Waive me please. I'm sorry.

I MISS YOU

PS: This is the my fault!

Asi tak nějak bych stručněji přepsal většinu příspěvku, které se k takovým tématům napíší (deprese, sebevraždy ...) ... ale zkoušeli to někdy pochopit, či vůbec chtějí chápat? Snad nikdo z nich neví, co to deprese vlastně jsou a taky používají často "já mám také deprese, ale ani by mě nenapadlo si něco udělat", takže asi ani netuší, že je to nemoc. Mohl bych pro takové lidi napsat knihu, ale buď by si přečetli maximálně nadpis a nebo by jen četli a hledali pravopisné chyby, ale rozhodně by nehodlali nic chápat. Ale na druhou stranu spousta lidí to chápe (i když nemůžou vědět jaké to doopravdy je) a nemuseli o depresích číst ani jeden článek, protože informace se cpou ze všech stran, například texty písní, ale lidi si myslí, že jsou to jen "kecy", aby zaujali lidi, začlo se o nich psát a zvýšila se prodejnost, ale že by chtěli umělci tím textem něco říci dojde málokomu dneska. Informaci je spousta, ale lidi se asi nesnaží pochopit jiné.
Je mi jasné, že to nedokážete pochopit dokonale, ale alespoň nás za to neodsuzujte už jak jen se od někoho doslechnete, že jsme skončili v "blázinci" a nebo uvidíte pořezané ruce ...
Přečti si můj tajný deník, mé soukromé dopisy, prohrabej se mi v osobních věcech a udělej si podle toho o mě obrázek ...
"Peace, love, Empathy!" Kurt Cobain
"War, hatred, misunderstanding!" Já (takhle to podle mě je dnes :-( )

Došlo mi vlastně, že mám život jaký jsem si vždycky přál ... všecko se sere, maminka od Evičky si o mně zjistila prý hodně informací, ale hlavní pro ni asi je, že jsem byl v blázinci. A který rodič chce, aby jejich dcera chodila s "psychoušem"? Musí přece své dítě chránit před lidmi jako jsem já, neboť já jsem ten nejhorší, protože jsem nebyl schopný věci zvládat, tak jako ostatní. Jak říkám, je to přesně život pro mně ... protože když se zabiju, tak to možná lidi budou schopni pochopit, protože většina lidi nezažila deprese, psychozu a hnusné halucinace, takže kdyby můj život byl podle vás překrásný, tak by jste nepochopili, proč bych se zabíjel. Nechápete, že mi je příšerně i když bych se měl radovat. Takže si můžete představovat, že je to protože mi snad nic nevyšlo ... můžu si zanadavat na život bez toho, aby mi furt někdo říkal, že je to blbost, když se mi všechno tak daří. Představa jak bude lidem, co mě mají radí, mě děsí ... ale možná to bude jako v mých snech. Alespoň že jsem tři dny strávil u kámošky z blázince, měl jsem si s kým popovidat a částečně zapomenout na smrt ... taky jsem se zasmal hlavně tomu, když jsme si chtěli v noci zakuřit a vylezli jsme ven střešním oknem a přišla tam její mamka a rožla ... vypadalo to teda dost divně, zvlášť, když jsme to byli my dva, co jsme měli skoro stéjné problémy na psychině. Už jak jsem odjel mi začlo být smutno, samozdřejmně mi je smutno i po Evičce a dalších lidech ... ale prostě to bylo úplně fajné ji vidět skoro po roce a tak. Teď sedím doma, nevím co dělat, jak se zabavít a ani nevím kdy a jestli vůbec uvidím Evičku ... nevím už vůbec nic.

Jako hledač pokladu, ktery se hrabe skrs hlínu k pokladu, jsem se já hrabal skrs hromadu odpadku a všelijakého bordelu z mé produkce ke svým starým vysvětčením (abych mohl znovu podat příhlášku na jinou školu) a samozdřejmně jsem našel úplně něco jiného. Našel jsem pár dopisu a pohledu, které mi přišli, když jsem byl v pakárně ... vím že to nebylo nejčestnější místo pro ně, ale já jsem na ně uplně zapoměl. Tak jsem si je znovu pročital a vzpominal na to jak mi bylo, když jsem si četl ty dopisy až jsem téměř zapoměl na to kde jsem. Nejvíce melancholických vzpomínek jsem měl v hlavě, při čtení dopisu od Karin. Bylo to fajn mít někoho kdo o kom jste si mysleli, že vás chápe ... ale pak se to posere kvůli toho, že jsem si oblibyl pseudoefedrin jako vychodisko a pak, že jsem prý blázen, že si ubližuju ... nepopírám to, ale přitom jeji ruce taky nevypadali nejlíp. Proč tohle lidi hrají? Proč nejsou úpřímní? Jsem teď rád, že jsem našel hrstku lidi, co na mě nic nehrají ... i když kdo vi?