Jako hledač pokladu, ktery se hrabe skrs hlínu k pokladu, jsem se já hrabal skrs hromadu odpadku a všelijakého bordelu z mé produkce ke svým starým vysvětčením (abych mohl znovu podat příhlášku na jinou školu) a samozdřejmně jsem našel úplně něco jiného. Našel jsem pár dopisu a pohledu, které mi přišli, když jsem byl v pakárně ... vím že to nebylo nejčestnější místo pro ně, ale já jsem na ně uplně zapoměl. Tak jsem si je znovu pročital a vzpominal na to jak mi bylo, když jsem si četl ty dopisy až jsem téměř zapoměl na to kde jsem. Nejvíce melancholických vzpomínek jsem měl v hlavě, při čtení dopisu od Karin. Bylo to fajn mít někoho kdo o kom jste si mysleli, že vás chápe ... ale pak se to posere kvůli toho, že jsem si oblibyl pseudoefedrin jako vychodisko a pak, že jsem prý blázen, že si ubližuju ... nepopírám to, ale přitom jeji ruce taky nevypadali nejlíp. Proč tohle lidi hrají? Proč nejsou úpřímní? Jsem teď rád, že jsem našel hrstku lidi, co na mě nic nehrají ... i když kdo vi?