Došlo mi vlastně, že mám život jaký jsem si vždycky přál ... všecko se sere, maminka od Evičky si o mně zjistila prý hodně informací, ale hlavní pro ni asi je, že jsem byl v blázinci. A který rodič chce, aby jejich dcera chodila s "psychoušem"? Musí přece své dítě chránit před lidmi jako jsem já, neboť já jsem ten nejhorší, protože jsem nebyl schopný věci zvládat, tak jako ostatní. Jak říkám, je to přesně život pro mně ... protože když se zabiju, tak to možná lidi budou schopni pochopit, protože většina lidi nezažila deprese, psychozu a hnusné halucinace, takže kdyby můj život byl podle vás překrásný, tak by jste nepochopili, proč bych se zabíjel. Nechápete, že mi je příšerně i když bych se měl radovat. Takže si můžete představovat, že je to protože mi snad nic nevyšlo ... můžu si zanadavat na život bez toho, aby mi furt někdo říkal, že je to blbost, když se mi všechno tak daří. Představa jak bude lidem, co mě mají radí, mě děsí ... ale možná to bude jako v mých snech. Alespoň že jsem tři dny strávil u kámošky z blázince, měl jsem si s kým popovidat a částečně zapomenout na smrt ... taky jsem se zasmal hlavně tomu, když jsme si chtěli v noci zakuřit a vylezli jsme ven střešním oknem a přišla tam její mamka a rožla ... vypadalo to teda dost divně, zvlášť, když jsme to byli my dva, co jsme měli skoro stéjné problémy na psychině. Už jak jsem odjel mi začlo být smutno, samozdřejmně mi je smutno i po Evičce a dalších lidech ... ale prostě to bylo úplně fajné ji vidět skoro po roce a tak. Teď sedím doma, nevím co dělat, jak se zabavít a ani nevím kdy a jestli vůbec uvidím Evičku ... nevím už vůbec nic.